Doupě Osamělé vlčice

internetový občasopis aneb Cesty k jádru pudla...

Potopa

Datum publikace: 28.9.2017 Rubrika: DĚJINY UMĚNÍ, Sixtinská kaple

 

 

Scéna potopy vznikla jako vůbec první, kterou Michelangelo v Sixtinské kapli namaloval. Její vznik provázely technické potíže plynoucí jak z Michelangelovy nezkušenosti s malováním fresek, tak z neznalosti účinku obrovského prostoru kaple, který Michelangelo nevzal při navrhování kompozice v úvahu. První se podařilo díky zásahům restaurátorů omezit na minimum, druhé napravil sám autor na následujících výjevech, na nichž drasticky zredukoval počet postav, jejichž velikost zvětšil na samou hranici deformace.

Freska zobrazuje jeden z nejstarších příběhů, příběh o potopě světa, o vyhlazení nehodného lidstva i o spáse (Gen 5,6 – 8,14):

„I viděl Hospodin, jak se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý.  Litoval, že na zemi učinil člověka, a trápil se ve svém srdci. Řekl: „Člověka, kterého jsem stvořil, smetu z povrchu země, člověka i zvířata, plazy i nebeské ptactvo, neboť lituji, že jsem je učinil.“ I řekl Bůh Noemu: „Rozhodl jsem se skoncovat se vším tvorstvem, neboť země je plná lidského násilí. Zahladím je i se zemí. Udělej si archu z goferového dřeva. V arše uděláš komůrky a vysmolíš ji uvnitř i zvenčí smolou. Hle, já uvedu potopu, vody na zemi, a zahladím tak zpod nebe všechno tvorstvo, v němž je duch života. Všechno, co je na zemi, zhyne. S tebou však učiním smlouvu. Vejdeš do archy a s tebou tvoji synové, tvá žena i ženy tvých synů. A ze všeho, co je živé, ze všeho tvorstva, uvedeš vždy po páru do archy, aby s tebou zůstali naživu; samec a samice to budou.“

Před vodami potopy vešel Noe a s ním jeho synové i jeho žena a ženy jeho synů do archy. Nad zemí se strhl lijavec a trval čtyřicet dní a čtyřicet nocí. Vod přibývalo, až nadnesly archu, takže se zdvihla od země. Zahynulo všechno tvorstvo, které se na zemi pohybuje, ptactvo, dobytek i zvěř a také všechna na zemi se hemžící havěť, i každý člověk. Tak smetl Bůh vše, co povstalo, co bylo na povrchu země: od lidí až po zvířata, po plazy a nebeské ptactvo, všechno bylo smeteno ze země. Zachován byl pouze Noe a to, co s ním bylo v arše. Když přešlo sto padesát dnů, začaly vody ze země ustupovat a opadávat, takže sedmnáctého dne sedmého měsíce archa spočinula na pohoří Araratu. Dvacátého sedmého dne druhého měsíce byla již země suchá.“

Potopa světa symbolizuje přechod lidstva od pohanství ke křesťanství. Tak jako kropení vodou při křtu symbolicky smývá prvotní hřích, znamená potopa očištění světa od hříšníků. Jediný, kdo se zachránil, byl Noe, kterému archa postavená ze dřeva umožnila spásu stejně jako dřevo Kristova kříže nabízí spásu těm, kteří jsou v církvi, již archa symbolizuje. Výjev, na němž se nachází šedesát převážně nahých postav, je diagonálně rozdělen na dvě poloviny. Nevidíme tu však běsnící živly, ale běsnící emoce. Michelangelo zde rozehrál různé typy lidského chování a rozdělil tak lidstvo do několika skupin.

Příběh začíná v levém rohu, kde vidíme skupinu lidí prchajících před stoupajícími vodami na výše položená místa s nadějí na záchranu. Kromě dětí a příbuzných s sebou berou i nejnutnější majetek, nábytek, dokonce nádobí. Představují ty, kteří lpí na tom, co vlastní. O kus dál vpravo se odehrává další fáze katastrofy; vody se zvedly natolik, že zbyl jen malý ostrůvek suché země. Lidé na něm se tísní pod provizorním přístřeškem, jsou zoufalí, unavení a odevzdaní osudu. Na majetku již nyní tolik nezáleží. Důležitý začíná být život, jejich blízcí a vzájemná solidarita. Někteří natahují ruce, aby pomohli jiným dostat se na suchou zemi. Nešťastný otec se odmítá vzdát těla svého utopeného syna…

Jak se krize prohlubuje, na povrch vyhřezávají nejhorší lidské vlastnosti: sobectví, bezohlednost, krutost. Ti, kteří mají člun a tedy k záchraně možná blíž, jsou napadáni těmi, jimž už nic kromě holého života nezbylo. Ti v člunu se brání pěstmi a klacky. Dvě postavy nalehávají na opačný bok člunu ve snaze zabránit jeho převrácení. Tito jsou zatracení a jejich naděje na záchranu je marná. Stejně jako naděje těch, kterým se podařilo dostat až k arše, o kterou je sváděn nemilosrdný boj. Ti zdatnější, kteří jsou již na palubě, pomáhají z vody svým druhům, zatímco jiní neváhají použít třeba sekeru a zabíjet, jen aby jim v tom zabránili. Archa připomíná chrám nebo citadelu, zde jsou ti spravedliví, kterým byla přiznána spása. Na pravé straně se vyklání Noe, který právě vypustil holubici, aby zjistil, zda-li již vody ustupují (Gen 8, 8-12):

„Pak vypustil holubici, kterou měl u sebe, aby viděl, zda vody z povrchu země ustoupily. Holubice však nenalezla místečka , kde by její noha mohla spočinout, a vrátila se k němu do archy, neboť vody dosud pokrývaly povrch celé země. Vztáhl tedy ruku, vzal ji a vnesl ji k sobě do archy. Čekal ještě dalších sedm dní a znovu vypustil holubici z archy. A holubice k němu v době večerní přilétla, a hle, měla v zobáčku čerstvý olivový lístek. Tak Noe poznal, že vody ze země ustoupily. Čekal ještě dalších sedm dní a opět vypustil holubici; už se však k němu zpátky nevrátila.“ 

Holubici vidíme na vrcholku archy doprovázenou zlatým paprskem uprostřed nebe – symbolizuje Sestoupení Ducha svatého (Sk 2, 1-4), které se slaví sedmou neděli po Velikonocích, padesát dní po vzkříšení Krista.

Na fresce najdeme řadu chyb a „porodních bolestí“, zejména na prvních pěti giornatech (z celkových devětadvaceti). Některé postavy jsou malované s menší jistotou, patrně některým z pomocníků, jiné vykazují větší sebevědomí projevené v bohatších tazích štětcem. Nicméně ani tato kvalitativní nevyrovnanost pranic neubírá na účinku dojmu z jinak geniální Michelangelovy kompozice.

 

LEGENDY O POTOPĚ
Lidové vyprávění o katastrofální potopě, při níž vše živé zahynulo kromě několika lidí plujících v plavidle, se traduje tisíce let po celém světě – takové legendy objevili badatelé téměř ve všech národech a kmenech. Celkový počet známých příběhů je asi 270, přičemž nejvíce z nich se nachází v Asii a na severoamerickém kontinentu…

 

pokračování textu… 

Kromě známého babylónského Eposu o Gilgamešovi se o potopě vyprávělo mezi Kurnaji v Austrálii, Čiriguany v Bolívii, mořskými Dajaky na Borneu, Kríji v Kanadě, původními obyvateli Kuby, Masaji ve východní Africe, Maory na Novém Zélandu, také na Fidži, ve Francouzské Polynésii, na Islandu, v Mexiku, v Rusku, ve Vietnamu, v Peru i na Aljašce. Příběhy mají většinou tyto společné rysy: Zničení vodou, božská příčina, varování předem, záchrana jen několika lidí, záchrana zvířat, k záchraně použito plavidlo. Badatelé obvykle soudí, že není možné, aby tyto pověsti pocházely z kontaktu s misionáři. Podle některých dalších teorií jsou evropské a asijské legendy o potopě odrazem zpráv o zatopení prolákliny Černého moře. Například William Ryan a Walter Pitman předpokládají relativně rychlé zatopení celé rozsáhlé oblasti v okamžiku prolomení pevninské šíje v oblasti Bosporu a Dardanely, k němuž podle nich došlo přibližně v roce 5600 př. n. l.

 

Zpět