Doupě Osamělé vlčice

internetový občasopis aneb Cesty k jádru pudla...

Sibyla Delfská

Datum publikace: 28.9.2017 Rubrika: DĚJINY UMĚNÍ, Sixtinská kaple

 

Delfská Sibyla patřila ke kněžkám Apollónova chrámu v Delfách a zmiňuje se o ní Plútarchos, občanským povoláním velekněz tohoto chrámu. Ze všech Sibyl na stropě v Sixtinské kapli je nejmladší a má nejkrásnější tvář dívky sotva čtrnáctileté s podivně smutným výrazem. Sedí na svém trůnu nad pravou stěnou směrem od vchodu, v ruce drží svitek a překvapenýma, doširoka otevřenýma očima otáčí hlavu, jako by žasla nad tím, co právě spatřila ve své vizi. Jako by si náhle uvědomila, že to, co má přijít, nebude ani lehké ani hezké a že ona sama s tím navíc nemůže nic dělat. V její tváři jako by se zračil soucit s těmi, kterých se to týká.

Obraz je velmi zajímavou studií ve složení linek. První linie začíná od nejvyššího bodu turbanu, kreslí čáru na pravé straně a pokračuje přes rameno podél vnějšího okraje draperie k patě. Na levé straně sleduje vnější křivku podél svitku a okraje pláště. Výsledkem je krásný a pravidelný špičatý ovál – mandorla. Další křivku tvoří Sibylina zdvižená levá paže, stejná linie se opakuje o kousek níž, podél záhybu červené látky na klíně. Čtyři jednoduché, ale o to výraznější linie vytváří efekt vznešenosti a skládají obraz, který by změť mnoha linek zcela zkazila. Čtyři barvy jejího šatu – červená, žlutá, zelená a modrá – reprezentují čtyři základní živly: oheň, zemi, vodu a vzduch. Také světlo dotváří celkový výraz, stín dělí obličej přesně na dvě části a zdůrazňuje tak vertikálu. Michelangelo často kladl důraz na kontrast levé a pravé strany. A i zde si můžeme povšimnout rozevlátých vlasů a šatů na straně jedné, zatímco ta druhá působí klidným dojmem. Patnácté století se domnívalo, že vše musí býti stejnoměrně oživeno, šestnácté nalézá silnější účinek v tom, že dává důraz jenom na jednotlivé body.

Obrazy starých mistrů ukrývají příběhy, které lze poodhalit rozborem jejich kompozic. Invence autorů, tedy co svým dílem autor vyjádřil, je zřetelnější. Z rozborů vyplývá zjištění, že malíři věnovali kompozici značnou pozornost. Zarážející je skutečnost, že se nedochovaly náčrty s rozborem kompozic obrazů. Existuje domněnka, že kompoziční postupy byly předmětem tajemství jednotlivých dílen a kompoziční náčrty k obrazům byly systematicky ničeny.

Obraz, tedy malba, zobrazuje převedení trojrozměrného vjemu do plochy. Celkovou kompozici určují poměry vymezených ploch obrazu. Takové plochy mohou být vymezeny také v poměru zlatého řezu. Poměr zlatého řezu je používán v mnoha kompozicích. V přírodě i vesmíru také existuje tento poměr. Je to poměr, kdy a : b = b : c = c : d = d : e = 0,618, tedy také a + b = c, b + c = d, c + d = e. Úběžníky uvozují rozmístění jednotlivých zobrazených objektů. Při promítání objektů na plochu lze použít několik možností: pravoúhlé promítání, kosoúhlé promítání a perspektivní promítání. Křesťanská ikonografie používá reverzní perspektivu (inverzní, byzantskou perspektivu). Je používána v kompozici ruských ikon, východoasijském umění a také kubismu. Z pohledu na obraz je úběžník blíže, než v lineární perspektivě, tedy otevírá předměty obrazu směrem k divákovi. Velikost předmětů může být také dána jejich relativní důležitostí. Směry, kterými je veden divákův pohled při vnímání obrazu, jsou určující pro pochopení smyslu obrazu. Významem symbolů se zabývá ikonografie.

 

Zdroje: viz hlavní článek Sibyly…

 

 

Zpět