Doupě Osamělé vlčice

internetový občasopis aneb Cesty k jádru pudla...

Prvotní hřích a Vyhnání z ráje

Datum publikace: 27.9.2017 Rubrika: DĚJINY UMĚNÍ, Sixtinská kaple

 

 

„Dvojfresku“ Prvotní hřích a Vyhnání z ráje namaloval Michelangelo za třináct dní. Je jedinečná už svou kompozicí nemluvě o bohaté symbolice, která však vyplývá z námětu samotného. Obraz zahrnuje dvě samostatné scény oddělené Stromem poznání, který, jak známo, rostl přímo uprostřed zahrady Eden. Scéna vlevo představuje pokušení; krajina je členitá a plná života. V kontrastu k ní stojí pravá polovina, která je pustá a neutěšená. Těla Evy a Adama před pádem evokují jiný mytologický námět, a sice Marta a Venuši. Jejich naaranžování je navíc silně provokativní, stačilo by jen, aby Eva otočila hlavu na druhou stranu… Jako všechny ostatní Michelangelovy fresky i tato přímo vybízí fantazii diváka, aby si domýšlel děj. Eva ležící na pravém boku opřena o svou paži zaklání hlavu dozadu a vzhůru směrem k Hadu-Pokušiteli a přijímá od něj zakázaný plod. Adam stojící nad ní nečeká, až mu ovoce podá, ale sám si přitahuje větev, aby lépe dosáhl. Mezi těmi dvěma a hadem jako by probíhala neznámá komunikace. Had nepůsobí jako zlomyslný a zlý, naopak, vypadá jako by jim prokazoval neocenitelnou službu tím, že jim pomáhá zbavit se pout nevědomosti.

Námětem fresky je patrně nejznámější ze všech západních mýtů:

„Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: “Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě? Žena hadovi odvětila: “Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je usprostřed zahrady, Bůh řekl: “Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.” Had ženu ujišťoval: “Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé” (Gen 3, 1-5).

Hospodin Bůh za volal člověka: “Kde jsi?” On odpověděl:”Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.” Bůh mu řekl: “Kdo ti pověděl, že jsi nahý? Nejedl jsi z toho stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst?” Člověk  odpověděl: “Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl.” Proto řekl Hospodin Bůh ženě: “Cos to učinila?” Žena odpověděla: “Had mě podvedl a já jsem jedla.” I řekl Hospodin Bůh hadovi: „Protožes to učinil, buď proklet, vyvržen ode všech zvířat a ode vší polní zvěře. Polezeš po břiše, po všechny dny svého života žrát budeš prach. Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu” (Gen 3, 9-15).

Všechno je jednou poprvé. A nic už potom není stejné… Ani Eva s http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/d/d7/Cappella_brancacci%2C_Cacciata_di_Adamo_ed_Eva_%28restaurato%29%2C_Masaccio.jpgAdamem. Na levé straně jsou ještě oba krásní a mladí (zvláště Eva), nezatížení svým hříchem. Napravo už je situace odlišná. Z Evy se stala ošklivá a na pohled zlá a zatrpklá žena, Adam je zoufalý. Také jejich pleť změnila barvu ze zdravě růžové na zašedlou a unavenou. Inspiraci Michelangelo našel u Masaccia a jeho Vyhnání z ráje (obr. vpravo).

Kompozičně zajímavý je anděl s mečem – odkaz na serafy s plamennými meči, kteří po vyhnání Adama a Evy dostali za úkol střežit vstupní bránu do zahrady: „Východně od zahrady v Edenu usadil cheruby s míhajícím se plamenným mečem, aby střežili cestu ke stromu života“ (Gen 3, 24). Je totiž zrcadlově převrácený vůči ženě-hadovi.

Linie jejich paží tvoří mírný oblouk, na jehož levém konci had podává Evě ovoce, zatímco na opačné straně dopadá ostří andělova meče na Adamův zátylek, anděl jako by jej tím odsuzoval k trestu smrti. Což se také stalo. Člověk je od té doby smrtelný.

V centru dění je nepřehlédnutelná postava hada-pokušitele ztvárněná jako  žena s hadím tělem . V Bibli se přímo neříká, jak had vypadal. Trestem, který pro něj Bůh určil, byla mj. ztráta nohou, aby se musel plazit po břiše, takže někteří dřívější autoři jej zpodobňovali jako ještěru podobné stvoření s lidskou hlavou a předními i zadními končetinami, případně jako hada s hlavou ženy. Michelangelo jen tuto představu dále rozvedl. Zajímavá je dolní polovina těla hadí ženy: nemá totiž jeden ocas (resp. tělo), ale dva, které jsou vzájemně propletené a obtočené kolem kmene stromu; připomíná tak hermovu hůl, prastarý symbol boha Herma (Thovta), zakladatele hermetických věd, alchymie a autora tzv. Smaragdové desky.

Elephas Lévi v Dějinách magie připojuje k tomuto symbolu bajku o Teiresiovi, který nalezl dva spletené hady a oddělil je násilím holí, domnívaje se, že spolu zápasí, avšak:

„Neporozuměl symbolu hole, chtěl od sebe odděliti síly přírody, vědění a víry, inteligenci od lásky, muže od ženy.Viděl je jako spolu zápasící, pokládal je za soupeře, a chtěje je odděliti, poranil je, čímž ztratil svoji  vlastní rovnováhu; chvíli byl mužem, chvíli ženou, nikdy nejsa dokonalý a manželství bylo mu zapovězeno. Zde jsou zjevena veškerá tajemství univerzální rovnováhy a stvoření. Lidský androgyn dokazuje, že muž a žena odděleni od sebe jsou neplodní stejně jako náboženství oddělené od vědy, inteligence bez lásky, mírnost bez síly, milosrdenství bez spravedlnosti a obráceně. Harmonie roste analogií protikladů; nutno je odlišiti, aby mohly býti spojeny, nesmějí se však oddělit, aby byla umožněna volba mezi nimi…Tak spojují se všechny protiklady přírody, a kdo je chce oddělit propadá témuž trestu jako Teiresias.“ RW- Kelche 02

V řecké mytologii je tento symbol, nazývaný kerykeion, původně chápaný jako čarodějná hůl, zobrazován jako hůl, jejíž horní část tvoří dva  hadi obrácení hlavami k sobě – horní část hole současně nese křídla. Někdy je tato hůl zobrazována také jako erigovaný penis obtočený dvěma hady a vyjadřuje tak symbol plodnosti. Jedná se tedy o dva esoterní významy: jednota protikladů a plodnost (tvořivost). Tvořivost vyplývá z rozporů a vede k jednotě (rovnováze). V tomto smyslu též Caduceus reprezentuje Androgyna i Herma posla bohů a průvodce duší. V tarotu se s tímto symbolem setkáváme např. u Dvojky pohárů.

 

Hadí symbolika

Had je jako mnoho starých symbolů ambivalentní, tzn. že byl/je vnímán současně jako dobro i zlo. Pravděpodobně se jedná o kdysi uctívaný ženský princip, Přírodu-Matku, která je na první pohled laskavá, poskytující útočiště i potravu, na straně druhé se však jako mávnutím kouzelného proutku dokáže změnit v běsnící a život ohrožující fúrii (bouře, blesk, vítr, déšť)… Had jako živočich vypadá pořád stejně: plazí se po zemi a vypadá neškodně. První lidé (a tím myslím skutečně PRVNÍ lidi) nejspíše nerozlišovali jedná-li se o zmiji nebo o chřestýše, užovku nebo slepýše. Had byl prostě had. Jednou neškodný, jindy smrtící, proto mu nedůvěřovali už preventivně. Tuto obezřetnost, prvotní strach, zřejmě dědíme, je nám dána geneticky, podobně jako opicím, u kterých byl strach z hadů a zejména předávání zkušenosti s nimi mláďatům, mnohokrát pozorován. Proto asi ta představa, že had je lstivé zvíře – tváří se jako neviňátko, ale jediným kousnutím dokáže zabít. Představa hada s ženskou hlavou nebo tělem může pocházet z antiky, resp. Z řecké mytologie, viz Medúsa nebo Echidna. Na Krétě uctívali Velkou hadí bohyni, trojjedinou bohyni matku, plodivý princip přírody, jako ženu se dvěma hady v rukou. viz též: Uroboros zde a zde.

 

Mýtický strom 

Bohatá symbolika se váže také ke stromu. Mýtus o stromu života byl znám snad ve všech kulturách. Mýtický strom uctívali lidé na celém světě od nejstarších dob: na starověkém Blízkém východě, v předkolumbovské Americe, ve staré Číně, Indii, na dálném severu i v Evropě. Všeobecný symbol životní síly, věčného života a nesmrtelnosti je označován také jako Strom poznání, Kosmický strom,  Strom světa (Arbor mundi) nebo obecněji mýtický strom či posvátný strom. Význam původního motivu dosud není zcela znám, bývá však spojován se Stromem života známým v hebrejské, křesťanské, muslimské i buddhistické náboženské tradici. V kulturách Blízkého východu byl mytický strom spojován s hadem, reprezentantem života.. Had se svou schopností zbavovat se staré kůže, byl odpradávna vnímán jako symbol věčně se obnovujícího života…

celý článek >>>

 

 

Zdroje: stránka na it. wikipedii, časopis Největší malíři – sešit č. 36 Michelangelo, www.myty.cz, Hydro-Blog, www.caduceus.cz

 

 

Zpět