Andromeda (1869)
Datum publikace: 6. 9. 2017 Rubrika: DĚJINY UMĚNÍ, Obrazy
Andromeda je námět, který se v malířství pravidelně objevuje už celá staletí. Představuje archetyp dívky v nesnázích. Zejména v prudérním devatenáctém století se stává nejčastěji malovanou mytologickou postavou, protože malířům nabízela možnost namalovat ženský akt. Poynterova verze je plná smyslnosti a erotiky. Šat vlající ve větru připomene Tizianovu Ariadné, patrná je inspirace Tintorettem a benátskou školou. Andromeda stojí na skále, k níž je surově připoutána železnými pouty, tělo nepřirozeně zkroucené, s očima zavřenýma děsem odvrací hlavu, zatímco pod jejíma nohama zuří moře…
Andromeda byla dcerou etiopské královny Kassiopey. Kassiopeia byla pyšná, ješitná a navíc chlubivá. Veřejně prohlašovala, že její kráse a kráse její dcery se nemohou mořské nymfy ani přiblížit, natož s ní soupeřit. Nymfy si samozřejmě stěžovaly vládci moří bohu Poseidónovi. Ten královninu pýchu potrestal tím, že na zemi seslal potopu a navíc mořskou obludu, která zemi sužovala a ničila. Král vyhledal pomoc věštírny a její odpověď zněla jednoznačně: má-li být zachráněno království, musí být obludě obětována královská dcera Andromeda. A tak se stalo, že nahá Andromeda byla přikována ke skále na pobřeží a tam ponechána jako oběť obludě. Nenašel se nikdo, kdo by ubohé dívce pomohl.
V té době se hrdina Perseus vracel z nebezpečné cesty, na níž v těžkém boji usmrtil Gorgonu Medúsu a její smrtící hlavu nesl Polydektovi, králi na ostrově Serifos. Perseus měl ještě u sebe dary bohů, které mu pomáhaly – okřídlené střevíce, přilbu neviditelnosti a kouzelný meč. Když z výšky zahlédl nahou dívku na mořském břehu, snesl se na zem, kde nedaleko úzkostně sledovali svou dceru královští rodiče. Krátce s nimi promluvil a uzavřel dohodu, že Andromedu osvobodí za slib, že se stane jeho manželkou. Rodiče souhlasili a Perseus vybojoval s obludou dlouhý a těžký zápas. Nakonec se vítězství přiklonilo k Perseovi a Andromeda byla volná.
V paláci se brzy nato konala královská svatba. Do hodovní síně však vtrhl králův bratr Fíneus, jemuž byla Andromeda původně zaslíbena. Když jí však hrozilo nebezpečí, ustoupil do ústraní a ponechal ji osudu. Nyní se i s pomocí zrádné královny Kassiopeiy domáhal svých původních práv. Přišel s velkou družinou vojáků, aby Persea odstranili. Došlo k boji, v němž se Perseus přesile statečně postavil a mnohé protivníky zdolal, když však přesila byla stále silná, vytáhl z mošny hlavu Medúsy a všech jeho dvě stě nepřátel včetně Fínea zkamenělo. Novomanželé potom odjeli na ostrov Serifos, kde žila Perseova matka Danaé a poté se vrátili do Argu, kde se Perseus stal králem.
Zdroje: wikipedie, internet
Původ mýtu:
Příběh o Andromedě byl pravděpodobně odvozen od sumerského výjevu, kde sluneční král Marduk nebo jeho předchůdce Bel, na bílém koni zabíjí mořskou obludu Tiámat:
„I střetla se Tiámat a mudřec bohů Marduk, propleteni v zápase, spojeni v bitvě.
Rozprostřel pán svou síť, do té ji chytil, vítr zlý, jenž za ním stál, vypustil proti ní.
Když Tiámat otevřela ústa, aby jej pohltila, vrh´ do nich vítr zlý, rty nemohla sevřít.
Zuřivé vichry její nitro naplnily, život se nadmul, ústa široce otevřela.
Vystřelil šíp, rozerval jí břich, vnitřnosti její proťal, rozpoltil srdce.
Spoutal ji a její život uhasil, odhodil mrtvolu a postavil se na ni.
Přišlápl pán nohy Tiámatě, svou zbraní nemilosrdnou jí lebku roztříštil a proťal žíly její.“
(IV. tabulka, překlad J. Prosecký)
Tento mýtus tvořil i součást hebrejské mytologie: Izajáš se zmiňuje, že JHVH-Hospodin (Marduk) rozsekal Rahab mečem na kusy (Izaiáš 51,9); a podle Joba Rahab bylo moře, viz (9,13) a (26,12). Ošperkovaná a nahá Andromeda (vstoje přikovaná ke skále) v témže výjevu je vlastně Afrodita/Ištar/Astarté, smilná mořská bohyně, „vládkyně mužů“…
(Robert Graves, Řecké mýty, str. 336)
Odkazy: Enúma Eliš, portál Mý ty a skutečnost, Robert Graves – Řecké mýty,
Zpět