Doupě Osamělé vlčice

internetový občasopis aneb Cesty k jádru pudla...

Stvoření Evy

Datum publikace: 27. 9. 2017 Rubrika: DĚJINY UMĚNÍ, Sixtinská kaple

 

 

Freska Stvoření Evy byla první scénou dokončenou po výměně lešení (které obsáhlo jen polovinu délky kaple), pravděpodobně na podzim 1511. Michelangelo si tehdy (poté, co měl sám možnost spatřit svou práci z pohledu návštěvníka kaple) uvědomil, že vysoký počet malých postav je obtížně čitelný a kompozici Stvoření  Evy a následujících výjevů drasticky zjednodušil. Tím se také snížil počet giornat, kartonů, které dokázal zpracovat za jeden den, z dvanácti až třinácti na pouhé čtyři. Tím se také vysvětluje proč výmalba druhé poloviny kaple trvala jen jeden rok. Při malování Michelangelo postupoval směrem od spícího Adama; strom, hlava a paže první den, zbytek těla druhý den. Postava Evy a krajina třetí den a nakonec Stvořitel, který se zde poprvé objevuje na scéně, aby na těch dalších vystupoval jako hlavní protagonista.

Adam leží v levém dolním rohu v diagonální poloze více či méně kolmo k tělu Evy, která vstává pobízena výmluvným gestem Boha stojícího před ní. Stejně jako na Stvoření Adama i zde je pravá ruka Boha hnací silou, jež uvádí věci do pohybu. Výjev je umístěný do obdélníku, který rozdělují dvě diagonály na dvě poloviny. Jednu linii tvoří skály na pozadí, druhá vychází z Adamovy paže přes Evino tělo k hlavě Stvořitele. Masivní postavy a jejich pózy připomínají obrazy Masaccia (1401-1428), které Michelangelo pilně studoval ještě v době, kdy se vzdělával ve Florencii. Inspiraci pro uspořádání postav našel ve scéně od Jacopa della Quercia na hlavním portálu kostela San Petronio v Bologni. Trojúhelníková kompozice zasazená do obdélníkového rámu naplňuje scénu poklidem stejně jako pastelové tóny a škála barev s převažujícími okrovými a růžovými odstíny. Purpurový plášť Boha kontrastuje s blankytně modrou mořskou hladinou a temně modrým nebem.

 

Stvoření Ženy  

V Bibli jsou sloučeny dvě tradice o stvoření člověka. V první kapitole Genesis čteme:

I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“
Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“ (Gen 1, 26-28 ) 

Druhá tradice, stvoření Evy z Adamova žebra, patří do vrstvy Jahvistické. Je odvozena z mýtů starověké Mezopotámie, kde vystupuje bohyně Nin-ti neboli Paní žebra či Paní, která dává žít. V druhé kapitole Genesis Bůh usadil Adama do ráje a aby nebyl sám, stvořil z jeho žebra ženu:

I řekl Hospodin Bůh: „Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou.“ Když vytvořil Hospodin Bůh ze země všechnu polní zvěř a všechno nebeské ptactvo, přivedl je k člověku, aby viděl, jak je nazve. Každý živý tvor se měl jmenovat podle toho, jak jej nazve. Člověk tedy pojmenoval všechna zvířata a nebeské ptactvo i všechnu polní zvěř. Ale pro člověka se nenašla pomoc jemu rovná.
I uvedl Hospodin Bůh na člověka mrákotu, až usnul. Vzal jedno z jeho žeber a uzavřel to místo masem. A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k němu.“ (Gen 2, 18-22)

Lidé si dlouho nemohli vysvětlit, jak je možné, že Bůh stvořil muže a ženu, pak muže umístil do ráje, a protože byl muž sám, opět stvořil ženu. Kam se poděla ta první? Musela mu zřejmě utéci tak, jak se to zkrátka občas stává. První ženu tedy ztotožnili s Lilit. Lilit byla podle tradice první ženou Adamovou. Podle legendy toužila po svobodě a rovnoprávnosti, což jí bylo Adamem odpíráno. Zoufalá uprchla a obcovala s temnými démony.

Bůh pak stvořil další ženu, Evu. Žárlivá Lilit se však chtěla pomstít šťastnému páru žijícímu v ráji. Proměnila se v hada a svedla Evu i Adama. Obě ženy se tak nakonec vzepřely boží vůli a obě byly vyhnány z ráje. Eva zůstala s Adamem, Lilit se toulala temným světem a mstila se lidem za svá příkoří. Legenda o Lilit, první ženě Adamově, však nemá v Bibli žádnou oporu. Textová kritika dnes tvrdí, že v knize Genesis jsou sloučeny dva příběhy o stvoření člověka. V prvním příběhu (Gen1) Bůh stvořil muže a ženu současně, ve druhém vyprávění (Gen2) byla žena stvořena až po Adamovi, z jeho žebra. Jde však stále o tutéž ženu, pramatku lidí, Evu.

 Lilith

Nejznámější vyprávění o Lilit je součástí židovské mytologie. Lilit byla Adamovou ženou a Bůh ji, stejně jako jejího muže, stvořil z prachu země. Měla se stát matkou všech lidí, ale nestalo se tak. Adam si chtěl Lilit podrobit, zatímco ona žádala rovnost (oba byli přece stejným obrazem Božím). Symbolem tohoto sporu se stalo jejich milostné spojení, kdy Lilit odmítla ležet pod Adamem. Když pochopila, že Adama o vzájemné rovnosti nikdy nepřesvědčí, vyslovila jméno Boží a vznesla se do oblak. Tak dala najevo, že ví o nejmocnějším tajemství stvoření. Nazvat Boha jeho jménem totiž znamenalo získat přístup k jeho vědění. Odkud jej znala, legendy neuvádí. Spojila se s démony, nedbala ani varování tří andělů, které za ní poslal Bůh, do ráje se nevrátila a sama se stala démonkou. Bůh ji potrestal tím, že denně zemřelo sto jejích dětí. Podle legendy začala z bolesti vraždit muže, děti a rodičky.

Zmínky o Lilit se objevují i v Mezopotámii, patřila mezi tři vzdušné a sexuální démony. Kořen jména LIL může být ze sumerštiny přeložen jako bouřlivý vítr a ze semitských jazyků jako noc. V Sýrii se našla destička, která je považována za ochranný amulet pro rodičku – měl odehnat Lilit. Ta zde byla označena za létající bohyni, škrtičku jehňat, lupičku a lámačku kostí. Lidé ji vyzývali, aby zmizela a nevstupovala do domu ani do dvora.

Někdy je Lilit spojována s babylonskou a asyrskou bohyní Lamaštu, která hubila děti před nebo po narození. Když se jí podařilo dotknout se sedmkrát břicha těhotné, dítě zemřelo. Také se vydávala za porodní bábu, a když se dítěte zmocnila, vysávala z něj krev a ohryzala mu kosti. Lidé věřili, že když uvidí sama sebe, lekne se a uteče, proto se chránili jejími vyobrazeními. Odradit ji mělo i sedm psů kolem domu. Také jí přinášeli oběti, třeba stonožky nebo brože, a zakopávali u domu její figurku spolu s potravinami. Lilit je spojována i s mezopotamskou bohyní Ištar, či její sumerskou obdobou bohyní nebes Inanou. Někdy je Lilit pokládána spíše za její služku než za ni samou. Ištar je bohyní sexuální lásky, mimomanželského sexu a prostituce. Lilit by pak měla být jednou z Ištařiných chrámových prostitutek nebo rukou bohyně Inany.

I Arabové mají svou Lilit, nejčastěji je nazývána Karinou (Společnicí). Způsobuje potraty, neplodnost, hádky mezi manžely, impotenci a touhu po mimomanželském sexu. Ztrácí moc nad lidmi, kteří znají všech jejích dvanáct arabských jmen.

V řecké mytologii byla vysledována spojitost Lilit s Pandorou, Sirénami a Lamiemi (je možné, že jsou odvozeny od bohyně Lamaštu). Pandora byla stvořena z kalu a vody stejně jako Lilit, Sirény i Lamie lákají muže svými půvaby, aby je uvrhly do záhuby, což bylo ve středověku často připisováno i Lilit.

Bible vypráví jen o Evě, ženě, která byla stvořena z Adamova žebra. „Mýtus o Lilit byl z Bible vyřazen. … až příliš upomínal na sexuální povahu člověka a vytvářel nežádoucí obraz ženy požadující rovnoprávnost mezi pohlavími,“ vysvětluje Lianella Livaldi-Launová ve své knize Lilit – Setkání s bolestí, Astrologie Černé Luny (1999).

Legenda o Lilit přetrvala až do středověku. Lidé tehdy věřili, že Lilit napadá a svádí spící muže v noci, proto měla často i podobu sovy. Také měla krást novorozeňata a způsobovat horečku omladnic. Moc nad dětmi jí podle Zoharu (kabalistický spis obsahující mystický komentář k Tóře) byla dána díky hříchům jejich otců. Nejčastěji útočila na chlapce mladší osmi let a dívky v prvních týdnech života. Ochránit je měly amulety. Dochovala se nám jich celá řada. Pomoci měla vyobrazení a zaříkadlo, které na nich bylo napsané, případně modlitba pronášená při předávání amuletu. Dětské medailonky v sobě často nesly jména tří andělů, které za Lilit vyslal Bůh. Používalo se i zobrazení spoutané Lilit. Někdy se kolem postelí rodiček kreslil kruh s větou „Pryč Lilit“, na dveře se psalo „Adame, Evo, pryč s Lilit!“.

Proč byla Eva stvořena právě z žebra, řeší midraš: Kdyby byla stvořena z Adamovy hlavy, povyšovala by se, kdyby byla z jeho očí, byla by příliš zvědavá a chtivá, kdyby z uší, poslouchala by za všemi dveřmi, kdyby z šíje, byla by neústupná a nestoudná, kdyby z úst, neustále by hovořila, kdyby ze srdce, umírala by žárlivostí, kdyby z rukou, pletla by se do toho, co se jí netýká. Aby Bůh Evu (a v konečném důsledku i Adama) uchránil před všemi těmito špatnými vlastnosti, stvořil ji z nejcudnější části Adamova těla, z boku. Midraš však na závěr poznamenává, že i přesto mají ženy všechny vlastnosti, které mít neměly. Podle židovských textů stvořil Bůh Evu, aby měl Adam ženu a nestal se Bohem na zemi. Další text hovoří o tom, že Adam si vybral Evu sám. Mohl si snad vybrat jinou ženu? Tento text vysvětluje, že Adam Lilit nemohl milovat, protože přihlížel jejímu stvoření, neměla pro něj žádné tajemství.

Ve středověku i v raném novověku vznikla řada rytin a dalších uměleckých děl, které inspiroval příběh Lilit. Ani moderní umělci na ni nezapomněli. Uveďme jen dvě zcela odlišná literární díla. Čapek věnoval Lilit pozornost v Adamu Stvořiteli. Zde se však stává Adamovou druhou ženou poté, co mu utekla Eva, nadžena, krásná a nezávislá bytost, která odmítla žít s obyčejným mužem. Jack L. Chalker napsal sci-fi román Lilit, had v trávě, kde je Lilit planetou, která připomíná ráj, ale v jejím lůně se skrývá smrtelné nebezpečí.

K Lilit se hlásí několik feministických hnutí, jež stejně jako ona připomínají rovnost mezi mužem a ženou. Dokonce je vydáván časopis nesoucí jméno této mytologické ženy. Lilit dnes znají i všichni vyznavači astrologie, byla po ní pojmenována takzvaná Černá Luna. Jde o bod, v němž se koncentruje energie. Jméno Lilit nese i asteroid číslo 1181. Lilit sice není tak slavná jako Eva, byť by si to možná zasloužila, rozhodně se na ni však během mnoha století, která uplynula od jejího stvoření, nezapomnělo.

 

 

Zdroje:  Největší malíři: Michelangelo (sešit č. 36), Wikipedie, Mýty a skutečnost, Historieweb.cz, Web Gallery of Art

 

Zpět