Doupě Osamělé vlčice

internetový občasopis aneb Cesty k jádru pudla...

Sixtinská kaple

Datum publikace: 19.8.2017 Rubrika: DĚJINY UMĚNÍ, Sixtinská kaple

 

 

Vznik a historie stavby

Sixtinská kaple je kaple Apoštolského paláce ve Vatikánu, zasvěcená Nanebevzetí Panny Marie. Stojí na sever od Baziliky svatého Petra, s níž je spojena Královským schodištěm, pro turisty je však přístupná pouze přes Vatikánská muzea. Je známá hlavně kvůli vnitřní výzdobě od největších renesančních umělců, včetně Michelangela, který vymaloval strop a výjev Posledního soudu. V kapli se konají také volby papežů, konkláve. Kaple byla postavena v letech 1477-1483 na příkaz papeže Sixta IV. na místě původní papežské kaple. Architektem byl Baccio Pontelli.

Kaple tvoří obdélníkový prostor s délkou 40,9 m, šířkou 13,4 m a výškou 20,7 m a je zaklenuta plochou valenou klenbou s lunetami. Rozměry odpovídají rozměrům někdejšího Šalomounova chrámu v Jeruzalémě, což vyjadřuje souvislost mezi křesťanským a židovským náboženstvím, jehož je křesťanství pokračováním.

 

Koncepce

Nástropní malbu Sixtinské kaple objednal papež Julius II. náhradou za zrušený velkolepý projekt papežského náhrobku, do něhož Michelangelo vkládal největší umělecké naděje. Původně se Michelangelovi nechtělo na kapli pracovat, neboť toužil po sochařské práci a dokonce sám sebe nepovažoval za malíře. Sixtinská kaple je rozlehlá pravoúhlá síň dlouhá čtyřicet a široká třináct metrů s výškou klenby 25 metrů. Aby měl ke stropu pohodlný přístup, Michelangelo navrhl a postavil speciální lešení. Na něm strávil následující čtyři roky. Aniž si to pořádně uvědomil, přijal výzvu k téměř nadlidskému výkonu. Ale jeho výsledek je fenomenální!

Strop a přilehlé segmenty (sloupy, rohy) čítají neuvěřitelných 1100 m2! Slovy jeden tisíc a jedno sto čtverečních metrů. Aby tuto jednolitou a zároveň komplikovanou plochu rozbil, rozdělil ji Michelangelo tak, že vzniklo pět druhů ploch, které nepokryl ničím menším, než dramatickým příběhem o stvoření, příběhem Genesis. Zatracení, odpuštění, bolest a vysvobození. Téměř padesát velkých scén a přes třista postav (přesně 343). Devět centrálních pravoúhlých obrazů, představujících biblické scény, z obou stran obklopených nahými mladými muži (tzv. ignudi); dvanáct velkých, po stranách klenby umístěných pravoúhelníků představujících sedm proroků a pět Sibyl obstoupených amorky (putti); čtyři pendentivy (trojhranné stoky v rozích klenby) s ochránci Izraele; a konečně, u základny, osm maleb  v trojúhelnících a šestnáct v lunetách.

Základní myšlenka celého malířského výjevu je prostá. Jestliže na levé stěně kaple byly zobrazeny výjevy ze života Mojžíšova (sub lege) a na pravé Ježíšova (sub gratia), tak strop  měl znázornit vládu boží (ante legem) před spasením lidstva. Michelangelo proměnil valenou klenbu kaple malovanými architektonickými články v bohatou iluzivní stavbu s rámci pro obrazy.

 

Kompozice

Ústřední část na ose klenby představuje devět biblických scén: „Oddělení světla od temnoty“, „Stvoření Slunce, Měsíce a rostlin“, „Oddělení země a vod“, „Stvoření Adama“, „Stvoření Evy“, „Prvotní hřích a Vyhnání z ráje“, „Noemova oběť“, „Potopa“ a „Noemovo opilství“. Všechny obrazy od sebe oddělují pilastry realizované technikou trompe-l´oeil. Tato technika spočívala v tom, že malíř namaloval dvojrozměrný obraz tak, že byl divákem vnímán jako trojrozměrný a vytvářel tak vlastně iluzi prostoru. Technika trompe l’oeil se vyznačovala především přesnými detaily a realistickými texturami. Na těchto pilastrech jsou zobrazeni tzv. ignudi a putti; sedí na namalovaných římsách v pózách plných neklidu, pohybu a krásy.

      

Kolem středního pásu mezi klenebními kápěmi sedí na mramorových trůnech střídavě dvanáct proroků a Sibyl: Jonáš, Jeremiáš, Sibyla libyjská (proti Jeremiáši), Sibyla perská, Daniel, Ezechiel, Sibyla kumská, Sibyla erythrejská, Izaiáš, Joel, Sibyla delfská a Zachariáš. Nejspodnější pás tvoří malby kápí a lunet, představující rodokmen Kristův. Jedná se o výjevy z rodinného života v lunetách (vita activa) a výjevy  zobrazující opak života v kápích (spánek, sen, polovědomí, předzvěst smrti – vita passiva).

V čtyřech rohových kápích se líčí vysvobození židovského národa z nouze: Judita a Holofernes, Bronzový had, Ukřižování Hamana a  David a Goliáš.

V Sixtinské kapli Michelangelo usiloval proměnit strop ve svobodný umělecký útvar a překonat skutečnost uměleckou subjektivní představou. Celý prostor stropu ovládají proroci a Sibyly, kteří především mocí svých psychických schopností a vnitřní velikosti se stali povolanými vůdci lidstva. Strop je uměleckým vtělením ideálů renesance, jako byla ve své době Dantova Božská komedie. Personifikuje duchovní a hmotné síly, jež působí v lidském životě a dávají mu význam. V nástropní malbě vyjádřil Michelangelo své vrozené sochařské cítění. Postavy jsou vlastně sochami, uskutečněnými malířskými prostředky. Malbu provedl Michelangelo úplně sám za obtížných podmínek – ležel v polotmě na zádech – během čtyř a půl roku. Během práce zvětšil dvakrát měřítko, když se přesvědčil, že nesprávně odhadl proporce.

V roce 1536 se Michelangelo na žádost papeže Pavla III. do Sixtinské kaple znovu vrátil. Na oltářní stěně vytvořil fresku s námětem Posledního soudu a udělal tak pomyslnou tečku za biblickým příběhem. Dílo na ploše „pouhých“ 226 metrů čtverečních se stalo jakýmsi Michelangelovým zúčtováním se světem. Vznášejí se v něm světci, andělé i shluky nahých těl. I tady umělec zanechal autoportrét – svou tvář dal stažené lidské kůži v rukou svatého Bartoloměje.

Technika

Technika malování fresek byla známa již ve starověku, používala se v Řecku a především v Itálii, ale také v Číně a Indii. Raně křesťanské umění a umění raného středověku dalo přednost mozaikám, takže umění fresky upadlo na dlouhou dobu téměř v zapomnění. K obnově došlo až koncem 13. století.

Skici, skici a zase skici. Michelangelo jich musel udělat nepočítaně.

Protože byl sám v nástěnné malbě nováček, nechal do Říma povolat zkušenější kolegy, kteří mu pomohli proniknout do jeho nového řemesla. Malování fresek je technicky náročná práce. Barvy (rozmělněné minerální pigmenty smíchané s vodou) se nanášejí do ještě vlhké omítky tak, aby se vsákly do podkladu a usychaly společně s ním. Název freska pochází z italského al fresco („na čerstvo“). To znamená, že malíř musí pracovat rychle, aby omítka nezaschla, neboť poté lze provádět pouze malé opravy temperou. Barvy musí být odolné vůči vápenné omítce. Různé barvy reagují na stejný podklad různě. Např. smalt (královská modř), neboli křemičitan draslíku a kobaltu, ztrácí po vyschnutí svůj lesk, a proto na Michelangelových freskách méně září nežli červená nebo zelená barva.

Nejprve však bylo třeba všechny skici přenést ne velký formát papíru pomocí mřížky. Poté byly všechny linie proděravěny bodlem, aby mohla být kresba přenesena na zeď.

Když byla připravena omítka – směs hašeného vápna, písku, sopečného prachu a vody – skica se připevnila na zeď a váčkem naplněným černou křídou se poklepáváním na otvory v liniích kresba přenesla na ještě vlhkou omítku.

Poté byla hnědočervenou barvou provedena přípravná kresba. Výjev byl rozdělen na úseky, které bylo možné zpracovat za jeden den, tzv. giornata, jejichž rozloha záležela na povaze výjevu – šlo-li o detaily, byla giornata pochopitelně menší. Když byli pomocníci hotovi s přípravnou fází, musel Michelangelo předkreslené obrazy už „jen vybarvit“.

Práce na více než 1 000 metrů čtverečních velké fresce byla psychicky i fyzicky velmi náročná -Michelangelo tvořil vleže na lešení, barvy mu kapaly do očí. Umělec, který měl k církvi a víře vztah velmi rozpolcený, zamýšlel namalovat natolik živý a sugestivní výjev, jenž by i laika strhl k přemýšlení nad počátkem, věčností či pomíjivostí. O tom, jak se mu to podařilo, se jezdí do Vatikánu přesvědčit miliony návštěvníků z celého světa. Michelangelova výzdoba kaple je dnes považována za jedno z nejdůležitějších děl evropského malířství všech dob.

 

Zdroje a odkazy:   nb.vse.cz , Největší malíři (sešit č. 36), TV-dokument Michelangelo superstar   (německy)

virtuální prohlídka…

Zpět