Stvoření Adama
Datum publikace: 26. 9. 2017 Rubrika: DĚJINY UMĚNÍ, Sixtinská kaple
Při malování stropu Michelangelo postupoval od vchodových dveří směrem k oltářní stěně, na kterou později namaloval Poslední soud. Stvoření Adama následovalo po nucené pauze v roce 1510-11, kdy bylo demontováno lešení a fresky částečně odkryty. Při pohledu zdola, z hloubky třinácti metrů, si Michelangelo uvědomil, že scény plné postav jsou obtížně čitelné. Série maleb, které vytvořil v druhém bloku počínaje Adamem, už mají méně komplikovanou kompozici, postavy jsou robustnější a s výraznějšími gesty.
Biblický příběh o stvoření
Adama a Evy je všeobecně znám. Bůh nejprve stvořil člověka – Adama a uvedl jej do Rajské zahrady. Tam pak z jeho žebra stvořil ženu – Evu. Méně známa je skutečnost, že v Bibli jsou dva základní a samostatné příběhy o stvoření člověka. V tom prvém stvořil Bůh náš svět během sedmi dní. Šestého dne Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. Právě verš Genesis 1:27 lze chápat v duchu tradice stvoření člověka jako dvojjediného. Bůh stvořil člověka (jako dvojjedinou bytost) a tu rozdělil na dvě poloviny – jako muže a ženu je stvořil. Původ ani stáří prvé tradice z 1. kapitoly Genesis nejsou známy.
I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“ Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. (Gen 1, 26-27)
Druhý příběh o stvoření člověka nalezneme ve 2. kapitole knihy Genesis. Člověk je vytvořen a posazen do zahrady v Edenu. Bůh pak bere člověku žebro a z této kosti utváří ženu. Tu pak přivádí k člověku. Z textu plyne, že člověkem zde je míněn muž. Hebrejský pojem adam totiž může být překládán jako muž, člověk či Adam:
Člověk tedy pojmenoval všechna zvířata a nebeské ptactvo i všechnu polní zvěř. Ale pro člověka se nenašla pomoc jemu rovná. I uvedl Hospodin Bůh na člověka mrákotu, až usnul. Vzal jedno z jeho žeber a uzavřel to místo masem. A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k němu. Člověk zvolal: „Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla! Ať muženou se nazývá, vždyť z muže vzata jest.“ Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem. Oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se. (Gen 2, 20-25)
V Bibli jsou tak sloučeny dvě tradice o stvoření člověka. Druhá tradice, stvoření Evy z Adamova žebra, patří do vrstvy Jahvistické (J). Je odvozena z mýtů starověké Mezopotámie, kde vystupuje bohyně Nin-ti neboli Paní žebra či Paní, která dává žít. Podle druhé biblické tradice žil nejprve člověk – Adam v zahradě Eden sám. Aby mu však Bůh učinil pomoc jemu rovnou, vytvořil nejprve zvěř a pak z Adamova žebra ženu.
Mýtus o stvoření člověka ve dvou polovinách se zlomkovitě dochoval i v díle řeckého filosofa Platóna. V Platonově spisu Symposion vypráví Aristofanes o stvoření člověka. Popisuje bizardní třetí pohlaví člověka, složení muže a ženy v jediné bytosti. Tento androgyn měl mít čtyři ruce i nohy, dva obličeje, čtyři uši atd. Byl neobyčejně silný a zpupný. Nejvyšší bůh Zeus nechal rozetnout člověka na dvě poloviny:
Když tedy původní těla byla rozťata ve dvé, toužila každá polovice po své polovici … Tu Zeus, smilovav se nad nimi, pomůže jim jiným způsobem a přeloží jejich pohlavní ústroje dopředu … Tak z toho styku nastávalo nasycení a uklidnění, aby se obraceli ke svým pracím a starali se též o ostatní potřeby života. Jest tedy již gestyod tak dávné doby lidem vrozena láska, spojovatelka staré přirozenosti, která se snaží učinit jedno ze dvou a lidskou přirozenost uzdravit… Každý stále hledá svou polovici.
Freska
Stvoření Adama je pravděpodobně nejznámější ikonou západního umění. Ten nepatrný dotek jako by v sobě nesl nezměrnou energii, všechnu dramatičnost světa. Bůh obklopený anděly se blíží k Adamovi a nataženým prstem vlévá do jeho zemdlené paže život. Právě takový výjev se naskytl první listopadový den roku 1512 příchozím, kteří ve vatikánské Sixtinské kapli zvedli hlavu, aby užasli nad nástropními freskami. Byl pátek (alespoň podle tehdy platného juliánského kalendáře) a sedmatřicetiletý Michelangelo Buonarroti veřejnosti poprvé představil své fascinující dílo Stvoření světa.
Michelangelo zobrazil Adama v okamžiku, kdy se právě probudil a je připraven přijmout energii života z napřažené paže Boha, který se vznáší před ním obklopen oblakem andělů. Tímto okamžikem, který Michelangelo tak geniálně zachytil, začíná historie lidstva. Napětí a živost dodává malbě očekávání toho, co se stane v příštím okamžiku; Michelangelo odhaluje příběh těsně před tím, než k němu dojde.
Na fresce není žádné konkrétní pozadí, respektive pozadím je původní pouze omítnutá zeď, jež symbolizuje úsvit světa. Na travnatém svahu, takřka na okraji propasti, leží, opřený o pravou paži, Adam s tělem mladého atleta a levou ruku vztahuje ke svému stvořiteli. Jako pacient, jenž se právě probudil z narkózy po náročné operaci, slabý, ale rozhodně vděčný za život. Bůh se před ním vznáší v purpurovém plášti nadouvaném větrem, v jehož dutině osvětlované jemným měkkým světlem se tísní skupina andělů. Michelangelo však nezobrazuje stereotypní ikonografickou tradicí dané serafíny a cheruby, jsou to skutečné postavy navzájem odlišitelné postojem či výrazem. Žena, jež polekaně a nesměle, zároveň však zvědavě vykukuje zpoza boží levice je možná Eva čekající teprve na své stvoření.
Pohled Adama, Boha a andělů se záměrně soustředí na napřažené ruce Boha a Adama. Pozorovatel má dojem, že k události co nevidět dojde, protože mezi oběma prsty zbývá už jen malá mezera a proto, že Adamova ruka je ochablá: životodárná energie ještě nepřešla z jedné ruky do druhé. Jako bychom v očekávání plném napětí bez dechu sledovali v přímém přenosu, až Bůh-Otec provede ten definitivně poslední úkon a výsledek bude konečně dokonalý. Ještě poslední tah štětcem. Ještě poslední dotek prstu klavíristy a jedinečný okamžik nabude smyslu…
Inspiraci pro malbu, na níž interpretoval jednu z prvních kapitol knihy Genesis, našel Michelangelo nejspíše ve slovech starého středověkého hymnu obracejícího se k bohu: „prst pravice jsi Otcovy“ a „v duši světlo nám rozžehni“ (Veni Creator Spiritus – Duchu Tvůrce, přijď!). Gesto, které se pro nás již dnes stalo symbolem života samého, odráží podstatu podmíněnosti elementu lidského elementem božským, povahu vztahů, jež spojují pozemský svět se záhrobím, se světem duchovním a esoterickým. Proto také obě postavy jsou jakoby zrcadlově převrácené; jen se pozorně podívejte! A Adamova do očí bijící nezkušenost, nevinnost či dokonce netečnost je v přímém kontrastu s energičností a zkušenostmi zbrázděnou tváří Boha-Otce. Mládí versus stáří, dítě versus dospělý.
Dalším zdrojem inspirace, který je v této souvislosti uváděn, je dílo italského sochaře Lorenza Ghibertiho „Stvoření Adama a Evy“ (vlevo) a kamej znázorňující římského císaře Augusta jedoucího na kozorohu (vpravo), jejímž majitelem byl v době, kdy vznikaly fresky v Sixtinské kapli, kardinál Domenico Grimani. Důkazy nasvědčují tomu, Michelangelo a Grimani byli přátelé, není tedy vyloučeno, že Michelangelo mohl kamej vidět a inspirovat se jí.
MICHELANGELŮV KÓD?
Na fresce Oddělení světla a tmy nabízí Michelangelo návštěvníkovi pohled na postavu boha v „žabí“ perspektivě, kdy postavě prakticky není vidět do tváře, za to staví na odiv podivně utvářené partie krku. Historici umění si nad tímto místem na sixtinském stropě dlouho lámali hlavy, protože je namalován ve „špatném“ osvětlení. Celá postava boha oddělujícího temnoty od světla je osvětlena, jako kdyby světlo přicházelo zdola a zleva. Krk však má stíny umístěny tak, jako kdyby na něj svítilo světlo přímo a mírně zprava. Tahle „chyba“ působí rušivě a krk postavy se tak dostává do středu zájmu pozorovatele. Generace badatelů chtěly vědět, co vedlo Michelangela k omylu. Byla to únava? Touha mít od vyčerpávající práce na rozsáhlé fresce konečně pokoj?
pokračování textu…
Někteří lékaři viděli na božím krku vyobrazenou strumu, tedy zvětšenou štítnou žlázu. K této poruše dochází například při nedostatku jódu. Neuroanatomové Ian Suk a Rafael Tamargo představili na stránkách vědeckého časopisu Neurosurgery překvapivé vysvětlení „záhady božího krku“. Podle nich „propašoval“ Michelangelo do zobrazení boha lidský mozek. Oděv na hrudi boha tvoří zvláštní záhyb, jaký na jiných postavách na sixtinské klenbě není k vidění. Podle Suka a Tamarga je to skryté zobrazení míchy, na kterou navazuje zobrazení lidského mozku na božím krku. Zdánlivá hra světla a stínu na božím krku vytváří podle obou vědců obrysy prodloužené míchy, mozečku a přechází v mozkové spánkové laloky.Podle Suka a Tamarga došel Michalengelo během let anatomických studií k přesvědčení, že klíčovou roli v lidském těle hraje mozek a tento názor ukryl i do malby na klenbě sixtinské kaple. Podle obou vědců není malba pokusem o znesvěcení klenby, ale naopak snahou o oslavu boha a jeho nejúžasnějšího výtvoru – lidského mozku.
Není nic divného, že Michelangelo měl až tak podrobné anatomické znalosti, aby do svých obrazů mohl podobná poselství ukrývat. Jeho životopisci totiž tvrdí, že první pitvy na mrtvolách provedl už jako sedmnáctiletý a ani později svého detainího studia nezanechal. Jeho přítel, převor florentského chrámu Svatého Ducha, mu prý dokonce poskytl místnost jako pitevnu a dostatek času o samotě s mrtvolami, aby mohl tuto svou činnost provozovat.
A přibývají další odhalení „tajného anatomického atlasu“ v sixtinské kapli. Na fresce Oddělení světla a tmy se Bůh dívá vzhrůru v mírném záklonu a stíny na jeho krku jsou přesným obrazem tzv. Malého mozku. Na další fresce, Oddělení vody od země, zase vylétá ze závoje nápadně připomínajícího ledvinu a v závoji andílků u fresky Jonáše lze spatřit řez oční bulvou a zrakovým nervem. Michelangelo tak měl připodobnit strádání Jonáše ve velrybě s mukami umělce před prázdnými, ještě nepomalovanými zdmi Sixtinské kaple a zakódovat se do obrazu jakožto vizuální umělec.
A to stále ještě není všechno. Michelangelo do fresek v Sixtinské kapli ukryl daleko více esoterních symbolů a vyobrazení, než by se na první pohled mohlo zdát. Před několika lety přišli ve své knize The Sistine Secrets: Unlocking the Codes in Michelangelo´s Defiant Masterpiece profesor Talmudu na Yeshiva University v New Yorku., rabi Banjemin Blech, a oficiální vatikánský průvodce Roy Doliner s odhalením další umělcovy libůstky, a to zalíbení v tajné židovské nauce kabale. Tuto tajnou nauku studoval spolu s neoplatónskou filosofií už v mládí, když pobýval ve florentském paláci svého patrona Lorenza di Medici, kde přišel do styku s takovými mysliteli jako Marsilio Ficino a Pico della Mirandola. Oba jmenovaní totiž nejenom že uměli hebrejsky, ale také důkladně židovskou kabalu studovali.
Je to jedině kabala, která dokáže položit odpovědi na mnohé otázky, které si pozorný divák Michelangelových fresek v Sixtinské kapli klade: Proč má had ruce? Proč Strom poznání není jabloň, ale fíkovník? Proč se Eva zdánlivě zjevuje z Adamova boku, když by měla být spíše z jeho žebra? A že je to tajná židovská nauka, kterou umělec do obrazů bez vědomí objednavatele vkládá, svědčí i množství židovských tváří a lidí v typických židovských oděvech na významných místech fresek. V gestech a figurách mnoha fresek si zase autor pohrál s podobou písmen hebrejské abecedy a je to jedině kabala, která dokáže dát těmto písmenům jejich tajný esoterní význam.
Oficiální vatikánská místa se k interpretaci sixtinských fresek jako tajného zobrazení židovské kabaly staví odmítavě. Tvrdí, že všichni autoři se snaží spíše svézt na vlně popularity odhalování tajných symbolů, kterou spustilo publikování románu Dana Browna Šifra mistra Leonarda. Nicméně faktem zůstává, že s oficiální církevní doktrínou měl za svého života Michelangelo Buonarotti vztah velmi napjatý. Je o něm známo, že už za papeže Julia II. byl znechucen korupcí na papežském dvoře a neustálým papežovým vměšováním se do jeho vlastní práce.
(převzato z webu www.kaduceus.cz)
Zdroje: www.wlyceum.cz, Edice Největší malíři (sešit č. 36),
google, wikipedie (Creazione di Adamo, Creation of Adam, La Capella Sistina)
Zpět