Doupě Osamělé vlčice

internetový občasopis aneb Cesty k jádru pudla...

Magie

Datum publikace: 17.8.2017 Rubrika: OSTATNÍ

Mág je především člověk praktikující magii, což je označení s nejasným vymezením, v zásadě se v pohledu na magii střetává hermetický (okultní) a etnologický (vědecký) výklad a oba základní výklady si vzájemně odporují a popírají se. Etnologové magii často spojují se šamanismem a čarodějnictvím, je také chápána jako určitý druh náboženství, který souvisí se snahou ovládat přírodní síly, které překračují momentální poznání společnosti a s vírou, že to za splnění jistých podmínek lze. Za magii lze proto považovat jakoukoliv snahu člověka používat to, co považuje za Boha či božstvo, „ke svým službám, k plnění svých přání a psychologických potřeb“.

Hermetický výklad považuje magii za pozůstatek dávné vědy. Další teorie pak považují magii za vědění, nebo schopnosti, které člověk ztratil. Okrajově se lze setkat i s názory, že se jedná o vědění sdělené mimozemšťany, s čímž prakticky koresponduje názor některých okultistů o tom, že magie byla lidem předána padlými anděly. Lze říci, že magie je nejvyšší hermetickou vědou a zároveň potvrzením hermetismu jako myšlenkového proudu. Jako taková si klade za cíl naučit se ovládat přírodní zákony a lidi, přičemž k tomuto cíli používá prostředků, které jsou z vědeckého hlediska často nepotvrditelné anebo přímo mu odporující. (V této souvislosti lze tedy podotknout, že mág se trochu překrývá s Veleknězem; rozdíl bych viděla snad v tom, že mág zkouší ovládat, aktivně konat, zatímco velekněz už přišel na to, že ne vždy to lze a že všechno má svůj čas. – pozn. O.V.) Etymologicky slovo magie pochází ze staroperského slova maguš, které označovalo kněze, obětníka a byli jím později nazýváni zoroastriánští hvězdopravci v Médii. Řecký výraz „mageia“ (magie) je odvozen právě z tohoto perského termínu, přičemž v řečtině brzy nabyl pejorativního odstínu (kouzelník, čaroděj, kejklíř). V průběhu historie se pojetí toho co je magie měnilo, vždy to však byla nauka určená úzkému okruhu zasvěcenců, kteří své učení předávali pomocí různých rituálů a složité symboliky. Praktikování magie bylo velmi silné před vznikem jednotlivých náboženství, po jejich rozvoji se magie stala součástí náboženských a mytologických systémů prakticky ve všech starověkých říších. V tomto období se obecně věřilo, že magie stojí nad vědou. Pomocí různých magických rituálů a formulí se léčilo, magie ovlivňovala zakládání nových měst a celkově zasahovala do života. Tento druh magie však moderní hermetici odmítají uznávat jako magii a řadí to do šamanismu. Magie podle hermetiků byla již v tomto období skrytou vědou, která vesměs usilovala o styk s bohy. Magie se používala několika způsoby, přičemž hermetici některé z těchto způsobů nepovažují za magii. Praktičtí mágové tak využívali vyřčení kouzla, kouzelnické hůlky nebo jiného rituálního nástroje; tyto dva typy do magie zpravidla řadí etnografové a hermetici takový výklad odmítají. V raném středověku magie a víra v ní přežívala především v nekřesťanském světě, s rozmachem křesťanství se magie omezovala na démonologii a vyprávění o zázracích. Ve 13. století došlo k popularizaci astrologie, která měla vliv na některé pozdější mágy. Výraznější rozvoj hermetismu začal v renesanci, na níž měly značný vliv i myšlenky novoplatónismu, který měl k magii poměrně blízko. V této době se objevila myšlenka, že magie je vlastně praktickou metafyzikou, kterou někteří lidé zabývající se magií považují za platnou doposud. S novoplatónismem se do evropského myšlení dostaly prvky tzv. egyptské magie, které byly později obohaceny východní mystikou. Až do baroka patřila magie mezi seriózní vědy, v období baroka objevila věda nutnost pátrat po příčinách, což vedlo k rozkolu mezi magií a přírodními vědami, neboť jedním z důležitých aspektů magie zůstala víra. Následný rozvoj vědy postupně vedl k úpadku zájmu o magii.

K obnovení zájmu o magii došlo v 19. a 20. století v tomto období však magie v chápání široké veřejnosti splynula s čarodějnictvím a jako taková se odrazila ve fantasy literatuře, či ve světě počítačových her. Lidí praktikujících magii bylo a v současnosti stále je velmi málo, zájem se tak spíše soustředí do zkoumání magie jako fenoménu než do magické praxe.

Nejstarším známým dělení magie je patrně klasické rozdělení na magii přirozenou (magia naturalis) a magii nadpřirozenou (magia innaturalis), což je dělení, které používali středověcí autoři a které se dodnes objevuje v dílech mágů i kulturních antropologů a etnografů. Magie přirozená pomocí různých úkonů, bylin atp. působila na objekt, čímž splývala se spagyrií, magia innaturalis byla pak prací v astrálu. Nejznámější dělení rozděluje magii, podle magické praxe, na bílou a černou magii, za hlavní nepovažuje prostředek, ale cíl, jímž je mág veden. Teoreticky a filosoficky je současná magie postavena na tzv. magickém idealismu což je vlastně předpoklad jakéhosi absolutna, respektive předpoklad, že vše je jen jeho odrazem a projevem, to dovoluje vyslovit tezi, že vše spolu nějakým způsobem souvisí a zároveň, že každá věc obsahuje i protiklad sebe, který rozvíjí myšlenky hermetismu. Magie se tak opírá o myšlenku zákona trojnosti a názor, že duše obsahuje vše, co existuje a je jakýmsi astrálním světlem. Na základě toho chce praktická magie komunikovat s astrálním světem a dosahovat tak věcí, které klasické přírodní jevy odmítají jako nemožné. Magie usiluje tedy o komunikaci (ať s předmětem, člověkem či zvířetem) na vyšší úrovni. Z čehož vyplývá, že základním předpokladem pro praktickou magii je cvičená vůle a víra v úspěch. Stát se mágem či hermetikem znamená získat přístup k literárním i ústním pramenů, což se děje pomoci zasvěcení neboli iniciace. Každý řád své poznání předává pouze zasvěcencům a to podle stupně jeji zasvěcení. Během zasvěcování (učení) se žák stýká s někým, kdo ho o magii poučí. Tento proces může být dlouhodobý a ne vždy vede k plnému zasvěcení. Studium by mělo adepta především vést k vnitřnímu duchovnímu rozvoji, který vede k poznání, jak se získanou mocí nakládat. Jelikož obřad zasvěcení, ale i zasvěcování, je tajemný a málo známý, prakticky nebyl podroben serióznímu vědeckému bádání a je znám jen z toho, co o něm prozradili ti, kteří jim prošli. V magii jsou často využívány tzv. magické předměty což jsou předměty u nichž magik z nějakého důvodu předpokládá, že mu budou užitečné. Do těchto předmětů jsou řazeny nejen individuální předměty, ale i předměty, které vlastní každý kdo provozuje praktickou magii. Jsou to především magické lampy, magická zrcadla. Z dalších pochopitelně notoricky známá magická hůlka a magický meč. Magik používá k přípravě na rituály a na svoji ochranu také speciální kadidelnici. Aby síla uvedených předmětů byla co nejvyšší, tak by si magik měl pokud možno vše náčiní vyrobit sám. Toto ovšem klade vysoké materiální nároky na magika a pochopitelně klade ještě vyšší nároky na zručnost a vzdělanost magika. Z toho vyplývá, že stát se magikem je záležitost velice problematická a osobně velice náročná.

S magií příbuzný je hermetismus. Hermetismus odvozuje svůj původ ze starověkého Egypta. Tento v rámci hermetismu tradovaný názor ovšem nebyl v moderní době vědou potvrzen a je odbornými historiky zpochybňován: namísto toho je vznik hermetismu kladen do kosmopolitního prostředí helénistické Alexandrie. Egyptolog Erik Hornung, který se zaměřuje na zkoumání staroegyptských kořenů hermetismu, nicméně s odkazem na výzkumy Jana Assmanna poukazuje na to, že dosavadní badatelé pro tuto otázku „neměli valné pochopení“: „Ve starém Egyptě sice ještě žádný hermetismus ve vlastním smyslu neexistoval, ale nejpozději od doby Nové říše zde vládlo duchovní klima, které bylo pro vznik hermetické moudrosti příznivé… (Teprve) nyní existují podstatně lepší předpoklady k tomu, aby byly odhaleny potenciální staroegyptské kořeny ´hermetické´ moudrosti.“

Pramenem hermetických nauk jsou řecky psané spisy přisuzované Hermovi Trismegistovi (někdy považovaného za identického s egyptským bohem Thovtem) sdružené do souboru Corpus Hermeticum. Za nejvýstižnější z nich bývá pokládána Smaragdová deska.

Pozoruhodným znakem hermetismu je jeho náboženská neutralita – v západní kulturě může být rozvíjen v rámci křesťanství, judaismu i nenábožensky pojímaného panteismu, stejně tak může být přítomen i v novopohanských proudech, například v kemetismu. Jak shrnuje Erik Hornung, je veškerý hermetismus svou povahou tolerantní a prostý jakýchkoli strnulých dogmat. Za součásti hermetického proudu jsou pokládány alchymie, astrologie, magie a kabala.

zdroje: wikipedie

Zpět