Doupě Osamělé vlčice

internetový občasopis aneb Cesty k jádru pudla...

Sibyla Lybijská

Datum publikace: 28.9.2017 Rubrika: DĚJINY UMĚNÍ, Sixtinská kaple
Libyjská Sibyla je ze všech postav nejvýrazněji umístěná v prostoru. Michelangelo zde zároveň zvolil nejvíce komplikovanou kompozici, tzv. figuru serpentinatu. Její tělo dosahuje nejvyššího stupně spirálového otočení.

Sibyla je mladá a krásná. Má nádherné hladké a témeř průsvitné orientální šaty a jemnou pleť. Její záda a ramena jsou vypracovaná, ale ne tolik mužsky robustní jako u Sibyly Kúmské. Její tělo je pružné, pevné, atletické. Z jejího čtení v knize proroctví ji zjevně něco vyrušilo, protože knihu neváhá odložit; nedívá se však na ni a na to, kam ji pokládá, ale na cosi v hloubce pod ní jako by to nechtěla ztratit z očí. Snad něco upustila a teď jí nezbývá než se proto shýbnout? Rozhodně je to mimořádná událost, neboť i malí andílci pod její levou paží jsou tím zjevně vyvedeni z míry a zvědavě si špitají. Sibyla balancuje na špičkách, což vyvolává dojem neuvěřitelné lehkosti, jako by snad ani nebyla z masa a kostí, ale jen přeludem z jiného světa. Doslova vidíme zpomaleně, jak ladným pohybem vstává a s lehounce vlajícím šatem opuští své místo a mizí jako sen… Zde si Michelangelo neodpustil jemný humor. Když se totiž pozorně podíváte, všimnete si, že cípek jejího roucha se zachytil pod podnožkou, na níž levou nohou balancuje. Až se Sibyla narovná, bude po ladnosti… Scéna ovšem může popisovat i proces přesně opačný: Sibyla „přišla do práce“ a natahujíc se po knize usedá… Otázka, jak to Michelangelo vlastně myslel, je dnes úsměvná i zbytečná, ovšem v šestnáctém století to byl námět pro rozsáhlé pojednání a výjev na stropě kaple inspiroval řadu umělců z doby manýrismu.

 

Zdroje: viz hlavní článek Sibyly…

 

 

Zpět