Doupě Osamělé vlčice

internetový občasopis aneb Cesty k jádru pudla...

Palazzo Schifanoia

Datum publikace: 29.9.2017 Rubrika: DĚJINY UMĚNÍ

Vzdálená půl hodiny vlakem severním směrem od Bologni bývala Ferrara sídelním městem vévodů z Este, výstřední rodiny, která v období renesance působila jako hlavní politická síla. Vévodové z Este si zaplatili nejlepší umělce tehdejší doby a postavili město, které se navzdory relativně malému počtu obyvatel stalo (a dodnes zůstává) jedním z nejelegantnějších městských center.

Poté, co již rod neměl žádného dědice, byli ostatní členové nuceni vzdát se Ferrary ve prospěch papeže a odejít z města nadobro. Život ve Ferraře se tím zcela zastavil: cestovatelé v 18. století už přijížděli do zpustlého města s prázdnými ulicemi a zanesenými kanály, kolem nichž se hemžily tisíce komárů. Od té doby se však život ve Ferraře obnovil, město začalo opět vzkvétat a dnes je centrem klíčové ovocnářské oblasti. Je oblíbenou zastávkou turistů cestujících z Bologne do Benátek.

Centru Ferrary dominuje rozlehlý hrad Castello Estense obehnaný vodním příkopem. Byl postaven koncem 14. století a ve své době byl považován za nejdokonalejší stavbu vojenského charakteru. Za jeho pochmurnými cihlovými zdmi vzkvétal dvůr rodiny Este, kde působili umělci jako Pisanello, Jacopo Bellini, Mantegna a básníci Ariosto a Tasso.

Prvním  z rodu Este,  kteří žili na tomto hradě, byl Nicolo II.,  který jej nechal vystavět, za jeho výzdobu jsou však zodpovědní spíše Nicolovi následovníci. Jedním z nejvýznamnějších příslušníků rodu byl Nicolo III. d´Este, který převzal vládu v roce 1393. Jeho nelegitimní synové Leonello a Borso se také stali známými postavami a spolu s Nicolovým právoplatným dědicem Ercolem I. d´Este, se zasloužili o zkrášlení tváře města. Leonello byl přítelem renesančního umělce  Albertiho a  stal se častým předmětem šprýmů pro svůj zvyk radit se se svým vykladačem horoskopů,  než se rozhodl,  co si má ráno obléknout.  Borso miloval lov a často býval viděn,  jak se v sametu a ozdobený  šperky prohání  na koni  po  lesích  u Mesoly.  Ercolův vnuk Alfonso I. se oženil s  Lukrecií Borgia,  která pokračovala  v  podpoře družiny umělců a básníků, byla patronkou Tiziana a Ariosty, podobně jako poslední vévoda z Este Alfonso II.  Jižně od hradu stojí střílnami vybavený Palazzo Comunale postavený v roce 1243, obloukovitým průchodem projdete na uzavřené náměstíčko Piazza Municipio. Naproti Palazzo Comunale se tyčí ferrarský dóm, směsice románského a gotického stylu s nepopiratelně působivým průčelím. Pozornost se zaměřuje na plastikami zdobený  centrální portál, na jehož zhotovení začal pracovat Wiligelmus (proslavený katedrálou v Modeně) v polovině 12. stol., ale který byl dokončen o více než sto let později. Plastiky znázorňují převážně Poslední soud  se zatracenými dušemi s pokřivenými obličeji na centrálním vlysu a samotným peklem v centrální lunetě. Pod vlysem můžete vidět těla vylézající z rakví.

 

PALAZZO SCHIFANOIA

na ulici Via Scandiana je  jeden z největších paláců ve Ferraře. Patřil rodině Este a je vyzdoben freskami od Cosima Tury a dalších ferrarských umělců. V nádherné Síni měsíců (Salone dei mesi) se rolety nechávají stažené, aby byly chráněny barvy na freskách, a místnost se zdá tichá a prázdná v porovnání s výjevy zobrazenými na stěnách. Účastníkem mnoha dvorských scén je Borso d´Este obklopený svými přáteli a loveckými psy, spolu se skupinou hudebníků, tkalců a vyšívačů, u jejichž nohou v trávě se pasou bílí králíci. Nad každou částí je znázorněn znak zvěrokruhu a různé mytologické náměty.

Název schifanoia  je odvozen z výrazu schivar la noia, což doslova znamená vyhýbat se nudě, nebo přesněji utíkat, unikat před nudou, což lépe vystihuje smysl takového paláce, jakéhosi raného Sanssouci (z franc. sans souci = bez starosti; Sanssoucizámek u Postupimi blízko Berlína, šlechtické sídlo, kde šlechta trávila letní období v radovánkách a hrách).

Palác leží poněkud stranou městské zástavby v zahradě poblíž komplexu šlechtických sídel nazvaného „Delizie Estensi“, který zahrnuje asi 30 vil, loveckých chat a letních sídel z období od  konce 14. do poloviny 16. století, z nichž se však pouze Schifanoia dochoval do našich dnů. Původní budova z roku 1385, jejíž stavbu nařídil Alberto I. d´Este, byla jednopatrová bez vedlejších křídel a v podstatě zahrnovala jen jednu ústřední místnost pro účely banketů a slavností. Za vlády Borsa d´Este a jeho následníka Ercola I. d´Este budovu rozšířili dvorní architekti Pietro Benvenuto degli Ordini a Biagio Rossetti. Dekor původní fasády se nedochoval, dnešní prostá cihlová fasáda už ničím nepřipomíná původní lesk a eleganci zámečku s jeho štukovou výzdobou a geometrickými vzory z barevných mramorových imitací. Dochovaný reprezentativní mramorový portál byl rovněž barevný, s jejich erbovním zvířetem jednorožcem. V roce 1493 dokončil Rossetti palác věncovou římsou z terakoty.

Veliký sál, navržený Pietrem Benvenutem, tzv. „Síň měsíců“, vyzdobili Cosme Tura a Francesco del Cossa freskami. Štuková výzdoba v „Síni ctností“ je dílem Domenica di Parise. Postavičky cherubínů se střídají se symboly čtyř hlavních ctností – Spravedlnosti, Statečnosti, Moudrosti a Mírnosti – a tří ctností božských – Víry, Naděje a Lásky.

Jedním z levobočků Nicola III. d´Este byl Borso d´Este. Vládu získal po svém nevlastním bratrovi Leonellovi, když se po jeho smrti prosadil proti svému druhému nevlastnímu bratrovi, legitimnímu, ale teprve 19-letému Nicolovu synovi Ercolovi. 18. května 1452 mu byla jeho panství Reggio a Modena potvrzena v léno německým císařem Friedrichem III.  Ten mu také propůjčil titul Vévoda z Reggia a Modeny. Titul ferrarského vévody obdržel až v roce 1471 od papeže Pavla II. (rodným jménem Pietro Barbo, 1417-1471). U poddaného lidu byl údajně velmi oblíbený – máme-li věřit propagandě rozšiřované dvorem. Protože svůj úřad spravoval moudře a spravedlivě, lze jeho vládu v tomto období pokládat za upevněnou. Slavnostní uvedení do úřadu papežem plánované na rok 1470 by tedy jen posloužilo jeho povýšení ve šlechtickém stavu a potvrdilo oprávněnost jeho vlády z nejvyšších míst. U příležitosti návštěvy papeže byly místnosti v paláci vyzdobeny freskami v rekordně krátké době. Účastni byli významní a na dvoře činní umělci Cosme Tura, Francesco del Cossa a Ercole de´Roberti.

Koncem 16. století musela rodina Este  palác i své panství opustit. Střídající se majitelé se o fresky pramálo zajímali. Palác sloužil kromě jiného také jako kasárna nebo továrna na zpracování tabáku.  Když byly fresky začátkem 19. století náhodou znovu objeveny, podařilo se jich z původních dvanácti zachránit už jen sedm. Zbytek je nenávratně ztracen a o jejich podobě nebo obsahu lze jen spekulovat. Dnes patří „Palác radosti“ městu Ferrara a slouží jako muzeum. V jeho sbírkách se nalézají předměty egyptského umění z dob od 5. dynastie až do řecko-římského období, etruská keramika a římské sklenice a amfóry. Vynikající sbírku má též numismatické oddělení, jehož nejlepšími kousky jsou medaile od Pisanella a Sperandia z Mantovy nebo mince z dob římské republiky a císařství.

SÍŇ MĚSÍCŮ

Sál měří  24 metrů na délku, 11 na šířku a 7,5 na výšku. Původně byl přístupný z venkovního  schodiště, které ústilo do sálu dveřmi na severní straně, takže pohled návštěvníků padl nejprve na dnes již ztracené fresky ledna a února. Další měsíce následovaly ve směru proti chodu hodinových ručiček. Dnes se vstup do sálu nachází na západní straně a pohled návštěvníků spočine nejprve na měsících březnu, dubnu a květnu.

Na malbách se vzájemně prolínají různá a v umění středověku a raného novověku běžná témata, která se však dnes nesnadno interpretují.  Až do raného novověku bylo obvyklé velebit panovníka či majitele panství v hradním nebo zámeckém interiéru ztvárněním určitých historických osob a událostí, jež se prolínaly s obrázky ze středověkých kalendářů. Byly to nejčastěji motivy polních prací v závislosti na měsíci v roce nebo znázorňující vztah ke kosmologii a astrologii, jako například zvěrokruh nebo vládcové měsíců a dekanů (v astrologii ca. 10-stupňové úseky zvěrokruhu spojené se souhvězdími). Typický odkaz renesančního umění lze vidět i v častějším výskytu antických bohů v doprovodu pro ně charakteristických osob nebo rekvizit jako je např. vítězný vůz nebo  kovárna  s výrobky božského kováře Hefaista/Vulcana.

Za tvůrce tohoto učeného „vzdělávacího programu v obrazech“ je všeobecně přijímán dvorní astrolog Estenských, Pellegrino Prisciani. Jak ve své eseji o Paláci Schifanoia ukázal Aby Warburg, mohl se Pelegrino inspirovat antickými knihami o astrologii, které krátce předtím objevili humanisté.

Malíři fresek

Síň měsíců byla dokončena za neuvěřitelně krátkou dobu. Na výzdobě se podílela dílna Roberta Longhi označovaná jako officina ferrarese – ferrarská škola. Historikové však na základě výzkumů považují za autora celé umělecké koncepce Cosmé Turu. Doložené však máme pouze působení Turova žáka Francesca del Cossy, který si v dopise adresovanému Borsovi d´Este stěžuje, že byl za své tři obrazy hůře odměněn než jiní malíři. Jako třetí malíř, který se projektu zúčastnil, je brán v úvahu tehdy teprve 20-letý Ercole de´Roberti.

Vyobrazení měsíců

Každý obraz je rozčleněn do tří pásů (registrů). Nejhořejší registr zobrazuje na vítězném voze jedoucího boha zasvěceného určité planetě nebo měsíci v roce, kterého doprovází jeho planetární děti. Pod tímto pojmem chápali astrologové v období středověku a raného novověku příslušníky těch profesí, které byly k dané planetě přiřazené, resp. profesí, které nejčastěji vykonávali lidé, v daném znamení narození.

 

 

 

Zpět