Pohlednice z Orvieta

Představte si Betlém v popoledním žáru; samé kostky z neomítnutých kamenů, gotické obloučky oken, arkýře, oblouky od domu k domu, a mezi nimi modrá hlubina země a nebes. V hlubokém stínu chodeb šijí ženy nebo pracují bene merentes; je to jako Giottovy obrazy. Se vším všudy je to čtrnácté století; a čisto, jako by půda byla umetena prostřenými rouchy a ratolestmi palmovými. Napravo a nalevo místo ulic schody se samými oblouky; a všudy vidíte přímo pánubohu do oken nebo stejně přímo dolů do líbezné roviny umbrické, plné stromečků, alejí, bílých kostek a modrosti. A proto rychle, rychle odtud! , aby to zůstalo prchavým snem, jenž netrvá.

Karel Čapek, Italské listy

Italské město Orvieto v provincii Umbria je dalším z kouzelně středověkých měst, která jsem až dosud měla možnost navštívit. Tyčí se na tufovém pahorku uprostřed ploché krajiny jako nějaký klenot a už z dálky přitahuje pozornost. Můžete tu brouzdat úzkými uličkami s těsně semknutými kamennými domy a stylovými portály osazenými půvabnými dveřmi, v městském parku se můžete kochat úžasnou vyhlídkou a zamýšlet se nad otázkou, je-li na světě opravdu milion koček. Tady docela určitě.
Orvieto (z latinského Urbs vetus, Staré město) bylo založeno Etrusky na tufovém skalisku nad údolím řeky Paglia. Koncem starověku bylo nazýváno Urbibentum nebo Urbs vetus – Staré město. Ve 3. století př. n. l. je dobyli Římané. Po pádu Římské říše je dočasně ovládli Gótové a Langobardi, v 10. století se stalo samosprávným městem. Později se Orvieto stalo součástí papežského státu, od roku 1860 patřilo ke sjednocené Itálii.
Ve 13. století už mělo Orvieto 30 tisíc obyvatel. Stalo se baštou guelfů, proto zde čas od času našli útočiště papežové. Například v letech 1262-1264 zde žil papež Urban IV., roku 1527 se sem po vyrabování Říma německými lancknechty uchýlil Klement VII. Ten také nechal zbudovat proslulou studnu svatého Patrika (Il Pozzo di San Patrizzio).

Vodu vytahovali na povrch oslíci, kteří kráčeli po dvou širokých schodistích, důmyslně navržených tak, aby se nikde neprotínala (dvojšroubovice). Je to středověký technický zázrak 13 m široký a 62 m hluboký, který získal jméno na základě údajné podobnosti s irskou jeskyní, v níž v roce 493 zemřel sv. Patrik, jsa stár 133 let.

Roku 1236 zřídil papež Řehoř XI. v Orvietu studium generale, dnes součást univerzity v Perugii. V letech 1261-1265 zde učil Tomáš Akvinský a napsal zde Summa contra gentiles a Catena aurea.

Hektiku v tomhle městě nenajdete a po pravdě řečeno, tím největším a jediným turistickým lákadlem je úchvatná katedrála Nanebevzetí Panny Marie považovaná za mistrovské dílo italské gotiky. Nicméně procházky městem si můžete zpestřit ochutnávkou vynikajícího vína, které je stejně proslulé jako místní katedrála…

Velkolepá gotická katedrála

v Orvietu obsahuje fresky slavného Luca Signorelliho. Ani malíř takového věhlasu neunikl historické kritice, když některé jeho postavy označil Leonardo da Vinci posměšně za „pytle s ořechy“. Jméno malíře Signorelliho však sehrálo ještě jednu zcela nečekanou a přitom významnou roli o několik století později.

Ve své slavné a patrně vůbec nejpopulárnější práci „Psychopatologie všedního dne“ psal o Orvietu Sigmund Freud. Velmi dobře si vybavoval město i s jeho katedrálou, ale nebyl s to si vzpomenout na jméno autora fresek. Botticelli? Boltraffio? Na tomto vlastním příkladu se „ztraceným“ jménem Signorelli pak analyzoval schéma a strukturu našeho všedního zapomínání, přičemž se dalšími asociacemi záhy dostal z Orvieta až k sexuálním zvykům Turků v Bosně a Hercegovině. A zase zpět. Z čehož je patrno, že ve sklenici s nazlátlým vínem s názvem Orvieto lze vidět opravdu ledacos. Nicméně nezapomeňte – autorem fresek byl Signorelli. Nebo snad… Botticelli?

(převzato z: Orvieto: slavné bílé víno, tiramisu a Freud)

Zdroje: Itálie, turistický průvodce (Nakladatelství JOTA 2002), wikipedie