Noemova oběť
Datum publikace: 28. 9. 2017 Rubrika: DĚJINY UMĚNÍ, Sixtinská kaple
Jak už bylo řečeno, centrální část stropu zachycuje devět hlavních příběhů Genesis. První trojice popisuje stvoření vesmíru a planet, druhá trojice vypráví o stvoření člověka a o jeho úpadku a třetí trojice je o naději spojené s novou érou, novým počátkem, po potopě světa. Ve třetí trojici však Michelangelo z nějakého důvodu porušil posloupnost biblického vyprávění. Logicky by měla po Vyhnání z ráje následovat scéna s potopou. Michelangelo však pokračuje Noemovou obětí, která je vyvrcholením Noemovy odyssey zakončené usmířením s Bohem. Historikové se domnívají, že hlavním důvodem zřejmě byla Michelangelova touha věnovat potopě velký prostor. Cyklus uzavírá epizoda s opilým Noemem.
Při dekorování kaple postupoval Michelangelo směrem od vchodu do kaple k oltářní stěně, kde až později vytvořil monumentální fresku Posledního soudu. Freska Noemova oběť je tedy součástí prvního bloku namalovaného mezi roky 1508 a 1510. Poté muselo být lešení rozebráno a přesunuto do druhé poloviny kaple. Na všech třech freskách prvního bloku je velké množství postav, neboť nezkušený Michelangelo si zpočátku neuvědomil, že běžný divák bude na fresky hledět z poměrně velké vzdálenosti. Svou chybu napravil hned v první scéně druhého bloku – Stvoření Evy – kde počet postav zredukoval a kompozice podstatně zjednodušil.
Téma obrazu Noemova oběť není tolik zřejmé a v následujících stoletích bylo interpretováno různým způsobem. Podle údajů na italské wikipedii je námětem Michelangelovy fresky oběť Hospodinovi jako projev vděčnosti za záchranu, to však nesouhlasí s příběhem: podle něj totiž Bůh zachránil Noema a jeho ženu, jejich tři syny a jejich manželky. Na fresce sice je osm osob, ale mužů je včetně Noema pět a ženy jen tři… Jedná se tedy o jinou oběť? Např. o oběť Ábela a Kaina? Anebo jde o Abrahamovo obětování beránka místo zachráněného Izáka? Naše nejistota však scéně, v níž jsou představeny dvě epizody současně – před a po obětování – nijak neubírá na síle.
Noemův příběh (příběh o potopě světa) je patrně jeden z nejstarších a neznámějších příběhů vůbec. Poprvé se objevuje ve starověkém Sumeru, kde byl součástí Eposu o Gilgamešovi. Hrdina příběhu zaznamenaného na hliněných tabulkách se v původní verzi jmenuje Utnapištim.
V Biblické verzi Bůh trestá lidstvo za jeho nedobré skutky. Jediným člověkem, který Hospodinovi stojí za záchranu je Noe. Bůh mu přikáže postavit loď a nechat do ní vstoupit všechny suchozemské tvory od nejmenších po největší, vždy po jednom páru. Dále Noemovu ženu, jeho tři syny a jejich manželky. Když je vše hotovo, začne pršet a nepřestane po celých čtyřicet dní a čtyřicet nocí. Když déšť ustane a když po dalších nekonečných dnech voda opadne, Noe děkuje Hospodinovi za záchranu zápalnou obětí:
„Dvacátého sedmého dne druhého měsíce byla již země suchá. I promluvil Bůh k Noemu: ‚Vyjdi z archy, ty a s tebou tvá žena i tvoji synové a ženy tvých synů. Vyveď s sebou všechno tvorstvo, jež je s tebou, všechnu zvěř i ptactvo a dobytek a všechnu havěť plazící se po zemi. Ať se na zemi hemží, ať se na zemi plodí a množí.‚ Noe tedy vyšel a s ním jeho synové a jeho žena a ženy jeho synů. Všechna zvěř, všechna havěť a všechno ptactvo, vše, co se plazí po zemi, vyšlo podle svých čeledí z archy. Noe pak vybudoval Hospodinu oltář a vzal ze všech čistých dobytčat i ze všeho čistého ptactva a zapálil na tom oltáři oběti zápalné. I ucítil Hospodin libou vůni a řekl si v srdci: ‚Už nikdy nebudu zlořečit zemi kvůli člověku, přestože každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý, už nikdy nezhubím všechno živé, jako jsem učinil. Setba i žeň a chlad i žár, léto i zima a den i noc nikdy nepřestanou po všechny dny země‚” (Gen 8, 15-20).
Freska znázorňuje klíčový moment v dějinách spásy, protože potomci Noema jsou generace, které vyvedou lid Izraele z otroctví a povedou jej až do příchodu Krista. Společně s ostaními dvěma freskami prvního bloku tvoří jakousi mozaiku příběhů lidstva „ante legem“ tj. před Mojžíšem, jehož příběhy vytvořené umělci v 15. století (Botticelli, Perugino, Ghirlandaio ad.) se v kapli nacházejí na severní stěně. Jedná se vlastně o 
dvě scény v jedné: před obětováním (vlevo) a po něm 
(podobně jako u předchozího Vyhnání z ráje). Postavy na fresce jsou přehledně uspořádané do elipsy, soustředěné kolem oltáře, k němuž jsou přiváděna obětní zvířata – dva berani, dva koně, býk, dokonce v pozadí takřka nepostřehnutelný slon. Kompozice připomíná starověké reliéfy (tzv. suovetaurilie, viz text pod článkem). Noe v červené tunice stojí uprostřed, napravo od něj jeho žena, s rysy jen zběžně načrtnutými, stejně jako postava v zeleném na protější straně, jež se jednou rukou snaží pomocí ohně zapálit pochodeň, zatímco si druhou zakrývá tvář. Předlohou byla Michelangelovi postava na římském sarkofágu s příběhem o Meleagrovi (podle staré věštby měl Meleagros žít jen tak dlouho, dokud nedohoří darovaná louč. Jeho matka však louč uhasila a schovala. Poté, co Meleagros v potyčce zabil její dva bratry, vzala louč ze skrýše a po vnitřním boji ji zapálila a vhodila do ohně – viz Meleagros). V popředí vidíme chlapce nesoucího palivové dříví a mladého muže, který sedí nahý na mrtvém beranovi. Podává mladé ženě vyvržené vnitřnosti, aby z nich přečetla věštbu. Předpovídání ze zvířecích vnitřností bylo nejrozšířenějším způsobem věštění starověku v celé středomořské oblasti. Speciálním druhem pak bylo čtení ze zvířecích jater (zpravidla ovčích), které je doloženo nálezy modelů jater v Babylónii, či Etrurii. Michelangelo se tedy snažil, aby výjev na fresce zapadal do historického rámce, v němž se má scéna odehrávat.
Člověka přitom napadne, jak velmi inteligentní a vzdělaný člověk to musel být a jak velmi své fresky promýšlel. Nejen co do formy, ale především do obsahu, který je bezesporu zrcadlem jeho myšlení, a je věčná škoda, že propast času a neznalost všech reálií jeho doby, nám znemožňuje odkrýt všechna poselství, jež ve svých freskách zanechal.
Suovetaurilia
Suovetaurilia je forma zvířecí oběti v římském náboženství. Obětní zvířata jsou obvykle tři: kanec, beran a býk. Název ceremonie je odvozen z latinských pojmenování těchto zvířat (sus (prase) – ovis (ovce) – taurus (býk) = su-ove-taurilia). Dále se rozlišovalo mezi suovetaurilií malou, kdy se obětovala mláďata těchto zvířat, a velkou s dospělými jedinci. Ceremonie měla apotropejní význam, tzn., že jejím prvotním účelem bylo zahnání zla nebo hříchu od zúčastněných osob nebo místa, na němž byla prováděna.
Zpět