Judita a Holofernes – Zachariáš – David zabíjí Goliáše

Datum publikace: 28. 9. 2017 Rubrika: DĚJINY UMĚNÍ, Sixtinská kaple

 

 

Čtyři rohové plochy v Sixtinské kapli vyhradil Michelangelo biblickým postavám, které se nějakým způsobem zasloužily o přežití židovského národa a zabránily jeho zániku. Dvě tyto tzv. pendety  na stěně protilehlé k monumentální fresce Poslední soud popisují dva příběhy: Juditin a  příběh pozdějšího krále Davida. Prostřední freska zobrazuje Zachariáše, jednoho ze starozákonních proroků. Michelangelo na této straně kaple s prací začínal, zmíněné fresky tedy patří k prvním, které vznikly v rozmezí let 1508-10.

 

Zachariáš

patřil ke dvanácti Menším prorokům. Podle tradice je mu připisována biblická Kniha Zachariáš. Odtud bylo také odvozeno, že byl synem Berechjáše, syna  Idova, a že pocházel z kněžského rodu. Byl současníkem proroka Aegeuse, působil za vlády perského krále Dareia I. Kniha proroctví, kterou sepsal snad mezi roky 520 až 518  př. n. l. obsahuje 8 proroctví ve 14 kapitolách.

Umístění Zachariáše nad vchodovými dveřmi do kaple má úzkou vazbu na oslavy Svatého týdne (Velikonoce). Procesí postupovalo směrem k oltáři jakoby provázené Zachariášovým výrokem: „Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti“ (Zach 9,9). Na to symbolicky navazuje prorok Jonáš, zobrazený na protější stěně nad výjevem Posledního soudu, který je tradičně vykládán jako předobraz vzkříšeného Krista.

Zachariáš stejně jako všichni proroci v kapli sedí na sedátku uvnitř jakéhosi mramorového výklenku; na sloupcích po stranách jsou dvojice putti plasticky vystupující do prostoru. Výklenek s ním sdílejí dva roztomilí cherubínci, kteří upoutají především svými vlasy, které vypadají jako „živé“. Zachariášovo tělo je trupem natočeno směrem do kaple; je oblečen do honosného oděvu v sytých červených, žlutých a zelených tónech, které zvláště po restaurování doslova září. Na rozdíl od ostatních proroků v kapli jeho postava nevykazuje téměř žádný pohyb ani rozmáchlá gesta, jen zamyšleně listuje ve své knize proroctví jako by nám chtěl sdělit, že on už své řekl.

 

Judita & Holofernes

Judita je smyšlená židovská patriotka. Podle Knihy Júdit žila ve městě Betúlii v časech, kdy ho obléhala armáda asyrského vojevůdce Holoferna. Júdit se pozvala na návštěvu do jeho stanu, okouzlila ho svými půvaby a když zmožen vínem usnul, uřízla mu hlavu, kterou pak ve vaku odnesla do Betúlie, kde ji ukázala představeným města. Hlava byla vystavena na hradbách, takže Holofernovi vojáci na ni viděli a v hrůze prchli. Námět se v umění poměrně často opakuje, Judit odřezávající nebo držící již useknutou Holofernovu hlavu ztvárnili mj. Caravaggio, Donatello, Botticelli, Artemisia Gentileschi a další.

Michelangelo rozdělil plochu poměrně nešikovného tvaru na tři zóny; tím že střední část je plně nasvícena zatímco postranní části jsou tmavé, vytvořil dojem většího prostoru. V levé části sedí spící stráž. Postavu Michelangelo jen tak lehce načrtl a dokončil naráz, ostatní byly předmětem pečlivých příprav a studií, které jsou dnes uložené v Teylerově muzeu v holandském Haarlemu. Vpravo vidíme bezhlavého Holoferna na lůžku zmítajícího se stále ještě ve smrtelné křeči. Uprostřed kradmým krokem odnášejí obě ženy Holofernovu hlavu na míse, Judita hlavu přikrývá kusem látky. Její tvář nevidíme, neboť je otočena zády a odvrací s nechutí hlavu.  Roucha obou žen jsou v kontrastních barvách sytých tónů (modrá – žlutá, zelená – červená), takže je divákovi okamžitě jasné, kde je těžiště scény. V Holofernově hlavě pak někteří poznávají autoportrét samotného Mistra…

 

David zabíjí Goliáše

V protilehlém rohu se nachází ikonologicky související scéna Davida s Goliášem. V obou případech se jedná o vítězství malého a slabého v souboji s mnohem silnějším nepřítelem. Judita i David museli využít své přednosti jako zbraň: Judita šarm a výřečnost, David rychlost a mrštnost. Ani jednomu z nich nechyběla odvaha a  odhodlání.  A oba dva se spoléhali na Boží pomoc.

Scéna se odehrává v noci. Obr je již sražen k zemi a David se napřahuje s mečem v pravé ruce, aby zasadil poslední smrtelnou ránu. V popředí leží na zemi prak, kterým obra omráčil. V pozadí stojí osvětlený stan, za nímž vykukují ostatní vojáci neodvažující se do boje zasáhnout.

Kompozice je velmi pečlivě promyšlena, komplikovaný tvar pendety Michelangelo rozdělil na menší trojúhelníky tak, že zápasící postavy uspořádal také do trojúhelníku, ovšem orientovaného opačně ke zbytku plochy. Použitím světlých barev uprostřed plochy zároveň docílil opticky většího prostoru.

 

 

Zdroje: wikipedie, internet, časopis Největší malíři č. 36

 

Zpět