Doupě Osamělé vlčice

internetový občasopis aneb Cesty k jádru pudla...

Pohádkové sady aneb Bylo-nebylo…

Datum publikace: 20.9.2017 Rubrika: Náměty karet, TAROT

Naši cestu za poznáním tarotových karet jsme zahájili řádně v historických knihách a archivech; objevili jsme, že tarot není samoúčelný výmysl, ale že přirozeně vyplynul ze společenské potřeby, ať už jejím zdrojem byla touha si hrát, vzdělávat se anebo poznat budoucnost. Původně seriózně myšlené obrazy navozující posvátnou bázeň z nepoznaného a nepoznatelného časem nahradily obrazy toho, co známe, ale nejsme si toho vědomi, nebo alespoň ne pořád. Přelomová Rider-Waiteova sada založená na Jungem objevených archetypech udělala z tarotu věc přístupnou každému, kdo si chce hrát s vlastní fantazií a díky tomu poznat sám sebe a své skryté stránky. Další kroky na naší cestě nás proto zavedou – do pohádky…

 

Tarot a pohádky si rozhodně nejsou navzájem cizí, jak můžete vidět na obrázku vpravo; to že se jedno ve druhém až zázračně zrcadlí, však není výsledek pracně sestaveného konceptu tarotu, ale spíše odraz našeho po generace děděného intuitivního vědění. Pochopit toto zděděné intuitivní vědění vědomým způsobem nám odjakživa pomáhají právě pohádky. Naše současná kultura ráda a často předstírá (a před dětmi zejména), že temná stránka člověka neexistuje, na psychoanalýzu pohlíží jako na něco, co má život člověka učinit snesitelným, ale ve skutečnosti psychoanalýza vznikla proto, aby člověku umožnila přijmout svízelnou povahu života, aniž by jím byl poražen anebo z něj hledal únik. Podle Freuda pouze odvážným bojem s tím, co vypadá jako zdrcující nepřízeň osudu, můžeme vydobýt z vlastního bytí smysl. Dávno před Freudem dělali to samé matky i otcové, když svým potomkům vyprávěli pohádky. A něco podobného můžeme pozorovat napříč Velkou arkánou, když sledujeme Blázna vydávajícího se neohroženě na cestu, aby na jejím konci našel jenom sám sebe…

Pohádka obecně je vyprávění založené na básnické fantazii, zejména ze světa nadpřirozených jevů. Příběh pohádky není vázán na podmínky reálného světa, důležité je, CO a JAK se děje, nikoli KDY a KDE se to děje. Charakteristickým rysem jsou ustálené „magické“ formule začátku (bylo nebylo, za devatero horami a sedmero řekami) i konce (jestli neumřeli, žijí dodnes; a pak se slavila slavná svatba, já tam byl, víno a medovinu pil, a byla tam papírová zem a já se propadl až sem..)

Historický vývoj pohádky probíhá od starověku, některé zápletky mohou být až 6000 let staré. Jistým vývojovým předstupněm lidových pohádek jsou bezpochyby archetypální mýty – jejich námětem byl nezřídka popis podmanění nového území a převzetí moci jinou kulturně i technologicky vyspělejší skupinou lidí nebo získání panovníkova věhlasu prostřednictvím daleké cesty, během níž prokázal své předpoklady se panovníkem stát apod. Často se také v pohádkách objevují motivy převzaté ze středověké rytířské epiky, Bible a křesťanských legend.

Dobrým příkladem tohoto prostupování jednoho motivu napříč časem je antická báj o Perseovi, který zachránil princeznu Andromedu, která měla být obětována mořské obludě jako trest za to, že její matka byla příliš pyšná na krásu své dcery. Řekové tento motiv zřejmě převzali od historicky starších Sumerů, kteří si vyprávěli příběh o bohu Mardukovi a jeho zápasu s obludou Tiámat. Křesťanská legenda o svatém Jiřím bojujícím s drakem je také až podezřele podobná svému antickému protějšku. A co teprve princ Bajaja a všichni jemu podobní rytíři a princové zjevivší se takřka na poslední chvíli, aby nešťastnou princeznu vyrvali ze spárů obludy…

Literární zpracování pohádek přišlo ve středověku. Mezi prvními je Dekameron (1348) Giovanni Boccaccia, roku 1696 vyšla pohádková sbírka Charlese Perraulta Pohádky mé matky Husy (název připomíná legendární matku Karla Velikého Bertu, která prý měla od samého předení „husí nohu“). Významné dále bylo vydání orientálních pohádek Tisíc a jedna noc (1704 – 1717). Důležitá byla rovněž sbírka Kinder und Hausmärchen (1812– 1819) čítající 204 pohádkových textů shromážděných bratry Grimmovými.

Jako nedílná součást lidové slovesnosti existovaly pohádky dlouhou dobu jen v ústním podání. Díky tomu mohlo vzniknout množství variant jednoho a téhož příběhu, do nichž se promítá způsob života konkrétního národa nebo sociální skupiny, vztah mezi dobrem a zlem. Jejich hrdinové překonávají útlak, bídu a chudobu a svou dobrosrdečností a mravností vítězí nad zlem reprezentovaným zlými lidmi (král/královna, otčím/macecha, čarodějnice), draky a jinými obludami. Na své cestě však nejsou sami. Překonat nástrahy a dojít k cíli jim pomáhají nejrůznější bytosti Dobra: kouzelné babičky a dědečkové, vědmy, víly, mluvící zvířata a tajemné hlasy.

Zajímavostí pohádek je, že v různých světových kulturách mají podobné rysy i přesto, že je téměř vyloučen kontakt těchto kultur. Podobné pohádky tak byly nalezeny v podání indiánských kmenů, u Arabů, ale i v Evropě. Podobnost evropských a asijských pohádek není příliš zarážející – tyto mohly cestovat s obchodníky, námořníky či vojáky – zvláštní je však podobnost pohádek euroasijských a indiánských. Prakticky lze říci, že existují dva základní pohledy na tento stav: archetypální teorie, podle níž lidé v určitých situacích jednají v podstatě stejně, tudíž vymýšlí i podobné příběhy a teorie migrace pohádek, kde bývá tato shoda vysvětlována tím, že předci indiánů si již základy těchto pohádek vzali s sebou při stěhování do Ameriky a jejich motivy buď více nebo méně dále rozvíjeli.

1001- Kelche 02  1001- XV - Der Teufel  1001- Stäbe 07  1001- Schwerter 07

Nahoře: Tarot Tisíc a jedna noc; podle obrázku jsem odhadla pohádku o Šeherezádě, Aladinovi a kouzelné lampě, Alláhu mořském & Alláhu zemském a o Džaudarovi a jeho bratrech…

 

Pohádky jsou zaplněné nejrůznějšími postavami lidské, zvířecí nebo nadpřirozené podstaty. Zejména nadpřirozené bytosti jsou pravděpodobným pozůstatkem bohů a bohyní, kteří doprovázeli hrdiny starověkých eposů na jejich cestě za slávou, bohatstvím, nesmrtelností. Některé představují přírodní živly, úkazy počasí, neznámou a nepřátelskou přírodu. Z lidí je třeba na prvním místě uvést příslušníky a příslušnice vládnoucích vrstev; králové a královny, princezny, princové, inspirovali vypravěče příběhů svým luxusním životním stylem, skrytým za mohutnými zdmi hradů či pevností. Jejich protipólem je venkovský chasník, chudý penězi nikoli však duchem, který (mnohdy lépe než princové) dokáže uplatnit svou odvahu i důvtip. Ženský archetyp, kladný nebo negativní, zastupují královny-matky, královny macechy, vědmy a čarodějnice…

 

https://s3.amazonaws.com/ksr/assets/001/719/418/48cf784672ddcfd3f04cdc73b046a9ff_large.png?1394223043Víla, rusalka, žínka, bludička

Jejich existenci lze vystopovat už v antických mýtech, kde vystupují jako jakési „duše“ stromů, studánek, drobných potůčků i velkých řek a jsou zodpovědné za jejich čistotu a stálou přítomnost vody (zejména u studánek a pramenů). V pozdějších představách (snad pod vlivem křesťanství) si je lidé spojují s dušemi zemřelých neprovdaných dívek, které se něčím provinily nebo odešly neusmířené.

 

 

Vodník

nebo hastrman (což je zkomolenina německého slova wassermann) je bytost, která souvisí s kultem vody, ač byl tento kult poměrně častý, v evropském prostoru se víra ve vodníky objevuje prakticky jen u západních a východních Slovanů, z jižních jej znají jen Slovinci. Obývá rybníky, mlýnské strouhy a hluboké lesní tůně, v nichž stahuje plavce i neplavce pod hladinu, jejich duše pak ukládá do hrnečků, takže se nemohou dostat do nebe. Vodník je popisován jako muž v různém věku, oblečený v zelených a červených šatech, svou moc a sílu čerpá z vody, tudíž na suchu je velmi zranitelný. Víra v něj s největší pravděpodobností pramení z mnoha případů utopených lidí, víra ve sbírání duší zase z pozorování bublin stoupajících k hladině. Vodník je aktivní zejména v noci, sedí na hrázi, střeží rybník a ryby v něm, pozoruje měsíc a přemýšlí, čím a jak by koho potrápil. Vodníkovi blízké bytosti jsou rusalky, které mohou být jeho dcerami. Příbuznou představou o bytosti, která panuje ve vodním prostředí obklopená vodními vílami je snad ta o mořském králi, běžná u národů, jejichž existence je spojena s oceánem a mořem – viz Poseidón.

ELV- XXIElfové

Elf je bytost z germánské mytologie a folklóru. Jeho nejznámější formou je severský álfr, méně známý je německý alp. Během christianizace byly elfové zaměňováni s různými nižšími bytostmi z mytologie, jako jsou trpaslíci nebo noční můry. Pod vlivem Tolkienova Pána prstenů a na něj navazující fantasy literaturu se však prosadil obraz elfů jako dobrotivých bytostí lidské výšky, spjatých s magií a přírodou. V anglosaském světě se však zároveň uchovává obraz elfů jako malých bytostí, například vánočních elfů.

 

 

Trolové, skřítci, permoníci

ZW- Stäbe 01 - Arbeit - Work

Jsou bytosti spjaté ponejvíce s živlem země. Jsou to drsné, hrubé bytosti, ne nepodobné drsné a odolné přírodě na evropském severu. Troll je více podobný našim obrům, primárně jsou vnímáni jako hloupá stvoření, ale sem tam se objeví i chytří. Žijí v horách a jejich tělesná konstituce, resp. představa o ní, jednoznačně pramení z pocitů, které se lidí zmocňovaly, ocitli-li se sami uprostřed horských štítů obklopení větrem, zimou a velkým prostorem. Trollové jsou spíše zlé bytosti a lidé se jich báli. Skřítkové jsou co do velikosti opakem trolů; jsou spíše škodolibí, ale ne nutně nepřátelští. Ve srovnání s elfy představují spíše tělesné vlastnosti a touhy, zatímco elfové jsou blíže nebi a symbolizují ideje a vznešenost; odrůdou skřítků jsou trpaslíci, což odkazuje k jejich původnímu slovanskému pojmenování tripjestik čili tvor vysoký tři pěsti, a kteří tak jako skřítci střeží v zemi a ve skalách ukryté poklady. Původem pocházejí z germánské a slovanské mytologie, jiné označení je pidimužík vysoký jednu píď, což je stará délková míra odpovídající zhruba vzdálenosti mezi špičkou ukazováku a palce. Obdobou trpaslíků jsou permoníci, což je zkomolenina německého Bergmann – horník. Byli patrony kovářů a horníků, znali tajemství zpracování kovů, a i oni střežili hluboko v zemi ukryté poklady. Trpaslíci, permoníci a skřítkové dorůstají max. 1 metr výšky, mají dlouhé vousy, červenou čapku a někdy i hornickou lucernu.

 

Duchové (bubáci), bílé paní, bezhlaví rytíři

jsou považováni za duše konkrétních zemřelých osob, které se provinily nějakým vážným prohřeškem nebo je smrt zastihla nepřipravené a nemohou vstoupit do nebe dříve než splní nějakou podmínku, která je vysvobodí; nejčastěji musí odčinit svou vinu, případně někdo musí odčinit vinu jejich vraha apod. Do pohádek se dostali pravděpodobně pozdějším převyprávěním středověkých městských legend, jsou vázáni obvyhle na konkrétní místo – hrad, dům, ulici… Asi nejznámější je Bílá paní, v českých zemích spojovaná s jihočeským rodem Rožmberků. Pověst se do českých zemí dostala přes německé země a je zřejmě odvozena od vyprávění o hornofranské hraběnce Kunigundě z Orlamünde. Hraběnka Kunigunda (Kunhuta) prý žila na zámku Plassenburg v Horních Francích jako žena hraběte z Orlamünde, který roku 1228 zemřel. Zanechal po sobě vdovu a dva chlapce. Plassenburský zámek a jeho panství zakoupil po smrti hraběte Bedřich von Hohenzollern, purkrabí z Norimberka. Podle pověsti se ovdovělá hraběnka do Bedřicha vášnivě zamilovala. Z jakéhosi důvodu však lásce nepřáli Bedřichovi rodiče. Při hraběnčině naléhání na manželství jí prý Bedřich odvětil, že by si ji rád vzal, kdyby nebylo dvou párů očí. Myslel tím své nepřející rodiče. Hraběnka si ale jeho slova špatně vyložila a domnívala se, že Bedřichovi vadí její dva synové z předchozího manželství. Zamilovaná hraběnka tedy své dva synáčky zabila. Následoval soud, hraběnka byla odsouzena k trestu smrti. Ale nenalezla klidu a musí bloudit jako neklidný duch po všech rodových zámcích pánů z Hohenzollernu. Její zjevení vždy oznamují nějakou katastrofu nebo nedobrou zprávu.

Jihočeský rod Rožmberků, na jehož panstvích je pověst o bílé paní hojně rozšířena, je od 16. století dynasticky spjat s rodem Hohenzollernů (svatba Viléma z Rožmberka s Žofií r. 1561, sňatek Jáchyma Oldřicha z Jindřichova Hradce s Marií Maximiliánou, rovněž z rodu Hohenzollernů). Právě tyto svazky jsou zřejmě příčinou rozšíření pověsti o bílé paní na jihočeských zámcích.

Duše zemřelých se v pohádkách vyskytují také v podobě mluvících zvířat (obvykle koní), které svými radami podstatnou měrou přispějí k úspěchu pohádkového hrdiny, často se zjevují ve snu, jako duchové zemřelých rodičů či jiných příbuzných. Většinou lidem pomáhají a jejich nejčastější nepříjemnou vlastností je jen to, že vzbuzují strach a úzkost. Jejich prostřednictvím se hrdina učí, že umět překonat strach se vyplatí, jako Honzovi, který dokázal strávit tři dny, ale hlavně tři noci, ve strašidelném zámku, aby vysvobodil princeznu.

Hejkal, lesní panny a divoženky, ohnivý muž, polednice

jsou strašidla hojně zastoupená zejména v českém folklóru; Hejkal a divoženky se svou podstatou podobají antickému Panovi/Faunovi a lesním nymfám, které často z vilných důvodů pronásledoval. Hejkal stejně jako Pan je proslulý svým děsivých skřekem, hejkáním, které lidem nahánělo hrůzu. Rozhodně se nedoporučovalo na hejkalovo volání odpovídat – skočil by vám totiž na záda a honil po lese tak dlouho, dokud byste nevypustili duši. Podobnou hru hráli se zbloudilci také divoženky a bludičky, lákající zabloudivší pocestné hlouběji do lesa nebo do močálu, kde se tito posléze sami stávali divoženkami, bludičkami a lesními muži. Tyto příběhy (ostatně jako naprostá většina pohádek) jsou z psychologického pohledu varováním před sejitím ze správné cesty, tedy opuštěním zažitých společenských pravidel. Člověku, který se jim zpronevěřil totiž hrozilo v lepším případě sociální vyloučení, v horším případě smrt…

 

DT- VIII - XI - GerechtigkeitDraci

ponejvíce symbolizují překážku jako takovou. V závislosti na obtížnosti jejího překonání mají draci různý počet hlav, přičemž se významně uplatňuje symbolika čísel 3, 7, 9, 12… Představy o nich mohou pocházet např. z nálezů klubek hadů, kteří na jaře opuštějí své úkryty a hřejí se na slunci. Mnoho hadů také snůšku svých vajec ukrývá pod listí a nález takového hnízda mohl člověka patřičně vyděsit. Archetypálně lze považovat tyto bytosti za projekci nepřátelských sil přírody, která pramení ve velmi vzdálené minulosti. Příkladem budiž had, poslaný bohyní Hérou, který zardousil trójského kněze Laoókóna, aby mu zabránil varovat obyvatele Tróje před řeckou lstí s trojským koněm. Herakles zasel musel bojovat se stohlavou mořskou obludou Hydrou (srov. Tiámat, Krakena – představa nebezpečného moře).

Samostatnou kapitolou v pohádkách jsou zvířata, která člověku buď pomáhají (viz Zlatovláska) nebo škodí (např. vlk v Červené Karkulce nebo v Neposlušných kůzlátkách). Zajímavý fenomén jsou Zlaté ryby plnící rybáři tři přání; tato nabídka s sebou obvykle nese úskalí volby – člověk musí zvolit, co si přát a musí si přát úměrně rozumné věci, v opačném případě je za svou nenasytnost potrestán často ještě větší bídou, než ve které žil dosud. Pohádka o Zlaté rybce pochází z ruských lidových vyprávění, v českých zemích vešla ve známost hlavně díky A. S. Puškinovi, který ji převyprávěl.

Výčet pohádkových postav tady ani zdaleka nekončí nemluvě o kouzelných předmětech, jako jsou zbraně a brnění, čapky neviditelnosti, sedmimílové boty, zrcadla, bezedné poháry apod. V 19. století a zejména po první světové válce dochází k rozvoji žánru gotického románu, hororu, v moderní době pak fantasy a na pohádkové jeviště vstupují další nadpřirozené bytosti, jako jsou upíři a vlkodlaci, zombie apod. K pohádkám můžeme přiřadit také bajky, nejznámější jsou Ezopovy a La Fontainovy; i v nich se odráží životní styl, způsob myšlení, a hlavně hluboká lidská moudrost sbíraná po celé věky a předávaná z generace na generaci.

 

Pohádkový tarot, zleva: Červená Karkulka, Princezna Husopaska, Aladin a kouzelná lampa, Jack a stonek fazole

Kromě sad, které jsou na pohádky speciálně zaměřené, např. Alenka v kraji divů nebo Pohádkový tarot (nahoře) najdete část nějaké pohádky prakticky v každé sadě, několik příkladů jsme si tu ostatně uvedli. Speciální pohádkové sady předpokládají dobrou znalost pohádek, neboť teprve rozpoznáním scény z té či oné pohádky, se před vámi odkryje plný význam karty. Mnoho pohádkových motivů se však v tarotu vyskytuje zcela přirozeně, aniž by tím autoři chtěli říci něco konkrétního a doslovného. Pak se samozřejmě dá takové pohádkové vyprávění snadno sestavit z jakékoli sady. Dalším typem pohádkových tarotů jsou sady, kde jsou lidské postavy nahrazeny pohádkovými: vílí soubory, skřítkovské, elfské, dračí a jiné.

Kouzelná harfa, Sněhová královna, O stříbrném talířku a zlatém jablíčku, Kocour v botách

 

Téma pohádek je neobyčejně široké. Právě hlubší znalost pohádek a mýtů všeobecně umožňuje vytvářet si ke kartám volné asociace, které teprve jsou tím pravým tarotovým jazykem.

 

 

Zdroje a odkazy:  Wikipedie/pohádka, Víla, Elf, Trpaslík, Trol, Hejkal, Bílá paní

Literatura:            Bettelheim – Za tajemstvím pohádek, Franzová – Mýtus a psychologie, Cambell –  Proměna mýtu v čase, pohádkové sbírky zmiňované v textu, ruské pohádky (sbírka Krása nesmírná), Andersenovy pohádky ad.

 

 

Zpět