Doupě Osamělé vlčice

internetový občasopis aneb Cesty k jádru pudla...

Něco o drahokamech…

Datum publikace: 3.10.2017 Rubrika: Tajemství katedrál

Jak už bylo řečeno, základní symbolika katedrál se skrývá v představě, že nebeský Jeruzalém sestupuje na zem. Jak se lze dočíst v Janově Zjevení, nebeský Jeruzalém je město ze zlata, jež září jako křišťál:  „Hradby jsou postaveny z jaspisu a město je z ryzího zlata, zářícího jako křišťál.  Základy hradeb toho města jsou samý drahokam: první základní kámen je jaspis, druhý safír, třetí chalcedon, čtvrtý smaragd, pátý sardonyx, šestý karneol, sedmý chrysolit, osmý beryl, devátý topas, desátý chrysopras, jedenáctý hyacint a dvanáctý ametyst“ (Zj 21, 18-20). Drahokamy jsou v pozemské verzi nahrazeny sklem, které vsazeno do oken propouští světlo a sklo září právě tak, jako drahokamy nebeské.

Mnohé dávné civilizace a kultury využívaly krásu a sílu ukrytou v kamenech. Znalosti o léčení pomocí kamenů byly známy údajně již v bájné Atlantidě, odkud se po jejím zániku dostaly do celého světa. Léčivé tinktury znali v Babylóně a Asýrii. Egypťané věřili, že drahokamy náleží bohům a považovali je za symboly věčnosti a krásy. Dávali je svým blízkým do hrobů jako ochranu při přechodu na druhý svět. Egyptští zlatníci opracovávali drahé kameny a polodrahokamy použitím křemenného písku a sázeli je do zlata. Podobná technika byla známá i v Číně. Římané zase upřednostňovali leštění drahých kamenů. O císaři Neronovi je známo, že si bystřil zrak smaragdem, který nosil připevněný jako monokl. Římští patriciové hladili křišťálové koule, aby si chladili ve vedrech ruce. Drahokam v křesťanském středověku byl symbolem moudrosti, spravedlnosti, zdraví a měl posílit víru v Boha. Bůh dal kameni zázračnou moc a otvíral srdce těm, kteří ho budou následovat. Vědecké a lékařské poznatky o minerálech sesbíral ve 13. století Albert Veliký, německý teolog, filozof a přírodovědec. Farmaceuticky se v té době míchaly v podobě prášku s jinými substancemi do různých léčiv a byly součástí hojivých mastí, obkladů a pudrů. Největší slávu však získaly drahokamy díky magii – používaly se na předpovídání budoucnosti, získání bohatství, odehnání přírodních katastrof atd..

Lesk drahokamů byl už ve starověku srovnáván se září nebeských mocností. O babylónském měsíčním bohu  Sínovi se praví: „Zjevuješ se v lesku karneolu a lazuritu.“ Pro Egypťany byl lazurit posvátným kamenem, jehož modrá barva poukazuje na nebeský původ. Podle středověké legendy (legenda o svatém grálu) byl obětní kalich vyřezán z drahokamu, který ztratil Lucifer při svém pádu z nebe.  V Bibli jsou drahokamy zmiňovány v souvislosti s dvanácti kmeny Izraele, které jsou symbolizovány dvanácti drahokamy na náprsníku velekněze:  „Vysadíš jej drahými kameny ve čtyřech řadách: v první řadě rubín, topas a smaragd; v druhé řadě malachit, safír a jaspis; v třetí řadě opál, achát a ametyst; ve čtvrté řadě chrysolit, karneol a onyx. Všechny budou zasazeny do zlaté obruby. Kameny budou značeny jmény synů Izraele; bude jich dvanáct podle jejich jmen; na každém bude vyryto jeho jméno jako na pečeti podle dvanáctera kmenů“ (Ex 28, 15-21). Také dvanáct základních kamenů nebeského Jeruzaléma bylo vztahováno k dvanácti apoštolům. Pravděpodobně již v babylonské době, prokazatelně pak v době ptolemaiovsko-římské byly drahokamy přiřazeny k souhvězdím.  Jako měsíční kameny jsou spojovány se zvěrokruhem a slouží jako talismany. Následující popis těch několika druhů vzácných kamenů nemůže ani zdaleka obsáhnout toto téma a není to ani jeho účelem. Drahými kameny se zabývá mnoho webů ať už po stránce mineralogické, šperkařské nebo esoterické. Zaměřila jsem se jen na ty, které vyjmenovává Bible v úryvcích zmíněných na začátku.  Naši předkové byli lidé velmi vnímaví k mystickým věcem, předmětům a zážitkům. K tomu aby byli u vytržení jim stačilo málo. Vše, co se nějak vymykalo jejich běžnému životu, v nich zanechávalo hluboké stopy. Většina drahých kamenů má některou ze základních barev spektra. Až budete někdy procházet katedrálou a obdivovat zářící vitraje, uvidíte rubínovou červeň, safírovou modř, smaragdovou zeleň, žlutou barvu opálu nebo světle zelenou barvu berylu. A uvědomíte si, čím měla katedrála být: zářícím věčným městem, poskytujícím útočiště a ochranu.

Chalcedon je vlastně křemen, obecně známý minerál s chemickým vzorcem SiO2, hojně se vyskytující v litosféře, kde tvoří jeden z nejdůležitějších prvků. Vytváří celou řadu odrůd, kromě jiných i v Bibli jmenovaný jaspis, křišťál nebo ametyst.  Název je odvozen od starověkého města Chalkedon v Malé Asii.

Jaspis je neprůhledná odrůda chalcedonu vyskytující se v několika barevných variantách (červená, zelená, žlutá, hnědá…). Hlavní složkou je oxid křemičitý s častými přimíšeninami křemene a opálu, zabarvení pak určují uzavřeniny chloritu, příměsi železa, manganu a jiných prvků. Kámen byl oceňovaný již ve starověku.

Safír je drahokamová odrůda minerálu nazývaného korund. Po diamantu je to druhý nejtvrdší nerost. Modrý safír je excelentní drahý kámen, který nemá mezi modrými drahokamy sobě rovného. Nejvýše je ceněna jasně sytě modrá barva, stálá v různých druzích osvětlení. Nádherné modré safíry  mimořádných rozměrů zdobí naši Svatováclavskou korunu. Historicky nejvýznamnější evropská lokalita drahokamových safírů je na Jizerské louce, kde byly těženy z náplavů Jizerky a Safírového potoka již v 16. století. Dnes je zde rýžování striktně zapovězeno.

Tento drahokam je nejkrásnější ze skupiny korundů. Buddhismus  (hynajána) staví safír na čelní místo před všechny ostatní drahokamy. Tvrdí o něm, že uklidňuje myšlenky a usnadňuje meditaci. V indické lidové pověře prý chrání nošení safíru proti nemocem, nebezpečí uštknutí hadů a štírů. Antický lékař Galénos doporučoval nošení safíru jako amuletu proti zimnici a pro zvýšení potence. Stejné použití safíru později doporučoval také Paracelsus. Giovanni Porta píše o safíru ve své Magia Naturalis, že nositeli prokazuje služby při nekromancii a magických evokacích, (hlavně elementálů). Starý antický mýtus vypráví o Prométheovi, dárci nebeského ohně, že jeho smělý čin byl umožněn jen tím, že měl při sobě safírový prsten. Safír totiž svou mocí ochlazoval plameny. V západní mystice, gnostické i křesťanské, je safír symbolem moudrosti a například u Rosekruciánů je i symbolem Kamene mudrců. Svatý Jeroným řekl o safíru, že “zmírňuje hněv boží”. Nelze opomenout ani významné zmínky o safíru ve vidění proroka Ezechiela (Ez. I., 22-26). Safír je symbolem božské moudrosti a čistoty. Ve 12. století nařídil papež Inocenc III., že pastýřské prsteny biskupů a církevních hodnostářů mají býti vždy vyrobeny ze safíru. V křesťanské symbolice je odznakem sil v nebeské hierarchii a apoštola Ondřeje.  

Beryl není příliš známým nerostem, do obecného povědomí se však zapsaly některé jeho drahokamové odrůdy, na prvním místě smaragd. Jeho název je historický, odvozený z řeckého beryllos, kterým se označovaly drahokamy modrozelené jako mořská voda. Průsvitnému berylu bez drahokamových kvalit se říká obecný beryl. V přírodě se nachází nejčastěji v podobě sloupcovitých krystalů nebo jako kusový nerost zarostlý v živci či křemeni. Obvykle má žlutozelenou barvu. Občas je na některých nalezištích nalézán drahokamový beryl méně běžné barvy, pro kterou není žádné ustálené jméno. Takový kámen je pak nejčastěji nazýván drahý beryl nebo prostě beryl.

Smaragd je nejznámější drahokamovou odrůdou berylu. Náleží do čtveřice královských drahokamů a byl ceněn jako drahý kámen již ve starověku. Název pochází z řeckého smaragdos a znamená prostě zelený kámen. Krásná sytá a svěže zelená barva smaragdu je v říši drahokamů ojedinělá. Nejvíce ceněn je sytě zelený odstín s lehkým nádechem do modra. Drobné inkluze a prasklinky, které jsou pro smaragd charakteristické, jsou brány jako přirozený projev kamene a také jako důkaz jeho přírodního původu. Ovlivňují však značně jeho odolnost. Smaragdy se v Evropě těžily již v době římské říše v údolí Habachtal v rakouských Alpách, významné naleziště bylo také v Egyptě při pobřeží Rudého moře známé jako Doly královny Kleopatry. Smaragdy byly spojovány s planetou Venuší, převládala představa, že jsou chladného charakteru a svého nositele naplňují ctnostmi. V křesťanském středověku byl smaragd symbolem panenskosti a – vzhledem ke své zelené barvě – i naděje.  „A hle, trůn v nebi a na tom trůnu někdo, kdo byl na pohled jako jaspis a karneol; a kolem trůnu duha jako smaragdová“ (Zj 4, 2-3).

Carneol (karneol) je opět jedna z odrůd  křemene (chalcedonu). Červené zabarvení mu dodává oxid železa; pojmenování pochází z latiny a je odkazem na jeho barvu – carneus znamená masový, z masa. Když Jan mluví o Někom „kdo byl na pohled jako jaspis a karneol“ (Zj 4, 3), naznačuje tím možná, že byl jako z masa a krve, tedy živý, resp. skutečný. Sardonyx (černá varianta se jmenuje onyx) je další z variet chalcedonu. Jeho charakteristikou jsou výrazné, paralelně uspořádané páskovité kresby. Název sardonyx pochází od jména přístavu Sardy v Malé Asii, přes který se ve starověku dovážely drahé kameny z Indie do Řecka.

Dlouhá historie obliby chrysolitu (olivínu) jako drahého kamene se zrcadlí i v nejasnostech kolem jeho názvů. Jméno chrysolit je někdy používáno k odlišení žlutozelených drahokamových kamenů, dnes se však od něj povětšině upouští. Staří Římané používali název Topazos podle ostrova, kde byl těžen a francouzští klenotníci pak později používali název peridot. Olivín je zmíněn na mnoha místech v Bibli. Nazván byl podle olivově zeleného zbarvení, které spojovalo slova oliva a zelený. Olivíny mají různou barvu od žlutozelené po zelenou. Nejvíce ceněna je trávově zelená s minimálním odstínem do žluta.

Topas je mezi drahými kameny ojedinělý tím, že se v přírodě nachází i ve značně velkých kusech. Jeho krystaly ve výjimečných případech dosahují délky až jednoho metru a váhy několika stovek kilogramů. Převážná většina krystalů však nepřesahuje velikost 3 až 5 centimetrů. Nejobvyklejší barva topazu je hnědá nebo lehounce namodralá, často je také zcela bezbarvý. Chemicky se jedná o křemičitan hlinitý, barevné variety vznikají vadami v krystalické mřížce. Chrysopras je zeleně zbarvená průsvitná odrůda chalcedonu. Zeleně zbarvené kameny patřily k nejcennějším a nejoblíbenějším již ve starověku. Chryzopras byl používaný již Řeky a Římany. Výrazné obliby dosáhl obzvlášť ve 14. století, kdy jím nechal Karel IV. vyzdobit Svatováclavskou kapli na Hradčanech a také kaple na Karlštejně. Jeho název je odvozen od řeckého chryzos – zlato a prasmai – ocenit. Byl symbolem nadpozemské lásky, proto byl nazýván „Venušin kámen“.

Hyacint je drahokamová odrůda zirkonu. Zirkon není tak vzácný minerál, jak by se mohlo zdát. V podobě rozptýlených drobných až mikroskopických krystalků je přítomen ve většině vyvřelých hornin. Barvu může mít nejrůznější, obecné zirkony jsou nejčastěji hnědočervené. Oranžový průhledný zirkon je nazýván hyacint, nažloutlý až žlutý jargon. Název pochází z arabského tvaru zar gun – zlatá barva. V přírodě velmi vzácnou varietou je modrý zirkon. Krystaly zirkonu mají nejčastěji podobu čtverhranných hranolů ukončených plochami pyramid, někdy jsou boční hranolové plochy redukovány nebo i zcela chybí a krystal získává vzhled osmistěnu. Chemicky se jedná o křemičitan zirkoničitý.  

Ametyst je další odrůda křemene, obvykle zbarvená do fialova. Název ametyst je etymologicky odvozen ze starořeckého termínu neopíjející se vínem, neboť se používal jako prostředek na zmírnění následků nadměrného pití (kocoviny). Indové nazývají ametyst Katajílá podle barvy ovoce, které připomíná barvu ametystu. Jako šperk měl ametyst význam už od starověku. Korále z ametystu jsou známy ze starověkých kultur civilizace Mohendžo-dara, Egypta a Sumeru. Od počátku historie se ametyst využíval v klenotnictví, řezaly se z něj sumerské a mezopotámské pečetní válečky a především antické (řecké i římské) gemy (= rytiny do drahých kamenů, příklady zde). Také v evropském klenotnictví a v glyptice se ametyst od středověku až do současnosti hojně využívá, proslulé jsou misky a konvice dvorských umělců Karla IV. Ametyst je nejvýše ceněná odrůda křemene. Nejžádanějším odstínem je středně sytě fialová s červenavými odlesky.

Rubín je červená odrůda minerálu nazývaného korund. Je to velmi odolný minerál, po diamantu nejtvrdší nerost na Zemi. Chemicky se jedná o oxid hlinitý, zabarvený příměsí chromu. Barva klasického rubínu je světle až sytě červená, někdy s hnědavými nebo fialovými odstíny. Nejvíce vyhledávány jsou rubíny barvy holubí krve. Přirovnání má svůj původ v Číně. Odstín je definován jako ‚kapka holubí krve na dokonale vyleštěné stříbrné desce‘. Světle zbarvené rubíny tvoří plynulý přechod k růžovému safíru. Rubín byl ceněným drahokamem již za dob Etrusků a antického Řecka. 

Opál je minerál, který je považován za drahokam. Jedná se o sloučeninu křemene s vodou. Známý byl již ve starověku, v Řecku se opál stal talismanem  zlodějů a pobudů, které měl ochraňovat. Staří Řekové si opálu vysoce cenili; skoro jako diamantu. Říkali mu opallios, což znamená pozorování změny barvy. Římané ho nazývali králem drahokamů, protože v sobě nese barvy ostatních drahých skvostů. Uznávali ho jako symbol čistoty a naděje. ,,Žádný jiný drahokam není svým vzhledem příjemnější očím, rozplývá se nad drahým opálem římský učenec a přírodovědec Plinius (23-79 nl). V Římě se pro jeho označení používalo jméno ze staroindického sanskrtu upala, což znamenalo vzácný kámen. V přírodě se vyskytuje v celé řadě barev a odrůd, nejvíce ceněný byl již od dob starověku žlutý opál, jemuž byla přisuzována neobyčejně magická síla. Ve středověku se opál označoval jako ophthalmios (kámen oka) a používal se k léčbě očních onemocnění.

Achát je odrůda chalcedonu. Má typickou pruhovanou kresbu, mezi nejběžnější zbarvení patří bílo-šedá, bledě modrá, oranžovo-červená a černá. Malachit je uhličitan mědi. Má zpravidla zelenou barvu v odstínech od světle zelené až po černozelenou. Už ve starém Egyptě z něj vyřezávali kameje, amulety a jiné ozdobné předměty. Znali ho i staří Řekové a Římané. Drcený se používal jako barvivo v malířství, nebo jako líčidlo. Věřilo se, že má moc chránit děti před kouzly a čáry. Lazurit známý také jako lapis lazuli nebo ultramarín je již od starověku ceněný pro svoji výraznou modrou barvu. Chemicky se jedná o hlinitokřemičitan sodíku a vápníku. Největší naleziště jsou v Afgánistánu a Rusku. Nejkvalitnější lapis lazuli je tmavě modrý s drobnými zlatavými skvrnkami tvořenými pyritem. S trochou fantazie si můžeme kvalitní lapis představit jako tmavomodrý kámen posypaný zlatými flitry. Naopak v méně kvalitním lapisu jsou zřetelně viditelné žilky bílého vápence. Velmi užívaný byl zejména v Egyptě. Mnoho drahých kamenů je jen barevnou varietou nerostu zvaného křemen neboli oxidu křemičitého. Jeho čistá, bezbarvá odrůda je Křišťál. Mnoho starověkých „vědců“ považovalo křišťál za nemrznoucí led. Z tohoto tvrzení bylo odvozeno slovo křišťál: z řeckého výrazu Krustallos – led. Lidé již v neolitu používali úlomků křišťálu jako ostré hroty šípů a kopí. Podle antických legend bohové pili víno pouze z křišťálových pohárů. KřišťálProto byly v antickém Římě považovány křišťálové džbány a číše za luxusní předměty a pyšnili se jimi jen nejbohatší a císaři. Čirý a průsvitný křišťál byl od dávných dob považován za symbol rovnováhy a čistoty a používán na talismany. Křišťálové předměty se cenily velmi vysoko.

 

 

 

 

 

Zdroje:  www.panna.cz, živé drahokamy, nejzajímavější diamanty, Drahokamy (portál www.velkaepocha.sk), Drahokamy a relikvie v Kapli sv. Kříže na Karlštejně, Wikipedie

 

 

Zpět