Katedrála v Orvietu – průčelí / mramorové reliéfy

Datum publikace: 8. 2. 2018 Rubrika: Katedrála v Orvietu, Tajemství katedrál

Lorenzem Maitanim navržená a v 17. století dokončená fasáda představuje významný doklad (nejen) italského gotického stavitelství. Vertikálně je rozdělena na tři části, horizontálně na čtyři. Ikonografie se téměř výhradně vztahuje k Panně Marii, jejímuž nanebevzetí je katedrála zasvěcena. Převládají zde trojúhelníky doplněné kruhem (resp. půlkruhem) a čtvercem. Kruh symbolizuje jednotu, konec i počátek, ducha, trojúhelník Nejsvětější trojici a čtverec pozemský hmotný svět. Kruhová rozeta umístěná do přesného čtverce je pak spojením ducha a hmoty. Tři vertikály a čtyři horizontály dávají číslo dvanáct.

V dolní části kolem portálů jsou nádherné a umělecky i historicky velmi cenné nástěnné reliéfy z mramoru ilustrující starozákonní a novozákonní příběhy. Basreliéfy patří k mistrovským dílům italského sochařství 14. století. První a čtvrtý jsou dílem Lorenza Maitaniho, autory zbylých dvou lze určit jen těžko vzhledem k tomu, že během výstavby dómu se vystřídala celá plejáda umělců. Panely se „čtou“ podobně jako okna ve francouzských katedrálách zleva doprava a zdola nahoru. Paleta námětů je nesmírně široká a zahrnuje často i dnes již zapomenuté příběhy a podobenství nejen z knih Bible ale i z apokryfních textů. Pro běžného laika tak výjevy zůstávají často nesrozumitelné. Většina scén je však notoricky známých a s potřebnou „mapou“ se lze zorientovat…

I – Genesis

II – Mesiášská proroctví

III – Novozákonní příběhy

IV – Poslední soud

Kniha Genesis (I)

Stvoření světa, hlavní scény zleva doprava zdola nahoru…

– Stvoření rostlin, ryb a ptáků, Stvoření savců, Stvoření Adama

– Stvoření Evy a život v ráji

– Boží zákaz jíst ovoce ze stromu poznání, Prvotní hřích

– Vyhnání z ráje, Život Adama a Evy po pádu

– Oběť Kaina a Ábela, Vražda Ábela

– Noe učí svého syna číst, Jubal skládá hudbu, Noe kreslí plány archy (?)

Strom Jesse, Mesiášská proroctví (II)

– Středová vertikální osa – Strom Jesse; dole spící Jišaj nad ním David, Šalamoun, Roboám, Abiáš, Asaf, Jošáfat, Marie a Ježíš; po vnějších stranách Proroci se svými tabulkami, v polích ohraničených výhonky nacházíme scény podle mesiášských proroctví ; Bůh a Bileám (Num 22), Povolání Jozua, Zázrak Gideonův, Pomazání krále Davida, Představení Samuela Elimu, Izraelité v Egyptě, Melchisedek chystá Abrahamovi chléb a víno atd. Nakonec Ukřižování

– viz také: www.facebook.com, Biblická proroctví, Bileám

Novozákonní příběhy (III)

– Dole spící Adam (nebo Abraham, př. Jákob), směrem nahoru podél středové osy starozákonní proroci, po vnějších stranách adorující andělé; hlavní scény jdou zleva doprava zdola nahoru:

– Zvěstování – Navštívení Panny Marie – Narození Ježíše – Klanění králů – Uvedení Páně do chrámu – Útěk do Egypta – Vraždění neviňátek – Dvanáctiletý Ježíš v chrámu – Ježíšův Křest – Konání zázraků – Příjezd do Jeruzaléma – Jidášův polibek – Bičování – Ukřižování – Zmrtvýchvstání – Noli me tangere

– viz také: Ježíšovy zázraky

Poslední soud (IV)

Scéna se odehrává opět podél vertikální osy směrem nahoru

– Vlevo dole vylézají mrtví překotně ze svých rakví a tlačí se na svět, stoupají vzhůru až ke Kristu-Soudci, který je rozděluje podle skutků;dobří odcházejí do Nebe, špatní putují do pekla (vpravo dole). Peklo budí skutečnou hrůzu, růžkatí ďáblové s netopýřími křídly, hadi apodobná stvoření se tu ovíjejí v jednom chumlu kolem nešťastníků a všelijak je mučí…

– viz také: Poslední soud, Michelangelo

Reliéf

patří k nejstarším formám sochařství a vyskytuje se ve všech vyspělejších kulturách. Starověké reliéfy jsou obvykle kamenné, vzácněji kostěné, štukové nebo dřevěné. K vrcholům starověkého reliéfního sochařství patří egyptské reliéfy a reliéfní nápisy, které zdobí stěny chrámů a hrobek. Jsou většinou ploché (bas-reliéf) nebo zahloubené. Jinou povahu mají realističtější řecké reliéfy, ploché i vysoké. Nejznámější jsou Feidiovy římsy a metopy z Parthenonu v Athénách. Styl řeckého reliéfu pak pokračuje v římském umění, na náhrobcích, vítězných sloupech a bránách i v raně křesťanském umění. V byzantské oblasti se rozšířily drobné reliéfy ze slonoviny, velmi ceněné až do středověku.

Do středověkého umění vstupuje kamenný reliéf v rané gotice, při výzdobě francouzských katedrál (Chartres, Amiens). Postavy a výjevy jsou více stylizované a přizpůsobují se tvarům staveb, portálů, náhrobků a medailonů. Velký rozkvět reliefního umění nastal v italské renesanci, kdy se i monumentální stavby zpravidla omítají. Vedle kamenných a mramorových se vyskytují také reliéfy štukové a keramické. V barokním umění se reliéf stává služebnou částí chrámové architektury a hojně se používá i v palácích a zámcích, jak na fasádách, tak vnitřních stěnách a stropech, klenutých i plochých.