Mytologické sady: Svět severu
Datum publikace: 20. 9. 2017 Rubrika: Náměty karet, TAROT
NAHOŘE: Tarot severních stínů (zleva Ódin, Cernunnos, Thor, Yggdrasil, Lancelot & Guinevere, Perceval)
V lednovém pokračování našeho cyklu o tematických tarotových sadách se blíže seznámíme se snad nejpestřejší nabídkou, a tu skýtají sady inspirované konkrétními mytologickými okruhy. Ty lze zhruba rozčlenit do následujících oblastí (přibližně podle světových stran):
– Severský okruh: Vikingové, Kelti, artušovské legendy
– Západní okruh: Wicca, čarodějnice, Indiáni
– Východní okruh: Budhismus, hinduismus, manga, kamasutra, jóga, i-ťing, feng-šuej
– Jižní okruh: Egypt, Antika, Byzance a křesťanství
K tomuto základnímu členění lze pak přiřadit celou řadu dalších témat zaměřených na jednotlivé historické etapy – Etruskové, Kréťané, předkolumbovská a střední Amerika (Aztékové, Mayové), gotické a středověké, viktoriánské a další, případně sady pseudohistorické s motivy Atlantidy a sady multikulturní zahrnující několik okruhů současně. Všem těmto typům tarotů bychom se postupně chtěli věnovat podrobněji.
Svět severu obsáhne poměrně rozlehlou oblast dnešní severní Francie, Anglie, Skandinávie až k Pobaltí. Tato území byla obývaná již poměrně brzy, z rané historie pochází celá řada megalitických staveb drobnými menhiry počínaje a monumentálním Stonehenge konče. Co se týče obyvatelstva je však informací poskrovnu. Poněkud konkrétnější informace máme z doby, kdy britský poloostrov obsadili Římané; ovládali jej (zhruba jeho jižní polovinu) až do roku 410 n.l. Poté začínají ze severu pronikat divoké kmeny Jutů a Anglů. A po nich přicházejí tzv. Vikingové, národy z oblasti fjordů, tedy dnešní Skandinávie. V jejich světě docházelo v té době k výrazným změnám – klimatickým a v souvislosti s tím i společenským.
Vikingové byli zdatní mořeplavci a výborní lodní inženýři a konstruktéři, na svých lodích nazývaných drakkary se dokázali dostat do Gronska a o něco později, v 10. stol., až do Kanady, kde založili osadu Vinland. Jméno viking je odvozeno z termínu pro jejich loupeživé výpravy, protože vikingové byli ve své podstatě piráti. Na své loupežné výpravy se vydávali přibližně od 8. století; v té době už v Anglii i jinde na evropském severu existovaly konsolidované státní celky a docházelo k postupné christianizaci obyvatelstva. Byly zakládány četné kláštery, které oplývaly když ne přímo bohatstvím, tak aspoň zásobami jídla a o to šlo Vikingům především. V neposlední řadě se dalo ukořistit množství otroků, které pak vyměňovali buď za výkupné (v případě majetnějších osob) nebo prodávali do otroctví.
Etnicky představovali Vikingové severní větev Germánů a nazýváni byli různě: ve Francii Normané, v Anglii Dánové, v Rusku a Pobaltí Varjagové… Dnes odvozují od Vikingů svůj původ zejména tři moderní severní národy a to Norové, Švédové a Dánové.
Vikingská společnost měla několik úrovní. Úplně dole stáli nesvobodní – otroci, o něco výš se nacházel selský stav – svobodní rolníci, kteří hospodařili na nevelkých pozemcích. Nad nimi byli jarlové, cosi jako nižší šlechta, velkostatkáři. Byli poměrně majetní a mohli uplatnit značný vliv. Nad nimi byli náčelníci, ti volili ze svého středu krále. Jeho moc však byla omezena vůlí tzv. mužů Thingu, jakési kmenové rady, která měla v zásadních otázkách poslední slovo.
Asi nejpřitažlivější je na Vikinzích jejich precizně propracovaná mytologie, která odrážela jejich životní prostředí a styl. Vysvětluje vznik vesmíru, světa, přírody i lidí. Dědictvím vikingů je i tajemné a magické runové písmo.
NAHOŘE: Tarot Vikingů, Manfredi Toraldo/Sergio Tisselli, Lo Scarabeo 2003 (zleva – Loki, Baldr, Frigg a Thor)
Historicky starší kulturou jsou tzv. keltové. Jedná se o souhrnné pojmenování velké skupiny kmenů, které ve starověku obývaly západní, střední a částečně i jižní a východní Evropu, včetně území dnešního Česka, v sousedství Římanů, a představovaly tzv. laténskou kulturu. Konkrétní vymezení keltů z hlediska etnických, jazykových nebo kulturních rysů je však nejasné a je předmětem dohadů. Nejzazší kořeny keltů sahají přinejmenším do období kolem poloviny 2. tisíciletí př. n. l. a vznikli patrně splynutím několika předchozích kultur. Přestože není jisté, zda všechny kmeny měly stejný rasový původ, vyspěly postupně v etnikum s jednotným jazykem, kulturou a náboženstvím, nikdy však nevytvořili jednotný stát. Jejich největší rozkvět nastal mezi 6. a 1. stoletím př. n. l. (laténská kultura). V 1. století př. n. l. Však podlehli Římanům a byli postupně asimilováni či vytlačeni do Skotska a Irska. Přijali křesťanství a vytvořili si na základě latinky vlastní písmo zvané ogham. Dodnes se v západní Evropě hovoří jazyky z keltské jazykové skupiny: velštinou, irštinou, skotskou gaelštinou, kornštinou a bretonštinou. Náboženstvím keltů byli nejrůznější polyteistické kulty, které po rozšíření křesťanství postupně zanikly. Jejich pozůstatkem je dnešní všeobecné povědomí o tzv. druidech, moudrých kněžích a léčitelích, z nichž pocházel pravděpodobně i Merlin, kouzelník z Artušovských legend. Kulturním dědictvím keltů je také cyklus čtyř (resp. osmi) svátků, který se časově kryje s astronomickými slunovraty a rovnodennostmi: Samhain (Dušičky, Halloween), Imbolc (Hromnice), Beltaine (Čarodějnice) a Lughnasad (Dožínky). Keltové uctívali přírodní síly a hledali své bohy v přírodních objektech a jevech. Posvátnou rostlinou Keltů bylo jmelí. Nejvyšším bohem v jejich systému byl Dagda (irští keltové) nebo Taranis (keltové na evropské pevnině – např. Bójové). Mezi další významné bohy patřil Lugh – dobrý bůh světla, Cernnunos, – rohatý bůh lovu a lesní zvěře a plodnosti, 
Epona – bohyně koní a ochránkyně jezdců. Bohem hromu, kterého Římané ztotožnili se svým Jupiterem a který se podobal také germánskému Thórovi nebo slovanskému Perunovi, byl Taranis. U nás se poměrně hojně nacházela na různých lokalitách tzv. Taranidova kolečka – symboly slunce (sluneční kříž). Později se z toho symbolu vyvinul známý tzv. keltský kříž, je to však „mutace“ mezi Taranidovým symbolem a klasickým křesťanským křížem. Později se keltský kříž přizpůsobil latinskému kříži běžně používaném římskokatolickou církví prodloužením dolního konce, čímž vznikl tzv. irský kříž. Jako posvátná zvířata uctívali jelena, koně a kohouta. Svým bohům přinášeli i lidské oběti, 
většinou však obětovali zvířata. Druidové uctívali rovněž stromy, zejména duby. Později, po střetu se středomořskými kulturami Říma a Řecka, přejali také jejich systém bohů.
Keltové jsou i na našem území dodnes velmi populární, existuje celá řada sdružení, která se zabývají studiem a hlavně praktikováním jejich životního stylu. Francouzské kelty nazývané Galy zpopularizoval René Gosciny ve svých komiksech o Asterixovi a Obelixovi.
NAHOŘE: Keltský tarot, karty Spravedlnost (bůh výmluvnosti Ogma), Síla (hrdina Cu Chulainn), Císař (nejvyšší bůh Dagda), Velekněžka (Brigh, bohyně léčitelství a věštby); Lo Scarabeo (2003)
Třetí skupinou námětů, které bychom mohli přiřadit k severoevropskému okruhu, jsou legendy o králi Artušovi. Jedná se většinou o příběhy, které mají svůj základ v keltských a germánských legendách, což je v podstatě důsledek postupné christianizace evropského severu. Jak jinak totiž prosadíte nové a cizí náboženství, než že je naroubujete na již hluboce zakořeněné domácí kulty? Pokud jde o Artuše samotného, jeho historicita je přinejmenším diskutabilní, ale nejedná se ani o čistě mytologickou postavu. Skutečný archeologický důkaz o Artušově existenci se dosud najít nepodařilo, ale dílčí stopy po jeho životě ano. Dnešní historikové se tedy ponejvíce shodují v tom, že se jedná o jakousi „syntézu“ několika skutečně žijících postav, které svým potomkům natolik utkvěly v paměti, až se staly přirozenou součástí mýtů v podobě jediné osoby.
O Artušově narození se můžeme dočíst v rytířském románu Thomase Maloryho Artušova smrt, poprvé vydaném v roce 1485 a kombinujícím francouzské a anglické příběhy s artušovskou tematikou. Popisuje boj znesvářených panovníků na území Británie po odchodu Římanů, vypráví o kouzelníkovi Merlinovi, jenž pomohl jistému Pendragonovi k mocenskému vzestupu tím, že mu daroval kouzelný meč Excalibur, s jehož pomocí pak Pendragon přemohl všechny ostatní vládce a získal jejich respekt. Pendragonovi to však nestačilo a zatoužil po manželce svého soupeře, cornwallského vévody, Yggraine. S Merlinovou (byť neochotnou) pomocí se mu to podařilo, zmocnil se Yggraine a zplodil s ní Artuše.
Příběh dál líčí, jak Artuš vyrůstal v rodině svého pěstouna (v některých verzích ho vychoval Merlin sám), jak znovu získal ztracený meč svého otce, zaražený hluboko v kameni, jeho lásku ke Guinevře i milostné problémy s manželským trojúhelníkem, jehož třetím vrcholem se stal fešák Lancelott. Merlin pomohl Artušovi vystavět mohutný hrad Camelot, na který se začali sjíždět rytíři ze všech stran, aby si ve službách krále vydobili světskou slávu… Motivy z těchto příběhů lze nalézt v sadách s druidskou tematikou (např. Tarot druidů, Eso mečů – vpravo)
Ústřední legendou artušovského cyklu, na kterou se postupně nabalovaly další a další epizody je Legenda o svatém Grálu. Svatý Grál je posvátná relikvie, pohár, z něhož pil Ježíš při Poslední večeři a do něhož měl Josef z Arimateje zachytit Kristovu krev, která vytryskla z rány způsobené Longinovým kopím (probodnutím ukřižovaného bylo někdy zkracováno jeho utrpení). Pohár měl mít zázračné vlastnosti, nejčastěji schopnost uzdravování. Zřejmě nejstarší verzi dnes již běžně známé pověsti o Grálu nalezneme ve velšské básni vzniklé přibližně v 6. století našeho letopočtu. Hovoří se v ní o výpravě válečníků vedených legendárním anglickým králem Artušem (kolem roku 500 našeho letopočtu) do Annwn [anun] (Avalon), neboli na keltský „onen svět“. Muži se plaví po moři a zaplétají se do nebezpečných dobrodružství. Jejich cílem je nalézt jakousi kouzelnou nádobu, již střeží devět panen. Pohár či kalich je jednou variantou relikvie, tu další uvedl do literatury německý středověký spisovatel Wolfram z Eschenbachu – v jeho podání se jedná o zářivý drahokam snesený na zem anděly. Kámen má zázračnou uzdravovací schopnost, každý rok na Velký Pátek sestoupí na zem Holubice a položí na kámen hostii, čímž se obnoví jeho moc.
Pokud jste nyní četli pozorně, jistě vám neuniklo, že se tu až zázračně setkáváme s tarotovými „ingrediencemi“ – pohárem, mečem, kopím i kamenem… Legenda o Grálu se snad nejtěsněji dotýká tarotové symboliky. Pohár je Grál samotný, na Esu pohárů v Rider-Waitově sadě ostatně nacházíme i onu holubici s hostií v zobáčku, na Esu mečů máme slavný kouzelný meč Excalibur, s jehož mocí byl jeho držitel nepřemožitelný, Hole (v některých sadách skutečná kopí či oštěpy), reprezentují Longinovo kopí. V pozdějších verzích legendy se do popředí příběhu dostává prosťáček (Blázen) Perceval nebo Parsifal, pro nějž se výprava za svatým Grálem stává cestou osobního duchovního zrání.
Příběh o hledání Grálu, je vlastně archetypálním mýtem o znovunalezení smyslu života, čehož lze dosáhnout jen spojením našich dvou částí –
vědomé a nevědomé; vědomou složku v Legendě představuje tzv. Zraněný král, Král Rybář neboli Artuš, jenž po zásahu bleskem (bleskem poznání – viz 3 mečů) začal pochybovat o smyslu svého bytí. Aby jej našel, posílá svého rytíře Parsifala, původem prosťáčka, aby mu přinesl Grál, který ho jediný může uzdravit. Parsifal je Artušovo nevědomé já. Teprve uvědoměním si své podstaty, své ceny, se král může stát znovu celým mužem a vydat se na poslední výpravu, aby obnovil řád ve svém království. V legendě se potkává jak pohanské chápání životního cyklu (nemoc krále je metaforou pro období zimy) tak i pronikání křesťanství, kde Zmrtvýchvstání Krista představuje Artušovo uzdravení. A poznámka na okraj: příběh o hledání léku na nehojící se ránu nápadně připomíná antický příběh o Cheirónovi zraněném Heraklovým šípem…
Samotnou legendou Grálu se nechali inspirovat autoři Tarotu Grálu, na kartách je zajímavé jejich grafické zpracování: karty lze totiž skládat jako leporelo do podélných pásů na způsob renesančních fresek, které líčily životy světců. Při výkladu vám tak vzniká pokaždé jiný pás s vlastním příběhem. Bez hlubší znalosti tematiky a návaznosti na křesťanství se však při studiu této sady nehnete z místa. Sada ale naštěstí vyšla v češtině i s vysvětlující knihou.
Jinou sadou na toto téma je Tarot Svatého Grálu, který se zabývá spíše historií Jeruzalémského království a templářskou výpravou za nalezením svaté relikvie. Že se jim to nakonec podařilo je v této sadě znázorněno na kartě Svět…
NAHOŘE: Tarot Svatého Grálu, Lorenzo Tesio/Stefano Palumbo, Lo Scarabeo 2006: zleva karty Císař (Balduin II. Jeruzalémský, Velekněz (Bernard z Clairvaux), Věž (Pád Jeruzaléma), Svět (Nalezení Svatého Grálu)
Mytologické taroty bývají obtížnější na porozumění, někdy nedávají obrázky bez hlubší znalosti smysl, jindy naopak smysl ztratí, když si dostudujete, co má mytologická postava představovat. Luštění obrázků však přináší radost a jako u jiných sad i tady si můžete podstatně rozšířit obzory.
Související:
LEGENDA O MERLINOVI
Jako literární postava se Merlin vyskytuje prakticky ve všech zpracováních Legendy o králi Artuši i mnoha dílech, která tuto legendu využívají jen jako svůj rámec nebo naopak epizodu. Historicky první zmínka o Merlinovi je v díle velšského kněze Geoffreye z Monmouthu, který je také autorem samotného přepisu jména Merlin.
DĚTI KRÁLE LLYRA
Králem kmene Tuatha Dé Dannan byl muž jménem Llyr. Když mu zemřela žena, nabídl mu král celého…
ČAROVNÉ KOTLE
Zázračné kotle jsou často se opakujícím námětem v keltské mytologii. Některé překypují hojností, jiné vracejí mrtvým život a další obsahují zvláštní nápoj moudrosti. Dagdův obrovský Kotel hojnosti přetékal dostatkem chutného masa; žádný hrdina neodešel od…
RUNATÁL
Norská báseň Runatál je rozdělena na dvě různé části. První část je jakýmsi úvodem, týká se Ódinovy oběti na stromu světa Yggdrasilu, odkud po devíti dnech a devíti nocích přinesl runy:
MODERNÍ „VIKINGSKÁ“ LITERATURA
YGGDRASIL
Právě na tomto stromu visel Odin devět dní a devět nocí, aby pro lidstvo získal runy… Motiv Yggrassilu se vyskytuje i ve slavném Cameronově Avatarovi, kde představuje podstatu civilizace na planetě Pandora…
Celý článek
Zdroje a odkazy:
Wikipedie/odkazy v textu, www.mystika.cz, www.albideuter.de, www.knarr.cz, Encyklopedie západní mytologie, Arthur Cotterell, Rebo 1996, Encyklopedie mytologie, kolektiv autorů, Perfekt 2006, Keltské symboly, Sabine Heinz, Fontána 2002, Excalibur, film VB 1981, režie John Boorman, (asi vůbec nejlepší filmové zpracování artušovské legendy držící se věrně původní středověké předlohy Artušova smrt od Maloryho; vřele doporučuji ke shlédnutí, pokud jste ještě neviděli)
Zpět