Doupě Osamělé vlčice

internetový občasopis aneb Cesty k jádru pudla...

Závistivá Kirké (1892)

Datum publikace: 6.9.2017 Rubrika: DĚJINY UMĚNÍ, Obrazy

 

https://s-media-cache-ak0.pinimg.com/736x/c6/a4/20/c6a4208d4f42e67b2801493f1224b0fa.jpgNámět obrazu si John Waterhouse vypůjčil z Ovidiových  Proměn.  Kirké byla dcerou boha slunce Hélia a nymfy Persé a žila na ostrově Aliaia poblíž italského pobřeží. Dny trávila tkaním nádherných látek na svém stavu, přitom si prozpěvovala svým okouzlujícím hlasem. Občas ji navštívili cestovatelé, kteří přistáli u břehů ostrova, nebo ti, kdo věděli o jejích magických schopnostech a přišli si k ní pro pomoc. Ale Aliaia nebyla právě bezpečným útočištěm, ba naopak. Na vlastní kůži to pocítil bůh moře Glaukos, když si ke Kirké přišel pro nápoj lásky, který by mu pomohl dobýt srdce jeho milované, nymfy Skylly. Kirké se do Glauka zamilovala a žádala ho, aby u ní zůstal. Když odmítl, hodila do vody, v níž se koupala její sokyně, jedovaté byliny a proměnila Skyllu v odpornou nestvůru s psími hlavami a tělem ježícím se hady.

Obraz je z hlediska kompozice neobyčejně úsporný. Je tu jen hlavní hrdinka, ticho jeskyně, zurčící voda dopadající na hladinu… A všechno se to ztrácí v ohromujících hloubkách zelené a modré připomínajících staré sklo a šperky. Pod hladinou prosvítá stín pomalu se proměňujícího těla nešťastné Skylly. Kirčin pohled zpod obočí je víc než výmluvný: láká a vyhrožuje zároveň.

Ve společnosti zcela ovládané muži bylo čarodějnictví ženskou magií, a byla to magie zlá. Čarodějnice totiž „převracely přirozený řád“ mužské dominance. Nepodřizovaly se a klidně popouštěly uzdu svým „nízkým“ pudům. Dobová literatura pak obraz těchto žen ještě jaksepatří zveličila. Krásná a smrtící, okouzlující i krutá Kirké je jednou z velkých čarodějnic řecké mytologie. Za pomoci své hůlky, lektvarů, bylin a zaklínadel dokázala začarovat lidské bytosti ve zvířata, rozpohybovat lesy a proměnit den v noc. Antičtí autoři jako Homér,  Hésiodos, Ovidius a Plutarchos vylíčili její činy a zajistili jí tak místo v mytologii.

Z psychologického hlediska se jedná o archetyp femme fatale – osudové ženy. Je atraktivní, smyslná, inteligentní… ale nevypočitatelná. Láká muže jako lampa můru a ti po ní šílí tím víc, čím víc se jim po úvodní vášni vzdaluje. Hodit návnadu, nechat okusit slast, stát se drogou a zmizet, to je klasický scénář, podle něhož pravá femme fatale pracuje. Nikdy se nezamilovává, chce mít muže ve své moci, po vzájemné lásce netouží. Archetyp femme fatale je starý jako lidstvo samo. Za první bytost tohoto ražení se považuje biblická Eva, od té doby se tento fenomén vine historií lidstva jako červená nit. Vlastnosti femme fatale jsou přisuzovány i krásné bohyni Afroditě (viz Tarot of Delphi/Císařovna, Eso pohárů), Heleně Trojské (viz Mýtický tarot/Královna pohárů), jež svedením Parida vyvolala Trojskou válku, nebo Židovce Juditě, která opila a svedla asyrského krále Holoferna, aby mu pak vlastním mečem usekla hlavu (Botticelli Tarot/Síla, 5 mečů). Kleopatře (viz Tarot of Delphi/Eso mečů) leželi u nohou nejmocnější vládci světa, Siréna lákala svým zpěvem mořeplavce do záhuby… K novodobějším příslušnicím rodu femme fatale patří také pověstná tanečnice a později špiónka holandského původu Mata Hari. Co se uměleckého zpracování týče, lze říci, že málokteré téma svou atraktivitou přetrumfne fenomén charakterizující ženu, která přináší mužům zkázu. Živočišnost jíž femme fatale oplývá a s níž dovede mistrně zacházet je temnou součástí každé ženy, která byla ve starověkých kulturách přirozeně akceptována. Křesťanská ideologie a středověk obzvlášť však tuto součást ženského  archetypu úplně vytěsnil tím, jak vyzdvihoval čistotu a cudnost Panny Marie. A ze všeho co vytěsníme do nevědomí se časem stává děsivá noční můra.

Muž, vědomě či podvědomě lačnící po silném erotickém zážitku, potká smyslnou, tajemnou ženu, která ho ovane svým sex-appealem a vyšle k němu signál, že právě ona mu tento zážitek může poskytnout. Dříve či později dojde k vášnivému sexu a muž zjistí, že „dosud vůbec nežil“. Je uhranut, poblouzněn, fascinován – a stává se na poskytovatelce rozkoše závislým. Sex s ní potřebuje čím dál tím víc, jako narkoman svou dávku. Zbaven smyslů i racionální kontroly je ochoten přinést jakoukoli oběť. Žena to vycítí a ubere plyn, začne se dělat vzácnou, odpírat drogu, případně klást požadavky.  Tato krutá hra muže přivádí k šílenství… 

Proč je tak snadné podlehnout osudové vášni? Příčina je v samotné podstatě člověka. V touze po narušení stereotypu, nejistotě, dramatu, maximálně intenzivním prožitku. Po zabrnkání na zasutou existenciální strunu. Ve sklonu k iracionalitě, k zakázaným fantaziím. V tajemném a temném, co dříme hluboko v nás (viz Tarot of Delphi/Síla). Všichni totiž více či méně prahneme po neslučitelném: muži po svaté děvce, ženy po ochranitelském ďáblovi. Kdo se tomu aspoň částečně blíží nebo to umí věrohodně zahrát, má u druhého pohlaví vyhráno.

Waterhouse se k tématu uhrančivé čarodějky několikrát vrátil; poprvé ji maloval v roce 1891 jako „Kirké nabízející Odysseovi pohár“ (viz Tarot of  Delphi/Spravedlnost) a pak mezi lety 1911-15. Na obraze Čarodějka najdeme (kromě signace na zadní straně) také leoparda a tkalcovský stav, což byly její známé atributy.

 

 

Zdroje:   Antické čarodějnice: nejznámější byla svůdná KirkéFemme fatale, Victorian web, Wikipedie

 

Rubrika: DĚJINY UMĚNÍ , John William Waterhouse


7 smrtelných hříchů

ZÁVIST

  Závist (lat. invidia) je jedna z lidských emocí, spočívající v touze po něčem, co má někdo jiný, a snaze získat předmět této touhy, či druhého o to připravit, někdy i za cenu zavrženíhodných činů. Spolu se žárlivostí či nenávistí patří mezi konceptuální lidské emoce. Z hlediska náboženského bývá odsuzována jako hřích, např. katolická nauka ji považuje za jeden ze sedmi hlavních hříchů. Opakem závisti je přejícnost.

Zpět