Doupě Osamělé vlčice

internetový občasopis aneb Cesty k jádru pudla...

Hůl

Datum publikace: 20.9.2017 Rubrika: Symboly a symbolika

 

Hůl jako předmět se v dějinách člověka objevuje na samém počátku. Troufnu si tvrdit, že prakticky od chvíle, kdy slezl ze stromu. Ocitnuvše se na ploché zemi a vystaven šelmám, potřeboval něco, čím by se ubránil a něco, oč by se mohl opřít. Hůl zkrátka byla od samého počátku lidské existence nezbytnou součástí našich životů. Jako každý předmět, který v sobě ukrývá množství funkcí, od obranné po rituální, se záhy stala mocným symbolem a vyšvihla se až na papežský stolec a císařský trůn.

Hůl jako taková významově souvisí s výhonkem a stromem, s plodností. Symbolika hole se velmi často objevuje v pohádkách. České slovo „ratolest“ označuje zároveň mladý, čerstvý výhonek a zároveň potomka. Motiv zelenající se hole se objevuje už v Bibli v příběhu o Áronově holi: Hospodin promluvil k Mojžíšovi: (Nu 17, 16-25): „Hůl muže, kterého vyvolím, vypučí. Tak zkrotím reptání Izraelců, kteří proti vám reptají. Mojžíš k Izraelcům promluvil a všichni jejich předáci mu odevzdali dvanáct holí, za každého předáka po holi za jeho otcovský rod; Áronova hůl byla uprostřed mezi jejich holemi. Mojžíš uložil hole ve stanu svědectví před Hospodinem. Když pak nazítří Mojžíš vešel do stanu svědectví, hle, Áronova hůl za dům Léviho vypučela, vyrazilo poupě, rozkvetl květ a dozrály mandle“. Podobný příběh se vztahuje také k Josefovi, kde v jednom apokryfním příběhu jeho hůl rozkvete na znamení, že je vyvoleným manželem pro Pannu Marii. Jako symbol plodnosti se hůl ovinutá révou s šiškou na špici objevuje u dionýsských mysterií. Hůl (žezlo) byla atributem moci a důstojnosti, jíž se dostalo řeckým králům od nejvyššího z řeckých bohů, Dia.

Hlavní vlastnosti hole (dřeva) jsou hnací síla a růst. Hole jsou stavební materiál i opora. V neposlední řadě nám pomáhají držet si nepřítele od těla. Spojení hole a ohně má v mýtech rovněž dlouhou tradici. Prométheus přinesl lidem oheň z Olympu právě v dutině své hole. Oheň se vztahuje i na vnitřní oheň, na životní jiskru člověka. Vyjadřuje naši životaschopnost a nezprostředkovatelnou a nepřenosnou vůli (žít), a tedy právě energii toho, co nás motivuje a nechává růst. Dalším významem je oheň nadšení. Ve chvíli, kdy kus dřeva hoří, uvolňuje se energie uvězněná předtím ve hmotě. Prostřednictvím ohně se tato energie zviditelňuje jako světlo, teplo a pohyb. Tuto proměnu, přelom, spojení hmoty (dřeva) a ducha (vzduchu/kyslíku představuje ohniště. Oheň má také dvojí původ; přichází z Nebe (nebeský oheň – Slunce, blesk) i ze Země (sopky, horké zemské jádro). Toto spojení Nebe a Země je vlastně vyjádřeno už ve zmíněném mýtu o Prométheovi, který přinesl oheň z Olympu (sídla bohů, tedy z nebe).

Hůl je atributem mnoha historických a mytologických postav. Představuje božský nebo královský původ, odkazuje na slavné činy, které dotyčná postava měla vykonat nebo připomíná události, které se k ní pojí. Symbolizuje kouzelnou moc. Asi nejslavnějším symbolem je tzv. Caduceus neboli Hermova hůl.

Slovo kaduceus pochází z řeckého výrazu kerykeion. Představuje okřídlenou berlu obtočenou dvěma hady směřujícími vzhůru. Byla atributem (poznávacím znamením) božských poslů a písařů Thovta, Herma a Merkura, kteří zprostředkovávali bohům kontakt s lidmi a naopak. Symbolika hole se tu potkává s neméně starobylou symbolikou hada. Oboje bylo symbolem života, obnovy a znovuzrození, omlazení. Vůbec poprvé se dva vzájemně propletení hadi obtáčející hůl objevují ve starověkém Sumeru jako symbol boha Enkiho, boha přírody a sladkých vod, boha moudrosti bdícího nad řádem světa. Jelikož je Enki v původním sumerském mýtu Enki a Ninnmach popisován jako tvůrce člověka, jako jeho stvořitel, zastánci alternativních teorií o původu lidstva dávají symbol do souvislosti se schematickým znázorněním DNA, což má dokazovat, že staří Sumerové snad věděli o něčem, co my teprve objevujeme…

Stará řecká legenda vypráví o věštci Tereisiovi, který jako mladík našel dva pářící se hady. V domnění, že spolu zápasí, vrazil mezi ně svou hůl, aby je oddělil. Okamžitě se proměnil v ženu a zůstal tak sedm let, než mohl čin zopakovat a proměnit se zpět v muže. Od této legendy bývá odvozován symbolický význam hadů jako nědělitelné dualistické síly protikladů, které nelze oddělit, s mužským a ženským principem. Slavný francouzský hermetik Alfons Louis Constant (1810-1875) známý jako Éliphas Lévi k tomu napsal: „Neporozuměl symbolu hole, chtěl od sebe odděliti síly přírody, vědění a víry, inteligenci od lásky, muže od ženy.Viděl je jako spolu zápasící, pokládal je za soupeře, a chtěje je odděliti, poranil je, čímž ztratil svoji  vlastní rovnováhu; chvíli byl mužem, chvíli ženou, nikdy nejsa dokonalý a manželství bylo mu zapovězeno. Zde jsou zjevena veškerá tajemství univerzální rovnováhy a stvoření. Lidský androgyn dokazuje, že muž a žena odděleni od sebe jsou neplodní stejně jako náboženství oddělené od vědy, inteligence bez lásky, mírnost bez síly, milosrdenství bez spravedlnosti a obráceně. Harmonie roste analogií protikladů; nutno je odlišiti, aby mohly býti spojeny, nesmějí se však oddělit, aby byla umožněna volba mezi nimi…Tak spojují se všechny protiklady přírody, a kdo je chce oddělit propadá témuž trestu jako Teiresias.“

Hermova hůl bývá často zaměňována s jiným snad ještě slavnějším symbolem, a sice holí Aesculapovou (Asklépiovou). Tento symbol však nemá nahoře ona dvě křidélka a obtáčí jej jen jeden had. Je znakem lékařů a farmaceutů. Svůj počátek má již ve starověkém Řecku. Pojmenování pochází od Asklépia (latinsky Aesculapius; počeštěně Aeskulap), starověkého řeckého boha lékařství, syna boha Apollóna, jenž léčil všechny nemoci a dovedl oživovat mrtvé. Aeskulapova hůl obtočená hadem je znamením životní síly a zdraví. Tento znak lze spatřit na všech lékařských objektech. Nositelem životní síly je i lilií zakončená hůl langobardských a francouzských králů.

A ještě jeden příběh o hadu a holi najdeme v Bibli: váže se k exodu Židů z Egypta. Když už putovali pouští dlouhou dobu, lid se začal bouřit. Hospodin poslal na lid ohnivé hady. Ti lid štípali, takže v Izraeli mnoho lidí pomřelo. Lid přišel k Mojžíšovi a přiznával: „Zhřešili jsme, když jsme mluvili proti Hospodinu a proti tobě. Modli se k Hospodinu, aby nás těch hadů zbavil.“ Mojžíš se tedy za lid modlil. Hospodin Mojžíšovi řekl: „Udělej si hada Ohnivce a připevni ho na žerď. Když se na něj kterýkoli uštknutý podívá, zůstane naživu.“ Mojžíš tedy udělal bronzového hada a připevnil ho na žerď. Jestliže někoho uštkl had a on pohlédl na hada bronzového, zůstal naživu (Nu 21, 4-9).

Síla, která byla holi od počátku připisována, z ní činí důležitou kouzelnickou rekvizitu: Mojžíš uhodil holí do skály a z té vytryskla voda (Ex 17, 1 a násl.), hůl se proměňuje v hada a naopak (Ex 9, 7), kouzelnice Kirké proměnila Odysseovy druhy ve zvířata, Hermés pomocí své kouzelné hole vyvádí duše z podsvětí apod. V křesťanství Kristus pomocí hole křísí Lazara. Kristus jako „dobrý pastýř“ dostává pasteveckou hůl, od níž se od 5.-6. stol. n. l. odvozuje – na základě ideové kontinuity – biskupská berla, nošená před patriarchy a arcibiskupy. Berla s trojitým příčným břevnem je atributem apoštola Petra. Pastýřská hůl je, zdá se, původcem veškeré symboliky; už Apollón, který daroval svou pastýřskou hůl Hermovi, byl pokládán za strážce stád. Podobně řecký Pan nebo stooký pastýř Argos.

Hůl s mošnou, jež na ní visí, je atributem poutníka. Všechna velká náboženství znají poutní cesty a poutní místa (například křesťanské poutě nebo pouť hadždž do Mekky v islámu). Pěší putování není jen reliktem minulosti a nápodobou předků, ale má smysl i v tom, že člověk se díky fyzické oběti (zátěži) a překonávání nepohodlí obětuje, čímž se podle některých činí vnímavějším pro duchovní prožitky a kontakt s Bohem. Je také blíž přírodě a je schopen ji lépe vnímat. Cílem pouti je poutní místo, což je obvykle místo, které se proslavilo nějakým zázrakem (Lurdy, Santiago de Compostella, Jeruzalém). V tarotu je takovým poutníkem Blázen a všimněte si, že má přesně tytéž atributy: klobouk, hůl a na ní zavěšenou mošnu… Pouť symbolizuje nejen obětování a očištění, ale i hledání a sebepoznávání, proto hůl najdeme i na kartě Poustevník. U Mága nebo Velekněze komentáře příliš netřeba stejně jako u Dvojky pohárů.

Ve výtvarném umění hůl nebo berla (=pastýřská hůl) označuje řadu osob, v první řadě apoštola sv. Jakuba. Dále je poznávacím znamením pro sv. Benedikta, Bernarda z Clairvaux, sv. Martina a sv. Kláru.

 

 

Zdroje: Wikipedie, Slovník symbolů, Manfred Lurker, Knižní klub 2005, Slovník námětů a symbolů ve výtvarném umění, James Hall, Paseka 2008, Tarot – cesty štěstí, J. Fiebag/E. Bürgerová, Eugenika 2001

 

Zpět