Potrestání Hamana – Jonáš – Mojžíš a bronzový had
Datum publikace: 26. 9. 2017 Rubrika: DĚJINY UMĚNÍ, Sixtinská kaple
Čtyři rohové plochy v Sixtinské kapli vyhradil Michelangelo biblickým postavám, které se nějakým způsobem zasloužily o přežití židovského národa a zabránily jeho zániku. Dvě tyto tzv. pendety nad oltářní stěnou s freskou Poslední soud popisují vítězství nad proradným vezírem Hamanem (vlevo) a potrestání malověrných v příběhu Mojžíše a bronzového hada (vpravo). Uprostřed je vymalován prorok Jonáš…
Potrestání Hamana (The Punishment of Haman)
Haman byl za vlády krále Achašveróše důležitým perským činovníkem. Měl v úmyslu vyhubit všechny Židy v říši. Přestože byl potomkem Noema, nebyl Žid, neboť jeho rodová linie pocházela spíše z Noemova syna Jefeta než ze Šéma a židovských praotců Abraháma, Izáka a Jákoba.
Haman je v judaismu archetypem zla. Za vlády krále Achašveróše (485-465 př. n. l., známého jako Xerxés I.) byl Haman vyzdvižen nad všechny ostatní velmože. Všichni se mu klaněli, jen Žid Mordokaj to odmítal. Hluboce uražený Haman se rozhodl zahubit nejen Mordokaje, ale i všechny Židy, a zasadil se o vydání výnosu nařizujícího jejich vyhlazení (Ester 3, 1-11 a dále). Haman nechal postavit vysokou šibenici, aby na ní mohl Mordokaje oběsit. Králova manželka, královna Ester, však byla také Židovka a Mordokaj byl jejím bratrancem, který ji vychoval. Od Mordokaje se tedy Ester dozvěděla, co Haman chystá. Hned poté byl Haman odveden na hostinu, již přpravila pro krále královna Ester a na níž byl Haman jediným hostem. Královna odhalila Hamanovy plány ohledně vyhlazení Židů. Rozlícený král odešel z místnosti. Když se vrátil, našel Hamana zhrouceného na lůžku, na němž seděla Ester, jak ji prosí o svůj život. Král si to vyložil jako pokus učinit královně násilí a nařídil, aby byl Haman okamžitě oběšen na šibenici, již nechal postavit pro Mordokaje. Hamanovy statky pak byly dány do rukou Ester. Židé pobili všechny své nepřátele, mezi nimi i deset Hamanových synů.
O svátku Purim je v synagogách předčítáno ze svitku Ester. Tímto svátkem Židé oslavují svou záchranu a vítězství nad Hamanem. Při každém vyslovení jeho jména shromáždění křičí, píská, syčí, dupe a točí řehtačkami, aby přehlušilo zvuk jeho jména.
Sto postav z Bible, R. P. Nettelhorst, Slovart 2008
Kniha Ester je jedna ze starozákonních knih. Židé ji řadí mezi Spisy, konkrétně mezi megilot, sváteční svitky. Křesťané ji naopak zařazují mezi knihy dějepisné. Vypráví o tom, jak Židovka jménem Ester, která se stala královnou v Perské říši, zachránila svůj lid od pogromu. Kniha zdůvodňuje vznik židovského svátku Purim.
Mojžíš a bronzový had (Moses and the Brazen Serpent)
Mojžíš vyvedl izraelský lid z egyptského područí přes Rákosové (Rudé) moře a přinesl mu na dvou kamenných deskách desatero přikázání.
Z hory Hóru táhli dál cestou k Rákosovému moři, aby obešli edómskou zemi. Avšak lid propadl na té cestě malomyslnosti a mluvil proti Bohu a proti Mojžíšovi: „Proč jste nás vyvedli z Egypta? Abyste nás na poušti umořili? Vždyť tu není chléb ani voda! Tato nuzná strava se nám už protiví.“ I poslal Hospodin na lid ohnivé hady. Ti lid štípali, takže v Izraeli mnoho lidí pomřelo. Lid přišel k Mojžíšovi a přiznával: „Zhřešili jsme, když jsme mluvili proti Hospodinu a proti tobě. Modli se k Hospodinu, aby nás těch hadů zbavil.“ Mojžíš se tedy za lid modlil. Hospodin Mojžíšovi řekl: „Udělej si hada Ohnivce a připevni ho na žerď. Když se na něj kterýkoli uštknutý podívá, zůstane naživu.“ Mojžíš tedy udělal bronzového hada a připevnil ho na žerď. Jestliže někoho uštkl had a on pohlédl na hada bronzového, zůstal naživu (Nu 21, 4-9).
Tento příběh je vykládán jako předzvěst příchodu Spasitele, jehož had na kříži symbolizuje. Prostřednictvím gematrie ( v hebrejské abecedě má každé písmeno číselnou hodnotu. Nahrazením písmen čísly a jejich sečtením dostaneme číselnou hodnotu slova. Mají-li některá slova stejnou číselnou hodnotu, předpokládá se, že spolu souvisí) dostaneme z tohoto úryvku (Nu 21,9) číslo 358 a toto číslo odpovídá hodnotě slova „Spasitel“. Měděný had je tedy předzvěstí příchodu spasitele, který zachrání všechny „uštknuté“ za to, že trvali na své pravdě. Evangelista Jan se ve své zprávě vrací k této starozákonní události a připomíná její důležitost. „Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný“ (J 3, 14-15). Stejně jako Jonáš, i tato scéna tedy nachází paralelu ve fresce Posledního soudu, která se nachází pod ním.
Kniha Numeri, hebrejsky Be-midbar („Na poušti“) je čtvrtou knihou Starého zákona. Hebrejský název vychází ze slov, kterými začíná: „Hospodin promluvil k Mojžíšovi na poušti Sinaj. Název Numeri (latinsky „čísla“) pochází z řeckého názvu knihy v Septuagintě (arithmoi, čísla), protože tento spis uvádí rozličné výpisy počtu lidí na Sinajské poušti (1-4) a na planině Moábské (26).
Jonáš (Jonas)
Jonáš byl prorok, který přežil v útrobách velryby. Byl synem Amítaje. Podle 2. knihy královské prorokoval za časů krále Jarobeáma II. Jeho příběh je tudíž zasazen přibližně do doby mezi lety 775-750 př. n. l.) Za dnů Jonáše byla Asýrie jakožto velmoc na vestupu. Její hlavní město Ninive mělo 600 000 obyvatel. Izraelité v těch dobách pohlíželi na Asyřany jako na kruté utiskovatele, kteří usilovali o světovou nadvládu. Pro Izrael znamenali ohrožení jeho existence.
Jednoho dne řekl Hospodin Jonášovi, aby varoval lid v Ninive, protože se jej chystá za jeho zlé skutky zničit (Jon 1, 1 a násl.). Jonáš však neuposlechl. Obával se, že až Asyřané uslyší slovo Hospodinovo, budou se kát a Hospodin jim odpustí. Jonáš si nepřál, aby bylo nepřátelům Izraele odpuštěno, chtěl jejich zkázu, aby byl Izrael zachráněn. Utekl v přesvědčení, že jej Hospodin za jeho neposlušnost potrestá smrtí, Ninive nebude varováno a podle spravedlnosti dojde zkázy. Šel tedy do přístavu Jafa (dnešní část Tel Avivu), kde vstoupil na loď. Na moři se však rozpoutala veliká bouře, jak se Jonáš domníval, kvůli němu. Řekl lodníkům, ať ho hodí přes palubu, chtějí-li se zachránit. Lodníci se však k jeho požadavku stavěli odmítavě. Když ale bouře ještě zesílila, udělali, co Jonáš chtěl. Bouře rázem přestala, ale Jonáše pohltila obrovská ryba. Po tři dny zůstal v jejích útrobách a modlil se k Hospodinu. Ryba doplula zpět k Jafě a vyvrhla Jonáše na pevninu. Hospodin mu podruhé uložil, aby se vydal do Ninive a Jonáš tentokrát poslechl. Šel do Ninive a hlásal jeho zkázu. Pronesl jednu větu a ninivští se ihned začali kát a Hospodin jim odpustil. Jonášovi však vytkl nedostatek lásky a slitování.
Sto postav z Bible, R. P. Nettelhorst, Slovart 2008
V Novém zákoně vypráví Ježíš o třech dnech a nocích, které Jonáš strávil v břiše velryby, a používá je jako metaforu pro tři dny a noci, po které bude ležet v hrobě v době mezi svým ukřižováním a vzkříšením: „Jako byl Jonáš v břiše mořské obludy tři dny a tři noci, tak bude Syn člověka tři dny a tři noci v srdci země“ (Mt 12, 40). Časový úsek, který Jonáš strávil „mimo tento svět“ stejně jako potřeba lásky a slitování tvoří paralelu s námětem Posledního soudu, kerý je namalován pod těmito příběhy a spojuje tak obě části Bible, Starý a Nový zákon, na stěnách kaple v jeden ideologický celek.
Kniha Jonáš je jednou z prorockých knih Starého zákona. Kniha, i když je řazena mezi tzv. prorocké knihy, nevykazuje klasické rysy pro tyto knihy typické. Není sbírkou výroků ani vidění, je ryze výpravná. Naopak má spíš rysy knihy mudroslovné (sapienciální). Je jakýmsi rozsáhlým komentářem na verše jiných, převážně prorockých knih. Pravděpodobně vznikla v kruhu učitelů, kteří se snažili pochopit již ustálené texty považované v té době již za posvátné. Jonáš je tedy rozsáhlým výpravným komentářem na verše z Písma, můžeme proto hovořit v jistém smyslu o midraši.
Zpět