Doupě Osamělé vlčice

internetový občasopis aneb Cesty k jádru pudla...

Michelangelo: Génius s magickýma rukama

Datum publikace: 19.8.2017 Rubrika: DĚJINY UMĚNÍ, Malíři

 

 

 „Maličkosti dělají dokonalost, ale dokonalost není maličkost.“     Michelangelo Buonarroti

Michelangelo byl geniálním umělcem, posedlým hledáním dokonalosti a snahou dokázat, že je nejlepší. Disponoval bohatou představivostí a fantazií, podobu svých děl měl promyšlenou dříve, než na nich začal pracovat. Nejednou se proto stalo, že dílo, s nímž nebyl spokojen, poškodil, neboť je nedokázal zhotovit přesně podle svých představ.

Italský sochař, malíř, architekt a básník Michelangelo di Lodovico Buonarroti Simoni žil a tvořil téměř po celé století. Narodil se 6. března 1475 v Arezzu u Caprese v Toskánsku jako syn úředníka a nepřetržitě pracoval až do šesti dnů před svou smrtí v roce 1564. Za jeho neklidného života byly smeteny zásady středověkého náboženství a začala reformace. Lidé se osvobodili od myšlenek středověké učenosti a dosáhli konečně duchovní svobody a nezávislosti. Polský astronom Koperník objevil pravou pozici Země v heliocentrickém systému. Žádný jiný umělec nedokázal popsat a přizpůsobit se změnám doby tak dobře jako právě Michelangelo, umělec vyššího světa křesťanské spásy a Platónových ideálů.

Svůj život trávil Michelangelo mezi Florencií, rodinným venkovským sídlem na předměstí Florencie a v Římě ve službách papežů. Jeho otec Lodovico di Leonardo di Buonarroti di Simoni pracoval pro vládu, byl soudním úředníkem, jeho matka se jmenovala Francesca di Neri del Miniato di Siena. Byla často těhotná a zaneprázdněná péčí o ostatní děti. Michelangelo měl další čtyři sourozence. Snad proto do svých šesti let vyrůstal v kamenické dílně svého pěstouna. Když mu bylo šest let jeho matka zemřela. odešel k učení k humanistovi Francescovi da Urbinovi do Florencie, kde se měl naučit základním školním znalostem. Více než o studium se však zajímal o malování a kopírování obrazů v kaplích ve společnosti malířů. V roce 1488 se tedy jako třináctiletý stal učedníkem známého malíře Domenica Ghirlandaia.

Píse se rok L.P. 1490 a Michelangelo se ocitá na dvoře florentského šlechtice Lorenza di Medici. V prostředí plném slavných básníků, filosofů a umělců té doby zůstává následující dva roky až do Lorenzovy smrti 8. 4. 1492.  Vrací se domů. V důsledku politických událostí ve Florencii o další dva roky později (rodina Medici ztratila na čas svůj vliv a moc) se Michelangelo stěhuje do Benátek a do Bologni. V říjnu 1496 přichází do Věčného města, do Říma, do města, které mu připravilo celou řadu příležitostí k umělecké práci a hlavně, které mu umožnilo stát se nesmrtelným. Nachází zde útočiště na celých pět let. Ve svých 24 letech vytvoří překrásné mramorové sousoší zvané Pieta, které mu udělá umělecké jméno a zajistí slávu.

4. října 1501 byla Florencie opět vyhlášena republikou a Michelangelo se mohl vrátit domů. Zase jen na čas, ale během této doby dokázal pro své krásné město stvořit něco jako sochařský zázrak – Davida. Po dlouhých staletích první volně stojící mramorová socha-akt v nadživotní velikosti! Antika vstala z mrtvých. Jedná se o postavu plnou energie a rozhodnosti, stojící v pozici kontrapostu (veškerá váha těla je přenesena na jednu nohu) charakteristické pro antické sochařství. Svalnatá šíje, nádherně vypracovaná tvář a pohled doleva, to vše mu dodává odhodlaného a bojovného vzezření.  David, vytesaný z mramorového kvádru vysokého čtyři metry, zosobňuje živelnou sílu. Obvykle bývá představován s hlavou obra Goliáše v ruce. Michelangelo se však rozhodl zachytit okamžik, kdy se – velice soustředěný – chystá uštědřit nepříteli smrtící ránu.

Pro svou sochu použil tvůrce mramorový blok, který vylomili v Carraře o několik desetiletí dříve. Dva sochaři před ním si na něm „vylámali zuby“, neboť byl narušen četnými kazy a prasklinami. Michelangelo proto musel počítat s každým centimetrem a nesměl si dovolit chybu. Než začal tesat do kamene, vyrobil si hliněný model a jeho ponořením do nádržky s mlékem nejprve studoval, které části sochy musí vytesat jako první.

Neméně náročný byl i návrh a konstrukce lešení kolem sochy, což byl sám o sobě další projekt; tesal ve dne téměř za každého počasí a v noci svou sochu hlídal. Jeho touha po dokonalosti a nezměrné úsilí však přinesly své ovoce. V září 1504 byla socha konečně hotova. 9 tun bílého carrarského mramoru se dalo na pochod ulicemi starobylého města Florencie. Stěhovat sochu bylo možné jen v noci, neboť ve dne byly ulice příliš plné lidí. Trvalo tři dny, než se podařilo dopravit vskutku kolosální dílo na místo, kde stojí dodnes: na Piazza della Signoria. Originál byl později (1873) z obav před povětrnostními vlivy přemístěn do bezpečí interiéru Muzea výtvarných umění a jeho místo zaujala kopie. V soše Davida Michelangelo spojil klasické proporce antiky a vlivy anatomie renesance, přesně v souladu s tehdejšími estetickými teoriemi.

V roce 1505 byl Michelangelo papežem Juliem II. della Rovere požádán, aby přesídlil do Říma. Papež ho oficiálně najal na pět let, jeho úkolem bylo vybudovat mu monumentální náhrobek. Za jeho práci mu mělo být vyplaceno celých deset tisíc dukátů. Plány na náhrobek zahrnovaly čtyřicet soch v životní velikosti, samotné jeho rozměry měly být 6.9 x 10.8 x 7.2 metrů. Michelangelo se ihned s nadšením pustil do práce, papež však náhle změnil svoje plány a chtěl nejdřív vybudovat pro svůj náhrobek důstojné sídlo. Práce na samotném náhrobku byla tedy odložena na neurčito a Michelangelo se marně snažil získat audienci u papeže. Nakonec byl násilně vyhozen vojáky z paláce a utekl z Říma do Florencie. V roce 1508 se vrací pověřen papežem novým projektem: má vymalovat strop Sixtinské kaple. Michelangelo, který byl především sochař, namítal, že malování fresek není jeho obor, ale papež si svůj úmysl nedal vymluvit. Dalším úskalím byl vlastní prostor kaple a plocha, kterou měl pokrýt barvami. Byla velice členitá, navíc ve výšce úctyhodných 25 metrů! Aby byly fresky čitelné a dobře viditelné z každého místa, musel Michelangelo vytvořit postavy nadlidských rozměrů, jejichž proporce jsou na hranici deformace. Po celou dobu práce se potýkal s technickými problémy. Když dokončil Potopu, jeden z hlavních výjevu v centrální části stropu, malba se pokryla bílým povlakem a zmizela. Zoufalý Michelangelo se vydal za papežem a vypověděl mu, co se stalo. „Varoval jsem Vaši Svatost, že tohle není můj obor.“ Papež, který se sám chodil do kaple dívat, jak práce pokračují, povolal architekta Giuliana da Sangalla a ten záhadu rozluštil: Michelangelo prostě dával příliš vody do omítky, která sloužila jako podklad pro barvu. Zvláštní vlastnosti římského vápna způsobily, že se mu téměř na třetině díla začala objevovat plíseň. Stendhal ve svých Dějinách italského umění  píše: „V takové náladě po měsících osamělé práce, dokončil klenbu Sixtinské kaple. Bylo mu 37 let.“

Novým papežem byl zvolen Giovanni Medici (Lev X.). Ten bydlel v letech 1488 až 1492 s Michelangelem ve stejném domě a znal jeho talent, a tak chtěl plně využít jeho schopností ke svému prospěchu. Proto ho v letech 1513 až 1534 najal do svých služeb. V té době pracoval Michelangelo na budování kaple San Lorenzo, na hrobce rodiny Medici, jejíž byl papež členem, a která pro něj proto znamenala prioritu. Od roku 1524 pracoval na Laurentiniánské knihovně. Dokončil ji o čtyři roky později, zatímco jeho vlivní mecenáši opět ztratili svůj politický vliv a na několik let museli zase opustit Florencii.

Další papež Klement VII. (1523 až 1534) žádal Michelangela krátce před svou smrtí o namalování fresky Posledního soudu na stěny Sixtinské kaple. Jeho následník Pavel III. Farnese (1534 až 1549) po Michelangelovi požadoval rychlé dokončení práce, v té době největší samostatné fresky století. Michelangelo v Posledním soudu zobrazil významnou událost duchovního setkání, v jehož středu stála monumentální postava Krista, vyzařující proud síly a ducha. Každá postava měla svoje vlastní osobní kouzlo. Proporce byly určeny podle důležitostí v duchovní hierarchii a mnohé postavy byly portréty Michelangelových přátel a známých. Původní malba zachycovala postavy bez oblečení, avšak na striktní žádost papežových mluvčích kardinála Carafy a monsignora Serniniho musely být po smrti Michelangela přimalovány zakrývající drapérie. Tohoto úkolu se zhostil Michelangelův učedník Daniele da Volterra, který se tímto stal středem posměchu svých spolupracovníků a vysloužil si přezdívku Il Braghettone, Plínkař. Michelangelo se často stával terčem cenzorů, ať už při výše zmíněných freskách Posledního soudu, nebo u svých soch. Mezi jednu z jeho přezdívek patřilo Inventor delle porcherie, doslova vynálezce prasáren. Byl to také právě Michelangelo, u jehož děl byl poprvé použit nechvalně známý fíkový list, který měl zakrývat nahotu jeho postav. Jeho socha Davida rovněž bývala zakrývána velkým fíkovým listem, který byl určen přímo k tomuto účelu, aby nahý David nepohoršoval ušlechtilé dámy.

V letech 1534 až 1549 Michelangelo pobýval v Římě. Tam se mimo jiné také setkal s mladým šlechticem Tommasem Cavalierim (kolem r. 1509 až 1587), který mu učaroval svou krásou a šlechetností a získal si jeho bezpodmínečnou lásku. O jejich vztahu svědčí bezpočet dopisů, sonetů a madrigalů, které Michelangelo pro Tommase sepsal. Cavalierimu se dokonce podařilo získat od Michelangela mnohé pozornosti, o které marně žádaly nejmocnější osobnosti tehdejší doby. Není jisté, zda byl Michelangelo homosexuálem, každopádně však vyznával ideály Platona, který věřil, že láska mezi dvěma muži je vrcholným duchovním zážitkem, přičemž se nemuselo jednat přímo o tělesné naplnění jejich vztahu. Michelangelo se podobným způsobem jako s Cavalierim přátelil s básnířkou a šlechtičnou, vdovou Vittoriou Colonnou, se kterou si vyměňovali sonety až do její smrti v roce 1547.

Nejdůležitějším architektonickým úkolem Michelangelova života byla v roce 1546 nominace na pozici hlavního architekta basiliky Svatého Petra v Římě. Kvůli vykonání tohoto úkolu se Michelangelo již do konce života nevrátil do Florencie. Převzal Bramantův originální plán, který pro svoje účely zjednodušil. Dožil se však pouze dokončení hlavní kupole s řadou dvojitých sloupů.

Michelangelo zemřel v podvečer 18. února 1564 v Římě. Bylo mu 89 let. Byl pohřben o mnoho let později v Basilice di Santa Croce ve Florencii.

„Kdyby lidé věděli, kolik práce mi dalo osvojit si své mistrovství, nezdálo by se jim to nijak nádherné.“

Michelangelo Buonarroti  

Odkazy: seznam děl – wikipedie , wikimedia Comons – fotografie děl 

Zdroje: wikipedie, artmuseum.cz, Největší malíři (sešit č. 36), TV-dokument Michelangelo superstar

nahoru

Zpět