Doupě Osamělé vlčice

internetový občasopis aneb Cesty k jádru pudla...

Mytologické sady: Svět východu

Datum publikace: 23.9.2017 Rubrika: Náměty karet, TAROT

Za další samostatnou tarotovou kapitolu můžeme považovat sady inspirované východními kulturami, jejichž pohled na svět je postaven na zcela odlišném vidění a vnímání okolního světa, než jak to známe z našeho kulturního okruhu. Nejedná se o koncept našeho západního pojetí (které je založeno na diskusi, sporu a argumentaci sokratovského typu), ale spíše o školy moudrosti, které kladou důraz na poznávání sebe sama subjektivními metodami (meditace). Ve východních kulturách je filosofie mnohem více prolnutá s náboženstvím a mytologií na rozdíl od západních směrů, kde se naopak filozofie a racionální poznání vůči náboženství silně vymezuje. K východním filozofiím lze přiřadit řadu směrů a konceptů, které jsou rozdělené spíše geograficky než obsahově; většinu lidí ze Západu obvykle napadne jako první

Budhismus

Budhismus vznikl na základě učení Siddhárty Gautámy, který žil a působil v oblasti Kapilavastu, která se nacházela pravděpodobně v dnešním Nepálu, mezi roky 623 – 584 př.n.l. Buddha je přídomek (podobně jako u nás používané slovo Veliký (Alexandr, Karel)) a znamená Probuzený.

Do svých 29 let žil pohodlným životem syna místního vládce, prince z královského rodu Šákjú; oženil se a narodil se mu syn. Poté, aniž by svého syna vůbec spatřil, rodinu opustil a (zjednodušeně a moderně řečeno) začal hledat způsob, jak správně žít. Vyzkoušel sám na sobě oba extrémy Bytí – mít všechno i nemít nic – a nakonec ve svých 35 letech objevil střední cestu, která se vyhýbá všem krajnostem, a dosáhl probuzení, tedy vymanění se z neustálého koloběhu znovuzrození (reinkarnací). Tento koncept je nesmírně starý a je nějakým způsobem obsažen prakticky ve všech představách o smrti. Reinkarnace je ústředním konceptem hinduismu, starého filozoficko-sociálního systému, který zahrnuje právní a společenské normy, označované jako dharma – způsob bytí či života. Hinduismus je tedy starší než buddhismus. Pro mnohé lidi ze Západu je to nepřehledná změť stovek bohů s obtížně vyslovitelnými jmény, jejich příběhy a mýty však tvoří stěžejní část námětů tarotových karet.

Samotným Buddhou se zabývá Buddha tarot

Blázen – Sestup s nebe Tušita, kam vystoupil, aby se setkal s matkou a přednášel jí své učení, Milenci – krátce po narození svého syna opuští rodinu i palác svého otce a vydává se na cestu hledání Pravé cesty, Ďábel – zlý bůh Mara seslal na Buddhu většinu pokušení během jeho 49-denní meditace, zatím ještě neprobuzený Gautama však všem odolal a dosáhl osvícení – stal se Buddhou => viz karta Svět – pod stromem bódhi Buddha dosáhl svého Osvícení

Indické prvky nacházíme v Sacred India tarotu; přináší motivy z nejstarších indických eposů Máhábharáty a Rámajány nebo z ikonografie hinduistických bohů. Sem patří i příběhy Hanumana, čili Opičího krále, známého z čínského románu ze 16. století, který popisuje, jak se buddhismus dostal z Indie do Číny.

Zleva: Mág – Višnu je jedním z nejvýznamnějších hinduistických bohů, spolu se Šivou a Brahmou tvoří trojici trímurtí, svými příznivci je považovaný za nejvyššího boha Stvořitele, Višnuovou milovanou družkou byla krásná Lakšmí (Císařovna) zrozená z lotosového květu, symbolu čistoty a nevinnosti; Šaktí představuje aktivní ženskou energii mužských božstev, na kartě Svět je znázorněna, jak nasedá na posvátný falus, který představuje Šivu, jehož je Šaktí součástí; kolem falu je obtočen had, symbolizující ženskou sexuální energii, jako celek to můžeme chápat jako propojení, zcelení, což velmi dobře reflektuje význam karty. Na příběh Máhabharáty a hlavní postavy, boha Krišnu a prince Ardžunu, který byl vynikajícím lučištníkem, odkazuje karta Vůz. V předvečer bitvy na Kuruově poli, přednesl Krišna Ardžunovi Bhaghavagítu neboli Zpěv Vznešeného, kde sám sebe popisuje mj. slovy: “ Podle Mé vůle se vše samočinně znovu a znovu projevuje a podle ní je na konci zase ničeno.“  Což opět poměrně přesně vystihuje kartu Vůz. Z Malé arkány bych ještě zmínila 5 holí, jejímž základním tradičním významem je obvykle konflikt, boj, vymezení se vůči ostatním. V Sacred India Tarotu je tu znázorněn boj prince Rámy s obrem Kumbhakarnou.

Autorům tarotový karet neuniklo ani prostředí japonské kultury, kterou si dnes nejčastěji spojujeme s kultem samurajů a obézními bojovníky Sumo, s gejšami a čajovým obřadem. Původní japonské mýty bezprostředně vycházejí s šintoismu, směsice animismu a polyteismu; termín šintó  lze velmi volně přeložit jako Cesta bohů. Vzhledem k zeměpisné blízkosti bylo velmi brzy toto jediné původní japonské náboženství vystaveno vlivu čínského buddhismu a konfucianismu. Šintó kladlo silný důraz na harmonii s přírodou a vedlo ke vzniku uměleckých forem jako ikebana, architektury a japonských zahrad. V moderní japonské kultuře se šintó projevuje např. v manze, speciálním japonském stylu kreslení komiksů.

Významnou součástí východního prostoru je pochopitelně Čína. Jako v předchozích filosoficko-náboženských systémech ani v čínské filozofii nejde o to, aby filozof pouze uspořádal myšlenky lidského rozumu, a tam, kde se vyskytují neřešitelné protiklady, je kriticky přezkoumal a zkorigoval, ale o to, aby posunul celé myšlení člověka o stupeň níže, k bezprostřednímu styku s pravými světovými souvislostmi tak, aby myšlení přešlo do nazírání, a dále do přežívání a odtud rozhodně ovlivnilo celý život (wikipedie). Při zkoumání čínské filosofie je třeba vzít také v úvahu čínskou kulturu jako celek, především její jazyk a specifické písmo i geografii. Z čínských filozofů je běžnému Evropanovi asi nejvíce známý Konfucius (551 – 479 př.n.l.), jehož myšlenky daly vzniknout konfucianismu; do přibližně stejného období historikové kladou také život jeho kolegy Lao´c. Významným filozofickým směrem se stal také taoismus (tao = cesta). Jedno plodí dvě (protiklady, jin / jang). Dvě plodí tři (nebesa, zemi a mudrce). Tři plodí všechny věci (wikipedie).

Jeden z nejstarších filosofických výkladů světa najdeme v čínské Knize Proměn známější jako I-ťing. Jedná se původně o věšteckou pomůcku založenou na práci s náhodou. Základem je systém 64 znaků složených z kombinací tří resp. šesti čar, tzv trigramů a hexagramů. Každý trigram se skládá (jak naznačuje název) ze tří čar, dlouhých a krátkých, dva trigramy tvoří hexagram, 64 hexagramů tvoří I-ťing. Pomocí kombinací osmi trigramů chápaných jako základní (Nebesa, Země, oheň, voda, hory, propasti, vítr a hrom) jsou popsány všechny jevy světa. Každý Hexagram má přiřazený význam. Při hledání orákula, tazatel hází mincí, poté, co určil, která strana (Panna/Orel) představuje dlouhou či krátkou čáru. Mincí hodí celkem 6x a po každém hodu si udělá čáru buď dlouhou nebo krátkou, podle toho, která strana mince mu padne; po šesti hodech má kompletní hexagram; zalistuje v Knize proměn, najde příslušný hexagram a u něj svou věštbu… 

Základních 8 hexagramů uspořádaných do kruhu kolem taoistické monády jednoho z nejznámějších symbolů vůbec, vyjadřující princip rovnováhy světa, najdeme např. v Čínském tarotu na kartě Kolo štěstí.

Rovnováha byla vůbec smyslem existence Číňanů. Podle jiného myšlenkového konceptu, shrnutého do učení o pěti prvcích je svět výsledkem vzájemného působení těchto pěti základních prvků a jejich vzájemného ovlivňování: vody, ohně, dřeva, kovu a země. Stejně jako bylo pět základních prvků, bylo i pět světových stran, k nimž Číňané započítávali i střed. Ročních období bylo pět. A pět bylo i základních barev: zelená, bílá, červená, černá a žlutá, resp. zlatá, barva Středu, vyhrazená jedině císaři… Poslední pětice se skládala z pěti mýtických zvířat: draka, tygra, ptáka, želvy a jednorožce, mýtického kopytnatce s tělem pokrytým šupinami a měkkým rohem; každému ze zvířat náležela jedna barva – drakovi zelená, tygrovi bílá, ptáku červená a želvě černá. Barva ze všech nejvzácnější, žlutá, resp. zlatá barva Slunce, patřila jednorožci, symbolu středu, humanity, světa lidí, zkrátka Číny, Říše Středu…

Drak umístěný na východní straně je symbolem vzniku života, východu a později principu jang. Tygr umístěný na západní straně je symbolem zániku, smrti. Osa východ – západ, jaro – podzim byla od nejstarších dob v Číně chápána jako základní v čase i v prostoru a výraz „jara a podzimy“ znamenal běh roku, běh času. Drak si podržel symboliku jang a stal se reprezentantem nebes, světla, panovníka, kdežto tygr, symbol zániku, světa mrtvých a tudíž i duchů a démonů se změnil – zejména v lidových představách a umění – v ochránce před démony, nemocemi a vůbec zlem. Spojení se starodávnou symbolikou barev a odtud s celou vícevrstevnou pěticí dokládá i tradiční pojmenování – zelený drak a bílý tygr. Jih symbolizuje červený pták. I jeho vývoj byl složitý až se postupně změnil v představu ptáka – fénixe a stal se partnerem, respektive partnerkou draka jakožto představitel principu jin, země, císařovny. Dvojice draka a fénixe se v pozdních staletích stala mimo jiné i symbolem manželství. Sever byl pak zobrazen černým bojovníkem suan-wu, želvou obtočenou hadem, symbolem rozmnožování, plodivé síly života – a zároveň spojení s vodou, tmou a chladem, v níž se ještě nepostřehnutelný život rodí. I černá „černého bojovníka“ má v sobě červený nádech, upomínající na tajemný zrod života. Jin v sobě obsahující jang.

Stejně jako všechny ostatní mytologie jsou i ty východní poskládané z mnoha vrstev a propracované do mnoha často až nepřehledných detailů, což je dáno zejména jejich dlouhým vývojem čítajícím řádově až tisíce let. Stačí se však beze strachu ponořit do jejich hloubky i duchovní, a vyvstane před námi svět představ ne zase tak odlišný od toho našeho. Jejich základem je totiž ČLOVĚK a jeho vztah k Zemi, k Vesmíru a k sobě samotnému.

 

Zpět