Mytologické sady: Svět západu
Datum publikace: 20. 9. 2017 Rubrika: Náměty karet, TAROT
Nahoře: Akron Tarot, Charles Frey&Siegfried Otto Hüttengrund, 2004
je světem nově objevených prastarých kultů oděných do moderního hávu; odkazuje k šamanismu, tzv. novému pohanství, k čarodějnicím, bylinkám a magii. Částečně se prolíná i se světem keltů a zejména druidů, o kterých jste si mohli přečíst v minulém dílu.
Víra v jakési nadpřirozeno a neurčité mystično provází člověka od chvíle, kdy začal pozorovat svět kolem sebe a přemýšlet o vzájemných souvislostech jevů, s nimiž se dnes a denně potkával. Tam, kde nenacházel jednoznačné odpovědi, nastupovala tajemná Božstva, jimž byl svět, stejně jako člověk v něm, podřízen. Život tvořily cykly, dlouhé a krátké, čas růstu a sklizně se střídal s časem obav a smrti. Princip, který v člověku vyvolával naději na život i posvátnou hrůzu časem dostal konkrétní podobu i jméno: Matka, Velká bohyně, matka nás všech. V různých kulturách ji nazývali různě, ale všude znamenala plodnost a stále se vracející život. Její negativní aspekt, Matka trestající, Zlá a divoká bohyně se v mnohem pozdějším období promítla do postavy ČARODĚJNICE.
Z psychologického hlediska se jedná o archetyp zlé ženy – krkavčí matky, macechy (viz Sněhurka) nebo třeba tchýně. Je to potlačená temná stránka ženství, stín Císařovny.
Kdesi na počátku tušíme posvátnou postavu kněžky skrývající tvář za strašidelnou maskou. Její znalosti a léčitelské umění z ní dělaly výjimečnou a respektovanou osobnost, matriarchu rodu. Postupem doby však tento archetyp ustupuje a zůstává jen strašidelná maska a hrůza pramenící z neporozumění… Čarodějnice je také jakási femme fatale, osudová žena, která dokáže muže učinit na pár vteřin neskonale šťastným a na zbytek života úplně zoufalým. Muži, jako kdyby to věděli, se takových žen báli a své obavy i představy promítli právě do čarodějnic.
Čarodějnice byly spojovány s nocí a s kouzly, což je ještě blíže posouvá k původnímu archetypu mocné Trojí Bohyně, patří k nim lektvary neodmyslitelně spjaté s pohárem, prastarým symbolem ženského lůna a ženství vůbec. Čarodějnice byly zobrazovány ve společnosti nočních zvířat, zejména sov, netopýrů, koček… Další důkaz jejich příslušnosti k původní Měsíční bohyni Hekaté, bohyni čarodějnic.
Vlevo: Mystic Dreamer Tarot, Heidi Darras, 2006-8
Původní starověké čarodějnice byly velice krásné, velice chytré, mazané a nebylo radno si s nimi cokoli začínat. Nejslavnější byly Kirké a Médeia.
Kirké byla dcerou boha slunce Hélia a nymfy Persé a žila na ostrově Aliaia poblíž italského pobřeží. Dny trávila tkaním nádherných látek na svém stavu, přitom si prozpěvovala svým okouzlujícím hlasem. Občas ji navštívili cestovatelé, kteří přistáli u břehů ostrova, nebo ti, kdo věděli o jejích magických schopnostech a přišli si k ní pro pomoc.
V Tarotu of Delphi zosobňuje Kirké hned tři ženské archetypy současně: Sílu, Spravedlnost a Královnu Pohárů
Médeia byla dcera kolchidského krále Aiéta a jeho manželky Eídyie; je považována za jednu z nejmocnějších kouzelnic řeckých mýtů, do nichž významně vstoupila poté, co velká a obtížná výprava Argonautů přistála u břehů Kolchidy, aby se pod vedením Iásóna zmocnila zlatého rouna. V Tarotu of Delphi se Médeia objevuje na kartě Mág (vpravo)…
Ozvěnu tohoto hrůzostrašného mýtu můžeme slyšet v některých pohádkách, v nichž „čarodějnice jedí děti“, viz např. pohádka O perníkové chaloupce.
Typická pohádková čarodějnice je obvykle stará, s vrásčitou tváří, velkým nosem a černýma pichlavýma očima, chodí shrbená, často o berli, na sobě má obnošený plášť s kápí. Žije hluboko v lese nebo daleko za vesnicí, stranou od lidí. Její společnicí je obvykle černá kočka a sova. Úzkou spojitost s dalším aspektem trojné bohyně, a sice 
s Babou či Stařenou, archetypem Smrti, prakticky nelze přehlédnout. Cesta k čarodějnici je plná nástrah a nebezpečí (viz např. Rusalka / Malá mořská víla) – je to v podstatě cesta do podsvětí. Pohádkový hrdina/hrdinka obvykle musí čarodějnici něco přinést, nějakou oběť, a výměnou získá kouzelný předmět, splněné přání apod. Z psychologického hlediska je setkání s čarodějnicí druhem transformace a zasvěcení, po osobním setkání se smrtí se obvykle stáváme dospělejšími i vyspělejšími…
Asi nejvíce rezonoval kult strachu z čarodějnic ve středověku, a to proto, že křesťanství ženský, resp. mateřský princip, zcela a úplně vytěsnilo. Nejpřirozenější věc na světě, matka kojící své dítě, byla nahrazena zmučeným mužským tělem Boha Otce… I když se mateřství do křesťanství později zase vrátilo v podobě Marie a malého Ježíše, už to nebylo totéž. Marie byla čistá, neposkvrněná početím, ale hlavně nedostupná a nedotknutelná.
To, co ženu dělalo ženou, její přitažlivost a sexappeal, církev proklela a vystavila na pranýř. Ženy sebevědomé, samostatné a soběstačné, žijící (zejména v pokročilém věku) často osaměle stranou společenského dění se proměnily ve zlé a nenáviděné čarodějnice. Jako mladé a krásné ztělesňovaly chtíč a pokušení, jako staré vzbuzovaly odpor a strach ze smrti.
Strach z čarodějnic napsal i jednu z temných kapitol lidských dějin; čarodějnické procesy, které zmítaly Evropou i Novým světem, připravily mnoho nevinných žen o život a když měly štěstí, tak alespoň o majetek, o dobré pověsti nemluvě. Známým se stal proces s čarodějnicemi v Salemu, v americkém státě Massachusetts, který proběhl na jaře v roce 1692 po dlouhé a kruté zimě, během níž se objevila epidemie neštovic a plísně nohou zapříčiněné otravou námelem. Lidé ovlivnění nevědomostí snadno podlehli víře, že události způsobila (či způsobily) čarodějnice snažící se zničit církev. Následnému procesu pak padlo za oběť 18 osob včetně pastora, které byly odsouzeny k smrti.
Čarodějnice byly podrobovány zkoušce utopením; pokud to nebohá ženština přežila, byla prohlášena za čarodějnici a upálena (čarodějnice se upalovaly, neboť se věřilo, že oheň očišťuje). Pokud se utopila, měla „štěstí“, neboť to bylo znamením její nevinnosti a její duše byla zachráněna. Mnohdy stálo v pozadí případu s čarodějnicí udání sousedů vyvolané obyčejnou závistí a osobní záští, jindy žena (nebo i muž) provokovala svým majetkem, kterého se církev chtěla zmocnit. Byla to velmi neradostná doba.
Čarodějnice a jejich neodlučitelný souputník Ďábel, jemuž údajně sloužily, nezmizely ani s příchodem osvícenství, jen přešly do ilegality – zrodil se satanismus; jednalo se v podstatě o jakousi „vzdoro-víru“, protiklad ke společensky uznávanému křesťanství, ale také o módní záležitost, zejména u znuděných vyšších společenských vrstev.
Satan/Ďábel, padlý anděl, zlý démon, v křesťanství protivník Boha, Krista a člověka, se poprvé objevuje v Bibli v Knize Jób; byl ztotožněn s původními přírodními božstvy (tzv. Rohatý bůh) zasvěcenými plodnosti a životu, zejména jeho sebeobnovovací schopnosti – po zimě se příroda z nějakého důvodu znovu zazelená a rozkvete, objeví se spousta mláďat, a život je rázem veselejší. Jako bůh plodnosti byl v severní Evropě, hlavně na Britských ostrovech uctíván Cernnunos, bůh lesa a divoké zvěře, mužská postava s jeleními parohy, v Egyptě uctívali stejný princip jako Chnuma, Beraního boha, na Krétě to byl Minotauros, muž s býčí hlavou, v Řecku Pan, bůh lesů a stád atd. Síla a potence byly protikladem ke schopnosti rodit děti. I na tuhle složku lidství církev zapomněla; údělem muže bylo buď bojovat nebo pracovat nebo se modlit…
Řadu motivů, o nichž dosud byla řeč, bez problémů najdete v kterékoli tarotové sadě, snad proto, že se jedná o jeden z nejzákladnějších principů vůbec. V dnešní době, pod vlivem moderního pojetí Halloweenu a zejména díky znovu objeveným pohanským kultům WICCA a tzv. Novopohanství, získal archetyp čarodějnice vlídnější tvář a více se překrývá s archetypem vědmy a moudré stařeny – tarotovou Velekněžkou; v moderních tarotech častěji než v těch klasických.
Nahoře: Wizardstarot, Everydaywitch Tarot, Halloween Tarot
Častým atributem čarodějnic bývá koště, na kterém podle středověké typologie létají na své sabaty; košťata bývala vyrobena z březových větviček, bříza byla stromem znovuzrození a uzdravování, zametáním koštětem z břízy se vyháněli zlí duchové i nemoci, zapalování košťat a jejich vyhazování do vzduchu patřilo k rituálům během tzv. Valpuržiny noci, zapalování ohňů mělo mít očistný účinek, snad i proto se čarodějnice upalovaly…, čím déle budete hledat, tím více spojení s pradávnou symbolikou pohanských kultů budete nacházet. Moderní novopohanský kult navázal na původní předkřesťanská náboženství; termín je odvozen z latinského paganus což znamená venkovský a odkazuje k faktu, že mezi venkovským lidem se původní rituály a zvyky pocházející z přírodních polyteistických kultů udržovaly ještě dlouho po přijetí křesťanství.
Většina původních náboženství nabízela mnohem větší svobodu ve vyjádření své víry, proto bylo cokoli nekřesťanské nežádoucí, tudíž potlačované a záměrně stavěné do negativních souvislostí. Čarodějnice byly ve své podstatě vyjádřením svobodné a nepotlačené ženy, a proto byly záměrně démonizovány, počátek toho lze najít už v křesťanském výkladu o neposlušné Evě a svedeném Adamovi…
Čarodějnice patří v tarotu k velmi častým námětům tarotových sad mimo jiné i proto, že se jejich symbolika prolíná s tradicí keltskou a druidskou, z nichž novopohanství vychází.
Pokud se vám líbily kdysi velmi populární televizní komedie „Ohnivé ženy„, najdete určitě zalíbení i v Pagan Tarotu neboli Pohanském tarotu. Námětem obrázků jsou moderní čarodějnice, vlastně všechny dnešní emancipované ženy, které jsou protikladem svých předchůdkyň, jež bývaly za jakoukoli odlišnost upalovány. Podstatou života čarodějnice dnes je stejně jako tehdy boj proti předsudkům a touha po svobodě. Její nejsilnější zbraní je její uvědomělé ženství. Ovšem když se to přežene, je z vás skutečná zlá čarodějnice…
Kromě v Evropě usazených Keltů a druidů, případně starých Slovanů, odkazuje nové pohanství také ke kulturám neevropským, zejména k severoamerickým Indiánům. Tyto sady čerpají z indiánských mýtů a zvířecí symboliky, řada indiánských kmenů se hlásila k totemismu, a pro snazší porozumění je orientace v tématu určitou výhodou.
Američtí Indiáni byli od samého počátku považováni za nepříjemnou komplikaci při osidlování nově objeveného kontinentu. Pro příchozí Evropany byli pouhými divochy, pohany, jimž se ani nesnažili porozumět. Propastný rozdíl mezi technickou (ne)vyspělostí na obou stranách nakonec vedl ve krvavému kulturnímu střetu, z něhož jako vítězové vyšli Evropané. Situace Indiánů se soustavně zhoršovala mimo jiné i pro jejich neschopnost seskupit se do nějakého většího a organizovaného společenství, které by dokázalo s nově příchozími komunikovat a jednat. Když k tomu indiáni konečně dospěli, bylo už pozdě.
Dnešní obraz indiánů v povědomí většiny lidí utvářely zejména dobrodružné romány z pera německého spisovatele Karla Maye, ne nepodstatnou měrou přispěl samozřejmě i filmový průmysl, a v průběhu 20. století archetyp nevzdělaného divocha uřezávajícího vlasy a uši svých nepřátel transformoval do zromantizované podoby ušlechtilého člověka spjatého s přírodou a vděčně přijímajícího zkušenosti a znalosti svých předků.
Přírodu a princip Velké bohyně reprezentuje u indiánů pojem Wakan-Tanka v překladu Velký Duch nebo Velké Tajemství v Evropě díky Mayovým románům známější jako Manitou. Lakotové ho dříve používali pro označení propojeného systému posvátných bytostí, jejichž cesty jsou tajemné, pro posvátnou Sílu (vpravo), která přebývá ve všem. V dnešní době se Wakan-Tanka překládá i jako Bůh, (Velký) Otec či Stvořitel.
Středobodem kmene byl totem, reprezentoval duchovní identitu lidí, kteří se k němu vztahovali a také jejich ochranné božstvo vtělené do určitého zvířete – orla, bizona, vrány, vlka… Bylo to obřadní místo i obětiště, v Tarotu rodilých Američanů se objevuje příhodně na kartě Spravedlnost (vlevo).
Se Čtyřkou holí (vpravo) dobře koresponduje týpí, stan a obytný přístřešek. Jelikož Indiáni kočovali, dal se rozložit a zase složit, symbolizuje semknutost rodiny, pospolitost a v širším významu kmen jako takový.
Nové pohanství znovuobjevivší prostý život podle biologie přírody i své vlastní, souznění s cykly i životními rytmy v mnoha lidech vyvolává představu větší svobody a uvolněnosti, jejíž nedostatek pociťujeme v moderní společnosti sešněrované tisíci pravidly stále víc. I proto bude tarotových sad, run a dalších věcí spojených s vědmami a dávnou moudrostí pořád přibývat.
Související:
TROJNÝ PRINCIP BOHYNĚ MATKY
Kult bohyně, která sídlila v divokých horách a byla uctívána jako Velká Matka, byl rozšířen v maloasijské a syrské oblasti. Často byla ztotožňovaná s Matkou Zemí. Znali ji po celém starověkém světě. Po celá staletí, pokud ne dokonce tisíciletí, byla tato mateřská a pečovatelská bohyně doprovázena divokými zvířaty, žila ve skalách, horách a dřevech, měla moc nad zvířecím a rostlinným světem a byla považovaná za tajemnou bytost s nevyčerpatelnými možnostmi…
BABA JAGA
Ruská baba Jaga má podobu staré odpudivé ženy, se šedými vlasy, často velmi vyhublé a někdy i s železnými zuby. Svá dlouhá prověšená ňadra si přehazují přes rameno při pronásledování své oběti…
TAROT ČARODĚJNIC
si zahrál v bondovce Žít a nechat zemřít…
Moderní čarodějnice Saxana…
Zpět