Doupě Osamělé vlčice

internetový občasopis aneb Cesty k jádru pudla...

Andromeda (1869)

Datum publikace: 6.9.2017 Rubrika: DĚJINY UMĚNÍ, Obrazy

 

http://1.bp.blogspot.com/_b4VO-AWT-ls/TIjdsqGYtKI/AAAAAAAAAF4/F-nbQNitTNI/s1600/1869_Edward_Poynter_-_Andromeda.jpgAndromeda je námět, který se v malířství pravidelně objevuje už celá staletí. Představuje archetyp dívky v nesnázích. Zejména v prudérním devatenáctém století se stává nejčastěji malovanou mytologickou postavou, protože malířům nabízela možnost namalovat ženský akt. Poynterova verze je plná smyslnosti a erotiky. Šat vlající ve větru připomene Tizianovu Ariadné, patrná je inspirace Tintorettem a benátskou školou. Andromeda stojí na skále, k níž je surově připoutána železnými pouty, tělo nepřirozeně zkroucené, s očima zavřenýma děsem odvrací hlavu, zatímco pod jejíma nohama zuří moře…

Andromeda byla dcerou etiopské královny Kassiopey. Kassiopeia byla pyšná, ješitná a navíc chlubivá. Veřejně prohlašovala, že její kráse a kráse její dcery se nemohou mořské nymfy ani přiblížit, natož s ní soupeřit. Nymfy si  samozřejmě stěžovaly vládci moří bohu Poseidónovi. Ten královninu pýchu potrestal tím, že na zemi seslal potopu a navíc mořskou obludu, která zemi sužovala a ničila. Král vyhledal pomoc věštírny a její odpověď zněla jednoznačně: má-li být zachráněno království, musí být obludě obětována královská dcera Andromeda. A tak se stalo, že nahá Andromeda byla přikována ke skále na pobřeží a tam ponechána jako oběť obludě. Nenašel se nikdo, kdo by ubohé dívce pomohl.

V té době se hrdina Perseus vracel z nebezpečné cesty, na níž v těžkém boji usmrtil Gorgonu Medúsu a její smrtící hlavu nesl Polydektovi, králi na ostrově Serifos. Perseus měl ještě u sebe dary bohů, které mu pomáhaly – okřídlené střevíce, přilbu neviditelnosti a kouzelný meč. Když z výšky zahlédl nahou dívku na mořském břehu, snesl se na zem, kde nedaleko úzkostně sledovali svou dceru královští rodiče. Krátce s nimi promluvil a uzavřel dohodu, že Andromedu osvobodí za slib, že se stane jeho manželkou. Rodiče souhlasili a Perseus vybojoval s obludou dlouhý a těžký zápas. Nakonec se vítězství přiklonilo k Perseovi a Andromeda byla volná.

V paláci se brzy nato konala královská svatba. Do hodovní síně však vtrhl králův bratr Fíneus, jemuž byla Andromeda původně zaslíbena. Když jí však hrozilo nebezpečí, ustoupil do ústraní a ponechal ji osudu. Nyní se i s pomocí zrádné královny Kassiopeiy domáhal svých původních práv. Přišel s velkou družinou vojáků, aby Persea odstranili. Došlo k boji, v němž se Perseus přesile statečně postavil a mnohé protivníky zdolal, když však přesila byla stále silná, vytáhl z mošny hlavu Medúsy a všech jeho dvě stě nepřátel včetně Fínea zkamenělo. Novomanželé potom odjeli na ostrov Serifos, kde žila Perseova matka Danaé a poté se vrátili do Argu, kde se Perseus stal králem.

Zdroje: wikipedie, internet

 


Původ mýtu:

Příběh o Andromedě byl pravděpodobně odvozen od sumerského výjevu, kde sluneční král Marduk nebo jeho předchůdce Bel, na bílém koni zabíjí mořskou obludu Tiámat:

„I střetla se Tiámat a mudřec bohů Marduk, propleteni v zápase, spojeni v bitvě.

Rozprostřel pán svou síť, do té ji chytil, vítr zlý, jenž za ním stál, vypustil proti ní.

Když Tiámat otevřela ústa, aby jej pohltila, vrh´ do nich vítr zlý, rty nemohla sevřít.

Zuřivé vichry její nitro naplnily, život se nadmul, ústa široce otevřela.

Vystřelil šíp, rozerval jí břich, vnitřnosti její proťal, rozpoltil srdce.

Spoutal ji a její život uhasil, odhodil mrtvolu a postavil se na ni.

Přišlápl pán nohy Tiámatě, svou zbraní nemilosrdnou jí lebku roztříštil a proťal žíly její.“

  (IV. tabulka, překlad J. Prosecký)

Tento mýtus tvořil i součást hebrejské mytologie: Izajáš se zmiňuje, že JHVH-Hospodin (Marduk) rozsekal Rahab mečem na kusy (Izaiáš 51,9); a podle Joba Rahab bylo moře, viz (9,13) a (26,12). Ošperkovaná a nahá Andromeda (vstoje přikovaná ke skále) v témže výjevu je vlastně  Afrodita/Ištar/Astarté, smilná mořská bohyně, „vládkyně mužů“…

(Robert Graves, Řecké mýty, str. 336)

 

 

Odkazy: Enúma Eliš, portál Mý ty a skutečnost, Robert Graves – Řecké mýty,

 

 

Zpět