Doupě Osamělé vlčice

internetový občasopis aneb Cesty k jádru pudla...

Kleopatra (1888)

Datum publikace: 6.9.2017 Rubrika: DĚJINY UMĚNÍ, Obrazy

 

 https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/6/62/Cleopatra_-_John_William_Waterhouse.jpg/412px-Cleopatra_-_John_William_Waterhouse.jpg Jak to vlastně bylo s její pověstnou krásou, která se stala námětem tolika básní, románů, studií, divadelních her a filmů? Nejspíše nevypadala jako Egypťanka, byla přece potomkem makedonské dynastie Ptolemaiovců, mohla mít klidně modré oči a plavé vlasy. Byla to neobyčejně vzdělaná a kultivovaná žena, ze všech následovníků Alexandra jen ona uměla číst svaté znaky, hieroglyfy, a dorozumět se s poddanými jejich jazykem. Snažila se překlenout rozpor mezi řeckou Alexandrií, která byla vnímána spíše jako cizorodý parazit a vlastním, původním Egyptem, hodlala spojit tradici a současnost. Ovládala několik jazyků. V Berlínském muzeu je mramorová hlava mladé ženy od neznámého sochaře, která byla podle mincí identifikována s Kleopatrou. Má malý, kulatý obličej, velké kulaté oči, malá ústa a úzký, lehce zahnutý nos. Žádná smyslná exotická krása, žádná Liz Taylorová. Umělci v dalších tisíciletích, kteří ji zobrazovali, nekladli meze své fantazii, byla zobrazována tak, jak to žádala současná móda – ve středověku to byla hradní dáma s dvěma hady v rukou, jindy byla podle barokního vkusu oblečena do nádherných, bohatě zdobených šatů, pak jako lascivně ležící nahá odaliska, jako prostopášná svůdnice, modernisté si s její podobou pohráli tak, že by ji Caesar nechtěl, i kdyby měla tři země jako Egypt. Podle průzkumů britského muzea prý měřila 150 cm, měla celulitidu, křivé zuby a skobovitý nos. Cassius Dio chválí její krásu, hlas, pohled, řeč a téměř hypnotický vliv na muže, Shakespeare o ní téměř po dvou tisíci letech mluví už skoro jako o zázraku. Plutarchos celkem střízlivě píše, že nebyla tak úchvatné krásy, jak se tvrdí, nicméně prý byla kultivovaná, svůdná, jemná a charismatická.

Její smrt je stejně legendární jako její život. Potom co se Antonius po prohrané bitvě u Actia a po svém potupném útěku probodl mečem, zavřela se Kleopatra spolu se dvěma otrokyněmi ve své hrobce a nechala se uštknout hadem…

Historicky je způsob její sebevraždy snadno zpochybnitelný; rozhodně se nejedná o bezbolestnou a už vůbec ne o rychlou smrt, nehledě na to, že propašovat k pečlivě střežené Kleopatře živého hada v košíku s ovocem bylo obtížné, ne-li přímo nemožné. Historikové proto soudí, že vypila směs jedovatých bylin, o jejichž smrtící účinky se celý život zajímala. Pokud nějaký had v její smrti skutečně sehrál nějakou roli, pak šlo zcela určitě o dobovou ideologickou propagandu, neboť kobra byla pro Egypťany posvátná. Viděli v ní vtělení bohyně Isis, ochránkyně Egypta a jeho faraonů. Sebevražda se může jevit jako zbabělý a zoufalý čin poraženého vládce. Smrt jako následek kousnutí božským stvořením vypadá naopak jako splynutí vládkyně s bohyní. Ať už byl dramaturgem Kleopatřiny smrti kdokoli, měl tento posvátný akt a jeho dopad na poddané zcela jistě na zřeteli.

Představy o egyptské královně se utvářely dlouhých 2000 let podle mnohých děl básníků a dramatiků, z nichž jednoho anglická viktoriánská společnost obzvlášť zbožňovala: Shakespeara. Citátem z jeho hry Antonius a Kleopatra („Kde je mé hádě od starého Nilu? Tak nazývá mne…“, 1. dějství, 5. obraz) také Waterhouse svůj obraz uvedl při prvním vystavení. Waterhousova Cleopatra je na svou dobu vyzývavě smyslná femme fatale, což je archetyp, který v 19. stol. zaznamenal ohromný vzestup. Waterhouse si pro svůj obraz nevybral scénu Kleopatřiny smrti, jako to udělala řada umělců před ním, ale prezentuje ji jako nezávislou a samostatnou ženu na vrcholu své slávy, což bylo v přímém rozporu s tím, co jeho doba považovala za přijatelné, pokud se žen týče. Žena přihlížející uprostřed davu, tichá a nenápadná, nikoli silná a sebevědomá, mající svůj život pevně v rukou. Žena plně závislá na muži, nikoli žena suverénně manipulující ostatní, to byl viktoriánský ideál dokonalého ženství.

Kleopatra sedí na trůnu, soustředěná a zamyšlená, s hlavou lehce skloněnou vystavuje na odiv svou královskou korunu, symbol své moci, a na diváka se dívá jakoby z výšky. Téměř celá zahalená do jemné látky ukazuje pouze částěčně hladké, bílé paže, jejichž linie se ztrácí kdesi v podpaží, naznačená ňadra skrytá pod látkou dráždí mužskou fantazii. Její celkovou sexualitu ještě podtrhují nápadně rudá ústa evokující její zahalené pohlaví. Ve společnosti, která úzkostlivě potlačovala jakékoli myšlenky na sex, musel obraz působit jako rozbuška.

 

Zdroje: wikipedie, internet, victorian web (angl.), prerafaelité (angl.), antika.avonet.cz

 


Kleopatra byla…

  • rafinovaná

„Sotva Caesar přistál v Alexandrii, obklíčily jej jednotky pod vedením generála Achilla. Vypovězená Kleopatra se tajně dostala do Alexandrie k Caesarovi. Legenda tvrdí, že ji k němu donesli zabalenou v koberci.“

  • strategická

„Znovu se vydala Římanovi (Marcu Antoniovi), ale tentokrát jej rutinně prostudovala, informovala se o jeho ambicích, možnostech a slabinách.“

  • pragmatická

„Není jisté, zda Kleopatra odhadla výsledek bitvy jako ztracený a rozhodla se uniknout a připravit se k dalšímu boji, nebo obětovala Antonia a chystala své ženské zbraně na dalšího velkého Římana, Octaviana.“

  • chladnokrevná

„Rozhodla-li se pro smrt uštknutím hada, je sporné, spíše sáhla po jehle naplněné jedem, která se k ní snáze mohla dostat přes velmi přísná Octavianovova bezpečnostní opatření.“

 

 

Zpět