Doupě Osamělé vlčice

internetový občasopis aneb Cesty k jádru pudla...

Krásné okno / Registr 5

Datum publikace: 13.2.2018 Rubrika: Katedrála v Chartres, Tajemství katedrál, Vitrážová okna

Panely 13-21 – Madona s dítětem na trůně

Všimněte si, že andělé v nejvyšší části okna, po obou stranách panelu, na němž se nachází Mariin obličej, jsou mnohem menší než kadidelnice, kterými houpají. Z této disproporce lze usuzovat, že po stranách Mariiny hlavy byly původně jiné obrazy, lépe zapadající do celkového kontextu; podle některých interpretací to dosvědčuje, že andělé pochází z pozdější doby než Panna Marie. Stejní andělé o dvě řady níže už mají kadidelnice ve správné velikosti…

Navzdory své velikosti (kolem 2,30 m) nepůsobí tento portrét svaté Panny nijak mohutně. Podobně jako na byzantských ikonách i zde sedí Madona čelem k pozorovateli, vzpřímeně, ale bez typické ztuhlosti. Vlivem nešťastných okolností během restaurování v roce 1906 se totiž její hlava naklonila mírně do prava a to ji zbavilo onoho obřadně posvátného výrazu obvyklého u románských obrazů. Madona sedí na trůně, jehož vzhled (tvar, podoba, styl) v takto detailním provedení se objevuje zřídka. Obě nohy má položené na jakémsi stupátku, které pokrývá nádherný koberec s kosočtverci. Po vzoru orientálních císařoven má na hlavě bílý závoj, který jí splývá po obou stranách obličeje, a impozantní korunu zdobenou drahokamy.
 
Claudine Lautier se domnívá, že vitraj má být upomínkou na relikvii (šat či tuniku), kterou na sobě měla Marie, když přivedla na svět malého Krista. Peter Kováč píše: „V roce 876 sem vzácný dar věnoval francký panovník Karel II. Holý. Za relikvií do Chartres směřovali poutníci z okolních diecézí i z měst královské domény.  Podněcoval je intenzivní zájem o vše, co se týkalo života Božího Syna i jeho matky. Do domovů si odnášeli jako devoční suvenýry malé kovové odznáčky s motivem korunované Marie sedící na trůně s Kristem jako dítětem a s podobou samotné vzácné relikvie, která byla zobrazována jako volné šaty s dlouhými rukávy. Textilie měla fakticky zcela jiný vzhled, ale nikomu to nevadilo, protože takzvaná svatá tunika byla ukryta v relikviáři, který měl zůstat natrvalo uzamčen. A kanovníci ho neotevřeli ani nejvzácnějším hostům. Když na ně v roce 1594 naléhal král Jindřich IV., dostalo se mu zdvořilé odpovědi, že momentálně nikdo nedokáže najít klíče, kterými by se dala schránka odemknout. Až v roce 1712 se letité tabu porušilo a relikviář vydal překvapivé svědectví. Nebyla v něm žádná tunika, žádné šaty, ale dlouhý pás nijak nezdobeného bílého hedvábí, 46 centimetrů široký a přes 530 centimetrů dlouhý. Látka byla velmi stará, nicméně dosud se nepodařilo zjistit, kdy přesně vznikla a odkud pochází. Za Francouzské revoluce ji rozřezali na několik kusů a jen některé se později vrátily do majetku katedrály. Nejdelší zachovaná část – dvoumetrový pruh hedvábí – byla umístěna do pozlacené relikviářové schránky přidržované dvěma anděly a návštěvníci chrámu ji dodnes najdou v jedné z chórových kaplí. Textilie možná s odíváním souvisela: ženy ve Svaté zemi si podobné látky kdysi omotávaly kolem těla. O původu vzácné pamětihodnosti píše s odvoláním na staré byzantské zdroje Vincent Sablon, barokní kronikář Chartres. Na smrtelné posteli prý Panna Marie věnovala šat vdově, která u ní v domě sloužila. Dar budil pozornost, neboť se s ním spojovala řada zázraků. Proto byl uschován do cenné skříňky, která se časem stala majetkem jedné Židovky. U ní náhodou pobývali dva zbožní bratři z Konstantinopole, kteří se vypravili na pouť do Jeruzaléma. Relikvie je fascinovala. Pracně vyrobili duplikát schránky a v nestřeženém okamžiku ho vyměnili za originál. S kořistí se pak vydali domů. Chtěli svůj poklad ukrýt, jenže se o něm dozvěděl byzantský císař a šat Panny Marie jim zabavil. Sablon uzavírá líčení tím, jak císařovna Irena věnovala relikviář Karlu Velikému, který si ho odvezl do paláce v Cáchách. Až jeho vnuk Karel II. Holý odvezl tzv. tuniku do srdce Francie. I tady činila divy. Nejvíce se do paměti lidí zapsala událost související s obléháním Chartres v roce 911. Město napadli divocí Normani a naděje na pomoc už nebyla žádná. Ve chvíli beznaděje přinesl biskup relikvii mezi bojující obránce a ti – povzbuzeni jeho odvahou – se rozhodli k překvapivému útoku a zahnali nájezdníky od bran města. Matka Boží vždy bedlivě ochraňovala svoji katedrálu i město a svatá tunika se stala trvalým symbolem Chartres. (PhDr. Peter Kováč, Katedrála v Chartres, Eminent 2007).

Marie drží dítě na klíně, její ruce položené na jeho ramenou tvoří kolem jeho těla jakousi mandorlu. Ježíš pozvedá pravici v žehnajícím gestu, zatímco v levé drží otevřenou knihu, v níž můžeme číst: „Omnis vallis implebilur…“ Je to parafráze Izajášových slov (Iz 40,4) „Každé údolí ať je vyvýšeno, každá hora a pahorek sníženy. Pahorkatina  v rovinu se změní a horské hřbety v pláně“, kterou vložil do úst Jana Křtitele ve svém evangeliu Lukáš: „Každá propast bude zasypána, hory i pahorky budou srovnány; co je křivé, bude přímé, hrbolaté cesty budou rovné; (Lu 3,5) Bylo to znamení, že je třeba se připravit a obrátit na víru, neboť čas spásy nadešel.

 

 
Zdroje:  Les vitraux narratifs de Chartres, Stavitelé katedrál

 

 

Zpět