Oddělení světla a tmy

Prostředních 9 fresek klenby tvoří nejvýznamnější část celé výzdoby. Odehrává se na nich příběh Genesis. Okolo architektonických prvků klenby umístil Michelangelo nahé mladíky tvz. Ignudi. Jsou to hrdinové a mučedníci, kteří vyjadřují skryté pocity. Toto rozložení vyvolává představu hrdinské antiky. Každí dva ignudi drží společně jeden medailon, na kterém je vyzobrazena scéna ze Starého zákona.

„Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země pak byla nesličná a pustá, a tma byla nad propastí, a Duch Boží vznášel se nad vodami. I řekl Bůh: Buď světlo! I bylo světlo. A viděl Bůh světlo, že bylo dobré; i oddělil Bůh světlo od tmy. A nazval Bůh světlo dnem, a tmu nazval nocí. I byl večer a bylo jitro, den první.“ (Gen 1, 1-4)

Proč jsou součástí kompozice nazí mladíci se neví. Nejspíše proto, že Michelangelo obdivoval lidské tělo jako takové, jako božský počin, který je nejvíce obdivuhodný. Za druhé ho prostě bavilo malovat nahé muže. Uměl to a nejspíše si toho byl sám vědom. Byla to zkrátka taková jeho libůstka a přinášela mu radost. Kromě toho, postavy ignudů klíčovým způsobem oživují celou kompozici stropu a jako by vedou oči diváka od jedné scény ke druhé. Koho představují se lze rovněž pouze dohadovat. Někteří historici umění mají za to, že jsou andělé, všudypřítomní poslové boží. Žaludy za zády jednoho z mladíků jsou odkazem na papeže Julia II. Byl příslušníkem rodiny della Rovere, která patřila k nejvyšší italské šlechtě a měla ve znaku právě žaludy.

Starý zákon byl sestavován mnoha jedinci po dobu několika staletí. Je dílem anonymním, sepsaným převážně v hebrejštině. Některé jeho dílčí části jsou psané v příbuzném semitském jazyce – aramejštině.

Současný čtenář může být při čtení těchto těchto textů zaskočen kulturní jinakostí. Méně srozumitelný může být i styl vyprávění. Moderní román je podmíněn chronologickou posloupností, zatímco autoři biblických textů překonávají časový rámec použitím tematických prvků.  Kupříkladu vyprávění o stvoření v knize Genesis, jímž se Bible otevírá a jež líčí Hospodinovo jednání v šesti dnech, nesleduje přesný chronologický vzorec. Příbuzné představy jsou uspořádány tematicky. Všimněme si, že během prvních tří dnů připravil Hospodin prázdné prostory, zatímco v následujících třech dnech jsou tyto prostory zaplňovány jednotlivými objekty: v prvním dni se objevuje světlo a tma (den a noc), ve čtvrtém dni pak slunce vyplňuje den a měsíc a hvězdy zase noc. Podobně ve druhém dni stvořil Hospodin vodstva v oceánech a oblaka, v pátém dni je pak vyplnil rybami a ptactvem. Ve třetím dni oddělil suchou zemi od vod, v šestém dni je pak povrch zemský zabydlen zvířaty a lidskými tvory. Tento postup zasahuje často i do způsobu vyprávění příběhů, kdy je jedna a tatáž událost nahlížena z rozdílných úhlů pohledu. Vypravěč knihy Genesis kupříkladu líčí Hospodinův příslib syna nejprve prostřednictvím úlohy Sáry a následně Abrahama, kdy je tentýž příběh převyprávěn znovu (Gen 17 a 18). Nepozorný čtenář se může domnívat, že se jedná o úplně jinou událost, ve skutečnosti se jedná o tutéž událost vyprávěnou podruhé, s pouhou změnou perspektivy.

Abraham a obětování Izáka  (Medailon)

Abraham, původně Abram, se narodil ve městě Ur Chaldejských (v dnešním Iráku) poblíž Perského zálivu. Jako mladík si vzal za ženu svou krásnou nevlastní sestru Sáraj (Sarai), jejíž jméno bylo později změněno na Sára. Hospodin Abrahamovi řekl: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce, do země, kterou ti ukážu“ (Genesis 12,1). Tou zemí byl starověký Kenaan. Abraham a Sára však byli bezdětní. Na Sářino naléhání, pojal Abraham za manželku její otrokyni Hagar, která Abrahamovi porodila syna Izmaela. Hospodin však Abrahamovi řekl, že tento syn nebude oním dědicem, kterého mu slíbil. Nakonec, ve velmi pokročilém věku Sára otěhotněla a porodila Izáka. Izmael a jeho matka byli vyhnáni.

Později nakázal Hospodin Abrahámovi, aby svého syna Izáka obětoval jako zápalnou oběť. Abraham, ač zděšený, se tedy chystal vykonat boží příkaz. Hospodin však Izáka na poslední chvíli zachránil a přikázal, aby Abraham obětoval místo něj beránka. A tak se i stalo.

Celý příběh obětování Izáka má jasně daný náboženský podtext. Je v něm striktně vyjádřeno odtržení od pohanských kultů, kde lidské oběti byly někdy součástí obřadů. Obětované zvíře mělo nahradit hříšníka. Bůh tím jasně dává najevo své milosrdenství a postoj k otázce lidských obětí.

Eliáš (Medailon)

Elijáš, na rozdíl od mnoha významných starozákonních proroků, nemá v Bibli po sobě pojmenovanou knihu. Je považován za největšího z proroků, katolická církev jej uctívá jako svatého. Eliášův učeň byl Elíša. Eliáš je známý tím, že nezemřel, ale byl vzat přímo do nebe. Zajistil, že izraelský lid opět uznal Hospodina za svého Boha a hlásal: „Jen Hospodin je Bůh.“ Poté byl Elijáš vzat do nebe a jeho učeň Elíša se stal prorokem.

Eliáš se v Bibli poprvé objeví ve chvíli, kdy upozorňuje Achaba, krále severního izraelského království, že kvůli jeho špatnostem po několik let nezaprší, dokud Eliáš neřekne.  „Elijáš Tišbejský z přistěhovalců gileádských řekl Achabovi: „Jakože živ je Hospodin, Bůh Izraele, v jehož jsem službách, v těchto letech nebude rosa ani déšť, leč na mé slovo“ (1. královská 17,1). Poté se Eliáš ukryl v pustině na východ od řeky Jordán. Ve třetím roce sucha, poslal Hospodin Eliáše zpět za Achabem. Eliáš Achabovi nařídil, aby nechal na hoře Karmel shromáždit 450 proroků boha Baala, jehož vyznávala Achabova manželka Jezabel. Mělo se rozhodnout, zda je pravým bohem Baal nebo Hospodin. Následovala řada modlitebních úkonů Baalových proroků. Bůh se však neprojevil. Nakonec se Eliáš modlil k Hospodinu. V tom spadl oheň Hospodinův a pozřel zápalnou oběť, dříví, kameny i prsť. Eliáš pak poručil, aby pochytali Baalovi proroky a sám je pobil. Řekl, že se konečně schyluje k dešti. Než se Achab stihl vrátit domů a oznámit vše své ženě Jezabel, sucho skončilo.

Nedlouho po Achabově smrti se Eliáš vznesl do nebe na ohnivém voze taženém ohnivými koňmi.