Noemovo opilství

Poslední freska z devíti hlavních scén uzavírá nejen vyprávění o Noemovi, ale potažmo celý příběh prvního lidstva. Námětem je několik veršů (20-27) z deváté kapitoly Genesis:

I začal Noe obdělávat půdu a vysadil vinici. Chám, otec Kenaanův, spatřil svého otce obnaženého a pověděl to venku oběma svým bratřím. Ale Šém a  Jefet vzali plášť, vložili si jej na ramena a jdouce pozpátku přikryli nahotu svého otce. Tvář měli odvrácenou, takže nahotu svého otce nespatřili. Když  Noe procitl z opojení a zvěděl, co mu provedl jeho nejmladší syn, řekl: „Proklet buď Kenaan, ať je nejbídnějším otrokem svých bratří!“ Dále řekl:  „Požehnán buď Hospodin, Bůh Šémův. Ať je Kenaan jejich otrokem! Kéž Bůh Jefetovi dopřeje bydlet ve stanech Šémových. Ať je Kenaan jejich  otrokem!“ 

Freska je rozdělena na dvě poloviny – zcela vlevo Noe připravuje vinici, o kus vedle pak leží opilý pod jednoduchým přístřeškem, zády se opírá o veliký sud s vínem. Jeho tělo je nevábné a povadlé na znamení jeho hanby, což obzvlášť vynikne v kontrastu k atletickým postavám jeho urostlých a střízlivých synů, jimž je vyčleněn prostor v pravé části. Noe vzbuzuje pohoršení a soucit zároveň.

Příběh kupodivu neřeší prohřešek opilosti ani obnažování. Nahota se tehdy nespojovala se sexuální dráždivostí (jak to převážně vnímáme dnes), ale s bezmocí, zneuctěním a hanbou. Podstatou příběhu je ve skutečnosti sdělení, že lidské slabosti se nemají využívat a zneužívat, nýbrž přikrýt a napravit. Co bylo, bylo, smažme to, odpusťme a jděme dál. Stejně tak Bůh odpouští lidstvu a uzavírá s ním novou smlouvu, dává člověku druhou šanci.

Noe (Noah nebo Noách) je jedním z patriarchálních „typů“ Krista. Někdy bývá zobrazován jako stařec s bílým vousem, jak vysazuje vinnou révu a sklízí hrozny, ale nejčastěji se objevuje právě tak, jak jej ztvárnil Michelangelo: nahý a zmožený vínem. Jeho synové stojí poblíž, Chám se posmívá, druzí dva nesou plášť nebo jím Noema přikrývají. Scéna byla chápána jako předobraz vysmívání se Kristu na kříži (Luk 23, 35-43).

V jistém rabínském komentáři (midraš) se tvrdilo, že Chám neviděl jen otcovu nahotu, ale že ho také vykastroval; některé výklady dokonce připouštějí i sexuální zneužití Noema Chámem, neboť Noe jako Bohem vyvolený a Boží Milostí obdařený měl podle tehdejší víry kouzelné schopnosti, které pohlavním stykem přecházely na ostatní (podobně tomu bylo u kněžek v chrámech). Jakkoli to zní neuvěřitelně, vysvětluje to Noemovu reakci a následné prokletí Chámova pokolení.

Vinný keř a jeho plod, hrozen, jsou symboly plodnosti a života. V Mezopotámii byla vinná réva totožná s „bylinou života“, již hledá hlavní hrdina nejstaršího eposu Gilgameš. Podle jednoho egyptského mýtu bohyně Eset po požití hroznů otěhotněla a porodila Hóra.  Ve Starém zákoně jsou vinice a vinný keř obrazem Izraele, réva a hrozen naznačují hojnost zaslíbené země a bohatství božského příslibu (podobně jako v našem prostředí mléko a strdí). V Novém zákoně Kristus označuje sám sebe jako vitis vera, pravou vinnou révu  a své učedníky jako její ratolesti (J 15, 1-15).

Šťáva z hroznů byla ve víře mnoha národů považována za elixír života a nápoj nesmrtelnosti, z čehož vyplývá význam vína v kultech mrtvých; zřejmě panovala představa, že po smrti se člověk probere ve světě mrtvých podobně jako procitne po požití vína. Přítomnost vína a révy v Noemově příběhu má tedy mnohem hlubší význam, než jen jako sdělení nesoucí informaci, že se Noe opil a udělal ostudu…

Zdroje:  wikipedie, internet, Slovník symbolů, M. Lurker, Euromedia 2005; Slovník námětů a symbolů ve výtvarném umění, J. Hall, Paseka 2008