Doupě Osamělé vlčice

internetový občasopis aneb Cesty k jádru pudla...

Děti krále Llyra

Datum publikace: 20.9.2017 Rubrika: MYTOLOGIE

 

Králem kmene Tuatha Dé Dannan byl muž jménem Llyr. Když mu zemřela žena, nabídl mu král celého Irska, Bove Derg, za ženu jednu ze svých dcer. Llyr si vybral tu nejstarší, která mu dvakrát porodila dvojčata. Při posledním porodu však zemřela. Llyr se opět obrátil na Bove Derga a dostal za ženu jeho druhou dceru, Evu.

Ta se nejprve s láskou starala o tři syny a jednu dceru. Pak na ně ale začala stále více žárlit, až se rozhodla, že je zabije. Na cestě ke svému otci, který se Llyrovým dětem rád věnoval, vyzvala členy své družiny, aby děti zabili. Ti však se zděšením odmítli. Chopila se tedy luku sama, ale chybila. Vzala tedy svou kouzelnou hůl a děti proměnila v labutě. K otci potom dorazila samotná. Ten se ptal na děti a protože její odpověď se mu zdála podezřelá, vyslal posla ke svému zeti. Llyr se velmi podivil, že děti nejsou u něj, odjely přece se svou macechou k němu? Zneklidněn zlou předtuchou se vydal na cestu.

U jezera Lake Davra potkal čtyři překrásné sněhobílé labutě. Jedna z nich, jeho dcera Finola, mu vyprávěla osud, který je potkal: měly strávit třikrát třista let na různých vodách – na jezeře Lake Davra, na mořském produ Moyle i na moři Glora; než se budou moci zase vrátit do lidské podoby, musí se sjednotit sever a jih, do Irska musí přijít svatý Patrik a musí být slyšet křesťanské zvony ohlašující jeho příchod. Zachovat si měly pouze své lidské myšlení, svůj lidský hlas a (irsko-) galský jazyk. Kromě toho uměly překrásně zpívat a svou vílí hudbou dokázaly každého ukolébat do sladkého spánku, z něhož se probudil osvěžený a bez starostí. Dalšího dne Llyr opustil své děti poté, co mu jejich zpěv ulevil od trápení. Na dvoře Bove Derga našel Evu a potrestal ji tak, že ji proměnil v ptáka, bytost, kterou nejvíce nenáviděla.

Následujících třista let strávily labutě v družině Bove Derga a Llyra za příjemných hovorů a zpěvu. Od těch dob se v Irsku nesmí lovit labutě. Později musely labutě odejít na mořský proud Moyle, kde velmi trpěly větrem a špatným počasím.

Zimní bouře jim proměnily kůži na chodidlech v led, peří z hrudi a křídel ulpívalo na skalách a rány je pálily ve slané vodě. Při každém nebezpečí vzala Finola své bratry pod svá křídla, takže navzdory hladu, strachu a trápení všichni přežili.

Po třech stech letech musely labutě zase táhnout dál, k moři Glora. Tady musely vytrpět stejná strádání. Na konci těchto tří set let chtěly zpět ke svému otci. Ale jeho usedlost byla opuštěná a rozbořená. Hluboce zarmoucené odletěly zpět na západ na ostrov Glora a usadily se na jezeře. Tam zpívaly tak překrásně, že každý večer si všichni ptáci po celodenním shánění potravy sedli k jezeru a naslouchali. Konečně labutě uslyšely hlas zvonů a setkaly se s Kemocem (sv. Patrik), který je vzal k sobě, krmil je a vyučoval. Zpráva o divuplných labutích se donesla až k tehdejšímu králi Connachtu, který je chtěl bezpodmínečně získat pro svou ženu. Protože Kemoc mu labutě nechtěl dát, vzal si je násilím a odvedl je pryč. Poté, co s nimi urazil jen kousek cesty, začaly labutě ztrácet peří a nabyly opět svou lidskou podobu. Teď to byli čtyři bělovlasí, kostnatí a vrásčití staří lidé. Finola se ještě jednou zasadila za sebe a za bratry a požádala o pokřtění. Chtěla být pochována spolu se svými bratry tak, jak bývali vždy spolu: jeden pod její hrudí, druzí dva po obou jejích bocích. Kemoc vše udělal tak, jak žádali a zbudoval jim náhrobek s ogamským nápisem.

Sabine Heinz, Keltské symboly, Fontána 2002

 

Tento nesmírně dojemný příběh v podstatě líčí rozšíření křesťanství po celém Irsku. Pohanské náboženství symbolizované rozbořeným Llyrovým hradem bylo poraženo a na jeho místo nastoupilo křesťanství symbolizované zvony a křtem v závěru.

 

 

Zpět