Doupě Osamělé vlčice

internetový občasopis aneb Cesty k jádru pudla...

Katedrála Notre-Dame v Lausanne

Datum publikace: 1.10.2017 Rubrika: Tajemství katedrál

Z raně křesťanské svatyně byla přestavěná kolem roku 1000, roku 1173 zahájil románskou stavbu trojlodí biskup Laundry de Durnes. Hotová stavba byla vysvěcená roku 1275 za přítomnosti papeže Řehoře X. a římského císaře Rudolfa Habsburského. Cenný soubor monumentálního kamenosochařství rané gotiky ve Švýcarsku tvoří tympanon a sochy jižního portálu (dnes zaskleného). V 1. třetině 16. století biskupové Aymon a Sébastien de Montfalcon dostavěli západní portál a upravovali interiér a křestní kapli. Od roku 1536 katedrála slouží reformované církvi. Trojlodní bazilika s příčnou lodí, vysokým chórem s ochozem kaplí má jednu mohutnou hranolovou věž v průčelí (druhá nebyla postavena) a druhou věž nad křížením. Vnitřní zařízení bylo většinou zničeno, v jižní části příčné lodi se dochovaly tři gotické náhrobky biskupů ze 14. století se 2 mramorovými a 1 pískovcovou figurou, při severním vstupu do chóru je náhrobek Otty von Grandson z roku 1328. V zamřížované kapli v západní části baziliky lze vidět vyřezávané gotické chórové lavice, jedna ze 13.století patří k nejstarším ve Švýcarsku, ostatní pocházejí z roku 1509. Renesanční křtitelnice s řezaným nástavcem je v křestní kapli v podvěží. Roku 1873 slavný francouzský architekt Violet le Duc navrhl a zahájil rekonstrukci katedrály v neogotickém slohu.

Rozeta

Rozeta v jižním průčelí transeptu má raně gotické barevné vitráže z roku 1235, které vytvořil mistr Pierre z Arrasu, a které byly roku 1894 restaurovány. Ostatní sklomalby pocházejí z 18. až 20. století.

 

Části rozety a ikonografie:

I. Centrální čtverec

(33, 34, 35, 36, 37)

Současná podoba scén v centrálním čtverci je dílem Édouarda Hosche, sklářského mistra, který rozetu rekonstruoval v letech 1891-1899. Uprostřed je Bůh-Stvořitel (35) obklopený čtyřmi scénami Stvoření: Oddělení světla a tmy (33), Oddělení souší a vod (34), Stvoření Slunce a Měsíce (36) a Stvoření Adama a Evy (37). V původní verzi se nacházel uprostřed Bůh času Annus společně s personifikací Slunce, Měsíce, Dne a Noci.

 

II. Roční období

(19, 23, 48, 51)

Tato skupina scén se dochovala až do dnešní doby. Každá z postav má oděv a atributy pojící se k danému ročnímu období. Tradice zobrazovat roční doby jako osoby sahá až do antiky. Jejich vzhled je odvozen ze zachovaných vyobrazení v tzv. Filocalově kalendáři z r. 354, jediném plně zachovaném římském kalendáři ze 4. stol. n. l. Jeho autorem je jistý  Furius Dionysius Filocalus, římský kaligraf, jemuž je připisován vynález majuscule, neboli hůlkového písma, a který kalendář (chronograph) vytvořil na zakázku pro římského křesťanského šlechtice v r. 354. Obrázky, které se v kalendáři zachovaly, se staly nejdůležitějším vzorem pro středověké umělce.

 

III. Kalendářní měsíce

(53, 52, 24, 22, 21, 20, 17, 18, 46, 47, 49, 50)

Měsíce jsou rozmístěné po třech se svým příslušným ročním obdobím. Nacházejí se v půlkruzích přiléhajících ke stranám centrálního čtverce. Kalendář je mariánský, neboť patronkou katedrály byla Panna Marie. Začíná březnem, kdy se slavilo Zvěstování Panně Marii (25.3). V gotické katedrále ukazují obrázky sezónních prací běžný život. Podle křesťanské teologie má lidská práce počátek ve vyhnání Adama a Evy z ráje. Vyobrazení prací tedy nejen připomínalo běžný život, ale také poukazovalo na důsledky prvotního hříchu.

 

 

Ilustrace k jednotlivým měsícům byly obvykle neměnné. Např. leden byl zobrazován jako římský bůh Janus se dvěma tvářemi. Byl to bůh konce a počátku, a tak se díval dopředu i zpět. Od jeho jména je odvozeno i moderní pojmenování tohoto měsíce: januar/january/janvier apod. V severních podnebných pásmech během zimních měsíců práce ustávají. V únoru tedy vidíme muže, který se hřeje u krbu. V březnu se ve Francii stříhá vinná réva, duben je měsícem oslav návratu jara a nové úrody, květen byl měsícem dvorné lásky, a proto je zde obvykle rytíř na koni. Červen byl měsíc polních prací – sekání luk, sušení sena a stříhání ovcí, v červenci začínaly žně, v srpnu už bylo pořádně horko a lidé odkládali oděvy. Září – sklizeň hroznů a ovoce, v říjnu bylo víno stáčeno do sudů a pole se připravovala na další rok. Listopad – vykrmování vepřů před zabijačkou, v prosinci zabijačka.

 

IV. Zvěrokruh

(5, 7, 8, 28, 31, 32, 59, 58, 61, 42, 39, 38)

Přes svůj pohanský původ měl zvěrokruh ve středověkém křesťanském životě široké oplatnění. Prostí lidé pohlíželi na noční oblohu, aby porozuměli současným situacím, věštili budoucnost a označili minulost. Protože se většina z nich zabývala zemědělstvím, pohyby planet a souhvězdí jim byly pomůckou při předpovídání počasí a rozhodování o načasování prací. Astrologické předpovědi byly běžnou součástí každodenního života. Každé znamení zvěrokruhu například ovládalo nějakou část těla (Beran hlavu, Blíženci ramena apod.). Prolínání pohanských představ a katolických dogmat je zaznamenáno na mnoha růžicových oknech.

 

V. Čtyři živly

(6, 30, 58, 40)

Doktrínu čtyř elementů, ze které okultisté 19. století převzali víru, že živly nejsou pouze záležitostí fyzickou, ale mají také svoji duchovní podstatu vytvořil v 15. stol. švédský lékař, chemik, alchymista, astrolog a filozof Philippus Paracelcus. Nutno však podoktnout, že to není jeho vlastní původní myšlenka a už vůbec ne nová. Prakticky všechny staré kultury po celém světě uznávaly stejný princip dávno před před ním, Paracelsus myšlenku pouze obnovil a šířil dál. Od starověku po středověk existovaly jen čtyři živly (Země, Voda, Oheň a Vzduch), pouze okultisté znali ještš pátý – Ducha. Cornelius Agrippa jej nazval Quintessencí, což znamená „pátý element“.

 

VI. Metody věštění

(4, 41, 62, 29)

Aeromancie (věštění z oblaků, zabarvení atmosféry, směru a rychlosti větru spod.), Hydromancie (čtení znamení z vodní hladiny),  Géomancie (věštění ze značek nakreslených na zemi. Využívala se například při vyhledávání správných míst pro stavby a pro hroby) a Pyromancie (věštění z plamenů). První dvě metody věštění najdete v růžici na pozicích 29 a 41. Zbylé dvě byly nahrazeny dochovaným Sluncem (4) a Lunou (62).

 

VII.  Čtyři  rajské řeky

(12, 13, 57, 63)

V knize Genesis jsou uvedeny čtyři řeky Píšon, Gíchón, Chidekel (Tigris) a Eufrat, které by měly podle většiny překladů Bible odtékat ze zahrady v Edenu: „Z Edenu vychází řeka, aby napájela zahradu. Odtud dál se rozděluje ve čtyři hlavní toky. Jméno prvního je Píšon; ten obtéká celou zemi Chavílu, v níž je zlato, a zlato té země je skvělé; je tam také vonná pryskyřice a kámen karneol. Jméno druhé řeky je Gíchón; ta obtéká celou zemi Kúš. Jméno třetí řeky je Chidekel; ta teče východně od Asýrie. Čtvrtá řeka je Eufrat“ (Gen 2, 10-14). Čtyři řeky vytékající z ráje vymezovaly hranice tehdy známého světa. Řeky Tigris (biblický Chidekel) a Eufrat pramení na území dnešního Turecka. Protékají severní částí Sýrie, kde Tigris tvoří krátkou hranici s Tureckem. Pak obě řeky protékají Irákem, spojují se a ústí v Perském zálivu. V Jeruzalémě nalezneme pramen zvaný Gichón. Městu sloužil jako hlavní zdroj vody. Jméno Pišón (Píson, Pishon, Phisom) nikde v Bibli nenalezneme, nevíme o ní vůbec nic. Tok nebyl zřejmě příliš znám ani v časech autorů knihy Genesis. Proto je popisu Pišónu věnováno v Bibli nejvíce místa.

 

VIII. Monstra

Vně známého světa ohraničeného čtyřmi řekami žila celá řada nebezpečných bytostí a příšer. Mezi mytické motivy, které se na středověkých mapách vyskytovaly, patřili například bezústí Astomové nebo Blemmyaové s obličeji na zádech. Častým motivem byl také jednooký Kyklop, dále Hippopodes s koňskými kopyty anebo jeskynní Troglodyté. Zobrazení bájných bytostí způsobilo tendenci vnímat vnější svět spíše jako bájné prostředí, do něhož není radno se pouštět a už vůbec ne jej zkoumat.

 

IX. Druhy větrů

(3, 11, 25, 54, 67, 65, 45, 16)

Podle staré astrologické tradice se věřilo, že za změny počasí mohou čtyři větry odpovídající v zásadě čtyřem živlům. Každý živel pak má různé vlastnosti a podmínky. Jsou to tyto větry spolu se živlovými souvislostmi:

Subsolanus (východní vítr) představuje živel oheň. Jako takový je horký a suchý.

Auster (jižní vítr) spojený se vzdušným živlem, je horký a vlhký.

Zefyrus nebo Favonius (západní vítr) přiřazený vodnímu živlu, je studený a vlhký.

Boreas nebo Serpentrio (severní vítr) je živlově zemský a je studený a suchý.

Kromě těchto čtyř velkých větrů byly později přidávány další větry na vedlejších světových stranách. Výsledný počet větrů byl různý, Římané jej rozšířili postupně na celkem 24 větrů.

 

X. Palmové listy

Dekorativní prvky

<<< nahoru >>>

 

 

Zdroje: Katedrála v Chartres (Peter Kováč, Eminent 2007), Mandaly od A do Z (Madonna Gauding, Metafora 2012), 5000 znaků a symbolů světa, (Sven Frotscher, Grada Publishing 2008), internet (Wikipedie), stránky katedrály v Lausanne

 

 

Zpět