Poslední soud

Datum publikace: 13. 9. 2017 Rubrika: DĚJINY UMĚNÍ, Sixtinská kaple

 

Poslední soud nastane – podle křesťanské nauky – po druhém Kristově příchodu a po všeobecném vzkříšení mrtvých, kteří budou společně se živými s konečnou platností souzeni a bude rozhodnuto, zda přijdou do nebe či do pekla. V Bibli jsou o něm četné zmínky, ale za nejdůležitější místo se považuje Kristova promluva k učedníkům, kterou líčí Matouš (25,31-46): „Až  přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; a budou  před  něho shromážděny všechny národy. I oddělí jedny od  druhých, jako pastýř odděluje ovce od  kozlů, ovce postaví po  pravici a kozly po levici.“ Budou souzeni podle skutků lásky, jež ve svém životě vykonali. Nespravedliví „půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života.“

Jde o rozsáhlý námět složený z několika částí. Ústřední postavou je Kristus – soudce. Po obou jeho stranách jsou apoštolové, jimž při poslední večeři řekl: „usednete na trůnech a budete soudit  dvanáct pokolení Izraele“ (L 22,30). Dole se ze svých hrobů nebo ze země či z moře vynořují mrtví: „Mnozí z těch, kteří spí v prachu země, procitnou; jedni k životu věčnému, druzí k pohaně a věčné  hrůze“ (Da, 12,2). „Moře vydalo své mrtvé, i smrt a její říše vydaly své mrtvé, a všichni byli souzeni  podle svých činů“ (Zj 20,13). Spravedliví, po pravici Kristově, jsou odváděni do nebeského ráje, zatímco po jeho levici jsou hříšníci zaháněni do pekla, kde je lze vidět jak trpí hrozná muka.

Obraz Posledního soudu na oltářní stěně Sixtinské kaple (1534-41) objednal papež Pavel III., jenž Michelangela jmenoval svým hlavním architektem, sochařem a malířem. Protějškem měl být Pád andělů, ale k provedení obrazu nedošlo. Michelangelo rozvinul kompozici Posledního soudu po celé ploše zdí bez architektonického rámování. Rozdělení na tři pásma – nahoře nebe, uprostřed místo pro souzení, dole Charón s démony – odpovídá křesťanské ikonografické tradici. Nová je dramatická jednota celku. Věčnou tragédii lidstva vyjadřuje jediná dramatická událost. Michelangelo má příležitost podat všechny možnosti pohybu, postoje, zkrácení a kupení nahé lidské postavy. Obrovské rozměry malby, množství figur (je jich tu 391 a některé i dva a půl metru vysoké), bezohlednost k prostoru (Poslední soud potlačuje nejen malby na stěnách, ale i na stropě), stupňování pohybu a plastické modelace do krajnosti mají šokovat diváka. Nevystupují zde jednotlivé postavy, ale velké skupiny, přičemž se libovolně mění měřítko.

První skici Michelangelo udělal v roce 1534, od jara 1535 chystal kartóny  a od ledna 1536 se začalo pracovat na úpravě východní stěny Sixtinské kaple. Byla nově obezděna cihlami, a to tak, aby se zeď nakláněla směrem šikmo dolů, a na povrchu se tak co nejméně usazovala špína a prach. Kvůli nákupu barev se umělec vydal až do vzdálené Ferrary, kde si opatřil vzácný lazurit na modrou barvu, která svojí svítivostí dominuje pozadí malby. Michelangelův oficiální životopisec Giorgio Vasari tvrdil, že když byly hotové dvě třetiny budoucího díla, přišel se na práci podívat papežský ceremoniář Biagio da Cesena, a odcházel zděšen. Papeži žaloval: ty desítky a stovky nahých postav, které tam umělec namaloval, jsou prý naprostá nestoudnost. Něco podobného by se hodilo spíše do lázní nebo do krčmy, ale rozhodně nikoli do nejsvatější kaple. Malíř se prý svému prvnímu kritikovi krutě pomstil. Vyobrazil ho jako ušatého krále Midase, jehož tělo v pekle ovíjí obrovský had, který s potěšením kouše do Biagiova mužství. Da Cesena samozřejmě požádal papeže, aby byl jeho portrét odstraněn. Pavel III. mu odpověděl : „Kdyby Vás Michelangelo namaloval v horní části… mohl bych pro Vás něco udělat. Ale tam dole já nemám žádnou moc ! „
Michelangelova vize je fascinující. V horní části jí dominuje postava Krista, jediná zalitá slunečním světlem. Gestem zatracení se Spasitel odvrací od většiny lidstva a Panna Maria jako milosrdná ochránkyně lidí jen bázlivě pozoruje, co se vlastně děje, a rezignuje na jakékoliv přímluvy. Pohyb Kristovy pravice jako by roztáčel obrovský vír, do něhož jsou společně vrženi spasení i zatracení, andělé i ďáblové. Jako by tím gestem Ježíš odmítal argumenty vyděšených apoštolů. Mnohé tu je jinak. Andělé třeba nemají křídla a nejsou éterickými bytostmi, naopak vypadají jako antičtí svalovci, kteří se navzdory své váze volně pohybují prostorem. Pohané se objevují společně s křesťany. Antického převozníka Charóna, který se na jiných Posledních soudech neobjevuje, Michelangelo zpodobnil jako ďábla, který vozí hříšníky přes řeku zapomnění do pekla, což je motiv z Danteho Pekla v dřívějších ztvárněních tohoto tématu se nevyskytující. Ve velikosti postav jsou záměrně podivné neshody. Prostor je nepozemský a záhadný. Ladění je ponuré a i tváře těch, kteří byli spaseni, působí zamyšleně a znepokojeně. Nikde není patrná radost.

Levá polovina fresky je konstruována podle pravidla vzestupného pohybu a koresponduje s myšlenkou Zmrtvýchvstání: dole vidíme zemřelé, jak se zvedají z hrobů, vzkříšeni zvuky trubek, jež je zvou k Božímu soudu. V Michelangelově podání vidíme, jak jsou mrtví doslova rváni z hrobů takřka proti své vůli, jako by se obávali toho, co přijde, jakoby se obávali konečného rozhodnutí. Lze vidět, jak prodělávají změnu: v okamžiku, kdy vystupují ze země, mají podobu kostlivců a postupně, jak zemi opouštějí, jsou jejich kosti potahovány svaly („Dám na vás šlachy, pokryji vás svalstvem, potáhnu  vás kůží a vložím do vás ducha a oživnete. I  poznáte, že já jsem  Hospodin.“ Ezechiel 37, 1-14). Spasené duše stoupají k ústřednímu seskupení s Ježíšem a Pannou Marií. V pravé polovině je pohyb obrácený. Odsouzené duše jsou svrhávány do pekelné propasti.

Nad touto ponurou krajinou naplněnou takřka pekelnou vřavou vidíme na oblacích skupinu andělů s trubkami. Když mluvil k učedníkům o druhém příchodu Syna člověka, Kristus řekl: „On vyšle své anděly s mohutným zvukem polnice a ti shromáždí jeho vyvolené od čtyř úhlů světa, od jedněch konců nebe ke druhým“ (Mt  24, 31). Proto tento motiv na obrazech Posledního soudu málokdy chybí. Anděl vlevo ukazuje Knihu se jmény spasených, zatímco anděl vpravo knihu se jmény zatracených. Pozornému divákovi neunikne, že ta druhá jmenovaná je výrazně větší nežli první.

Ve středním pásmu kolem Krista a Marie najdeme řadu postav, které lze díky dobře viditelným atributům snadno identifikovat. K těm, které jednoznačné atributy nemají se různě v literatuře vážou více či méně odvážné hypotézy, kdo má ten či onen být. U kristovy pravé nohy sedí na oblaku sv. Vavřinec. Byl to římský duchovní, jeden z sedmi, kteří byli umučení při pronásledování křesťanů římským císařem Valerianem v roce 258. Přes rameno má železný rošt, na kterém ho při mučení pomalu opékali za to, že rozdal církevní poklad, jehož byl správcem, chudým, místo aby jej odevzdal císaři. Na protější straně, u Kristovy levé nohy, vidíme sv. Bartoloměje, jednoho z dvanácti Ježíšových apoštolů. Podle legendy působil v královské rodině šírvánšáhů. Arménský král Polimeus měl dceru, která byla tak zuřivá, že musela být spoutána řetězy. Bartoloměj, jakmile o tom uslyšel, vešel ke králi a slíbil mu, že ve jménu Ježíše Krista jeho dceru uzdraví, jestliže on příjme křesťanskou víru. Král ochotně svolil. Bartoloměj se nad posedlou dívkou pomodlil a zbavil ji zlého ducha. Tento zázrak způsobil veliké podivení, a král i celý jeho dvůr i obyvatelé dvanácti měst uvěřili v Ježíše Krista. Tím však Bartoloměj proti sobě popudil pohanské kněze, kteří na něj poštvali králova bratra Astyagese, zarytého pohana, který ho úkladně zajal, uvěznil a krutě mučil. Údajně se tak stalo ve městě Deerbent na břehu Kaspického moře. Bartoloměj byl odsouzen k tzv. perskému trestu smrti. To znamenalo, že byl nejprve stažen z kůže a posléze ukřižován hlavou dolů. K této postavě se váže také další legenda o Michelangelově smyslu pro sarkasmus. Dílo,o kterém byl sám tvůrce přesvědčen, že je vyvrcholením jeho umění, se od začátku setkávalo s kritikou. Asi nejbolestivěji zapůsobil na Michelangela názor Pietra Aretina, benát- ského spisovatele, uměleckého kritika i obdivovatele kurtizán. Aretino uctivě oslovoval umělce „božský mistře“, ale co se týká Posledního soudu, nebral si žádné servítky. V dopise z listopadu 1545 napsal, že „freska je výrazem  bezbožnosti, andělé nemají nic z posvátnosti a postavám chybí přirozený  stud.“ Michelangelo se mu pomstil tím, že ho namaloval jako Bartoloměje a sebe na jeho kůži, kterou světec drží v levé ruce, zatímco se pravou ohání koželužským nožem. Celý výjev by se tedy mohl interpretovat i tak, že kritik Aretino svými ostrými výroky doslova stáhl umělce z kůže.

Nalevo od Vavřince, oděný do pláště z velbloudí srsti, stojí sv. Jan Křtitel. V evangeliích je jeho jméno spojováno s dívkou Salome, dcerou manželky krále Heroda, která si na oslavě králových narozenin přála na popud své matky jako odměnu za svůj tanec hlavu Jana Křtitele. Byla jí přinesena na stříbrném podnosu (Mt 14, 3-11). Vedle Jana zády k divákovi stojí svatý Ondřej s křížem ve tvaru X, na němž byl ukřižován. Identita ženy v zelených šatech, po které Ondřej vztahuje levou paži, je nejistá; podle některých odkazů ^{(autom. překlad z italštiny)} snad Ráchel, druhá žena židovského patriarchy Jákoba.

Další skupině po Ježíšově levici dominuje vousatý muž s hnědým pláštíkem.  Sv. Petr drží v ruce své dva klíče od nebeské brány. Postava Petra má v sobě  cosi obecně lidského a nadčasového. Přestože byl prvním z vyvolených a Ježíš ho přímo jmenoval jako hlavu budoucí církve a přestože byl podle evangelií svědkem mnoha zázraků, neubránil se pochybnostem. Podle některých vtiskl Michelangelo Petrovi podobu papeže Pavla III. Muž v oranžovém rouchu za ním, je svatý Pavel. Nahý mladík blíže k Ježíši je snad Jan Evangelista. Protože většina postav se vymyká tradiční ikonografii nemaje atributy, podle kterých jsou obvykle k poznání, odborníci jejich identitu pouze odhadují víceméně podle umístění postav na jiných obrazech na toto téma, neboť podle evangelia místa po stranách Ježíše zaujmou jeho apoštolové, aby „soudili  dvanáct pokolení Izraele“ (L 22,30). Klečící muž (lezoucí po čtyřech) za Petrem a vystrkující hlavu za jeho pravým stehnem byl navržen jako sv. Marek.

Další výrazné uskupení postav najdeme pod sv. Petrem a dále doprava: muž v bílých spodkách zády k divákovi je údajně Longinus, římský voják, jenž měl probodnout bok Ježíše Krista visícího na kříži. Muž pod ním s pravou paží napřaženou před sebe a držící pilu, je Šimon Kananejský.  Vedle něj, s křížem, svatý Filip. Svatý Filip bývá zobrazován na mnoha obrazech buď jako mladík nebo stařec. Téměř vždy má u sebe kříž nebo berlu s křížem (kříž s dvojitým příčným břevnem); Podle legendy šel svatý Filip nejdříve kázat evangelium do Skythie, kde strávil dvacet let. Poté ho pohané nutili, aby obětoval jejich bohu Martovi. Veleknězův syn už začal připravovat oheň pro oběť, když se vynořil z pod modly velký drak a zabil ho. Drak zabil i dva pohanské kněze, jejichž sluhové drželi Filipa v železech. Všichni lidé, na něž drak dýchl, onemocněli. Tu svatý Filip řekl: „Poslechněte mě: rozbijte tuto modlu a postavte na jejím místě kříž Ježíše  Krista a potom, co ho budete všichni  uctívat, vaši mrtví povstanou a nemocní  se uzdraví. Ale musíte to udělat úplně všichni.“ Nemocní  mu  odpověděli: „Jestli je to možné, tak my to radostně uděláme.“ Filip poručil drakovi, aby odešel do pouště a více neškodil. Drak ho poslechl a už se nikdy neobjevil. Ihned potom Filip vzkřísil mrtvé a uzdravil nemocné, pokřtil je a ještě rok u nich pobyl.

   

Vedle Filipa stojí s tváří obrácenou ke Kristu v červeném rouchu svatý Blažej. V rukou drží hřebeny na česání vlny, kterými z něj za živa dřeli kůži za to, že nechtěl obětovat pohanským bohům. Předkloněná postava v zelených šatech před Blažejem je svatá Kateřina. V rukou drží část kola s kovovými hroty jako připomínku své mučednické smrti. Vpravo od ní v podřepu sedí svatý Šebestián se svými šípy, které na něj stříleli římští vojáci. Vysoká postava nesoucí velký kříž je Šimon Kyrénský. Podle legendy byl římskými vojáky, kteří doprovázeli Ježíše, přinucen nést mu kříž (M 15, 21). „Zavolal k sobě zástup s učedníky a řekl  jim: Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne“ (M 8,34). Tato epizoda je součástí Pašijí a připomíná se jako páté zastavení na Křížové cestě.

Horní část fresky až pod stropem Michelangelo vyplnil dvěma lunetami. Jsou zde dvě skupiny andělů, kteří přinášejí Nástroje Kristova Umučení  – vlevo kříž a trnovou korunu, vpravo sloup, u kterého byl Ježíš bičován a bidlo s houbou namočenou v octě. Oba výjevy charakterizuje až překotný pohyb a horlivé úsilí, s jakým se andělé snaží zvládnout zjevně logisticky náročný úkol. Všechny postavy jsou naaranžovány v doslova krkolomných pozicích, avšak anatomicky naprosto přesně odpovídajících realitě. Mezi všemi postavami na fresce jsou andělé nejblíže ideálu krásy.

Mezi oběma lunetami vystupuje ze zdi konzole podpírající klenbu a na ní je namalovaný Jonáš. Toto umístění není náhodné. Jonáš byl spolknut velrybou, v jejímž břiše si „pobyl“ tři dny a poté se z jejích útrob ve zdraví osvobodil. Události z Nového zákona byly vždy vykládány ve vztahu ke Starému, a tak je Jonáš předobrazem Krista, který také po třech dnech vstal z mrtvých. Jonáš se tak stává časovým propojením obou částí Bible a kompozičně i ideologicky propojuje příběh o stvoření s naší (rozuměj Michelangelovou) dobou.

Už v průběhu svého vzniku narážela freska na odpor věrouků a mravokárců. Kromě odhaleného ohanbí jejich zkoumavým očím neunikly ani provokativní kompozice objímajících a líbajících se mužských dvojic, které dodnes vyvolávají spekulace o Michelangelově sexuální orientaci. Historici umění v tomto ohledu nejsou jednotní. Zatímco jedni o jeho homosexualitě (což naznačuje jeho vztah s Tommasem Cavalierim) nepochybují, druzí se odkazují na jeho příklon k ideálům Platona, který věřil, že láska mezi dvěma muži je vrcholným duchovním zážitkem (přičemž se nemuselo jednat přímo o tělesné naplnění jejich vztahu). Dne 26. října 1543 se sám papež rozhodl, že se vysloví k celé záležitosti. Alessandro Farnese neboli papež Pavel III. Michelangela obdivoval. Už několik dní po svém zvolení ho jmenoval vrchním architektem, sochařem a malířem s pevně stanoveným platem. Jednoznačně přede všemi prohlásil o Posledním soudu, že jde o úžasnou malbu, a vyjádřil svoji naprostou spokojenost nad vykonaným dílem. Kritiky však neustaly. Nicméně Pavel III. v listopadu 1549 zemřel. A jeho nástupci už tak okouzleni Posledním soudem nebyli. Papež Pavel IV. prý chtěl kvůli nahotě postav odstranit celou fresku ze Sixtinské kaple. Nicméně někteří vlivní kardinálové a znalci umění ho přesvědčili, že by to byla nenapravitelná škoda. Otázka se poté dostala i na jednání tridentského koncilu, i když v oficiálních dokumentech zmíněna není. Dne 21. ledna 1564 se v Tridentu neboli Trentu sešlo kolegium několika kardinálů, kteří po jednání dospěli k obecně formulovanému: pokud obrazy v kapli nebo v jiných chrámech ukazují cokoli nemravného nebo zjevně falešného, pak by se to mělo zakrýt.

O dalších osudech velkolepého díla víme z vyprávění ve Vasariho životopisu Daniela z Volterry, který byl pověřen, aby choulostivá místa zamaloval. K jeho cti budiž řečeno, že tak učinil opravdu delikátně a s obrovským citem pro odkaz Michelangelova umění. Některé postavy sice nenávratně zmizely, ale u většiny byla nahota zakryta jen rouškou, vytvořenou metodou al secco, to jest provizorní malbou do suché omítky, což se naštěstí dalo moderními restaurátory v 90. letech minulého století odstranit.

Michelangelo maloval svou fresku Poslední soud úplně sám sedm let. Vtiskl do ní svůj životní pocit stárnoucího muže zklamaného světem, kterému pomalu přestával rozumět. V jeho nitru zuřil boj o víru. Bál se svého posledního soudu. Bál se, že neuspěl. Jak strašně se mýlil! A jak zbytečný byl jeho strach! Zanechal po sobě dílo, nad nímž lidstvo žasne už více než pět set let.

 

Zdroje:  google, wikipedie, internet, portál Stavitelé katedrál, www.pozitivní-noviny.cz, Slovník námětů a symbolů ve výtvarném umění, James Hall, Paseka 2008, Edice Největší malíři (sešit č. 36)

 

Zpět