Doupě Osamělé vlčice

internetový občasopis aneb Cesty k jádru pudla...

Slavné popravy

Datum publikace: 16.8.2017 Rubrika: HISTORIE

 

Anna Boleynová  Marie Stuartovna  Marie Antoinetta  Madame du Barry  Charlotta Cordayová  Mata Hari

 

Nikomu kdo se (byť jen okrajově a ze zájmu) zabývá dějinami, časem neunikne, že hlavní hrdinové velkých příběhů paní Historie, jsou bez výjimky jedinci, kteří rozhodně nežili podle standardních měřítek své doby. Odlišovali se inteligencí, zjevem, životním stylem, silou charakteru nebo naopak jeho nedostatkem. Výjimečný život zasluhuje výjimečnou smrt, ať už v jakémkoli smyslu. A o ženách to platí dvojnásob. Příběhy šesti z nich si můžete přečíst v tomto článku…

 

  Anna Boleynová (1536), Nejsem zde, abych vám kázala

Anna Boleynová je zvláštní už tím, že nevíme, kdy se narodila. Historikové se dodnes dohadují, jestli to byl rok 1499, 1508 nebo 1512. Také měla geneticky zapříčiněnou vadu – šestiprstost, díky čemuž zavedla v Anglii novou módu: dlouhé splývavé rukávy zdobené krajkou, které skrývaly její ruce. Byla panovačná a rozhodně věděla, co chce i jak toho dosáhnout. Její milostný život bychom dnes nejspíše komentovali slovy: „V každé rodině je něco“, případně: „To se stává i v lepších rodinách“. Její matka Alžběta Howardová i její starší sestra Marie totiž měly románek s Jindřichem VIII. – ano, s TÍM Jindřichem VIII.  Předávaly si hojindřich viii. jako štafetový kolík. Jenže Anna nechtěla dopadnout stejně, chtěla být královnou. Jistou šanci jí dávalo to, že nebyla krásná po anglickém způsobu – připomínala spíše Francouzku. Byla drobná, tmavovlasá a tmavooká, oproti královně velmi štíhlá, měla úzký obličej, vysoké čelo a dlouhý krk. Byla velmi bystrá, pohotová, inteligentní, uměla skvěle tančit, zpívat a jezdit na koni, což bylo proti stále těhotné, pomalé a věčně se modlící královně Kateřině, která nosila pod svým šatem žíněnou košili, velký rozdíl. Když se jí Jindřich začal dvořit, odmítla stát se jeho milenkou a své panenství a ženství používala jako návnadu. Fungovalo to. Jindřich kolem ní kroužil jako můra kolem lampy. Královský rozvod byl na spadnutí. Jenomže manželství není holubník a to církví posvěcené už vůbec ne. Aby Jindřich dosáhl svého – nutnost zplodit mužského potomka, na niž se odvolával, byla v tomto případě spíše zdvořilým eufemismem, neboť i toto nakonec ve svém životě popřel a pro budoucnost umožnil dědit trůn synům i dcerám bez rozdílu – provedl vůbec první odluku církve od státu a podle hesla „jaký si to uděláš, takový to máš“ , si založil vlastní anglikánskou církev a pro jistotu se prohlásil i její hlavou.

http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/b/b0/Mary_Boleyn.jpgAnně zatím postupně docházelo, že její strategie „o jeden krok blíž a o dva zpátky“ nebude fungovat donekonečna. Jindřich unavený tahanicemi s církví i dobýváním její ložnice, začínal vychládat. Usoudila, že čas podlehnout mu, právě přišel. Předpokládá se, že k tomu došlo během jejich společné návštěvy francouzského přístavu Calais. Záhy nato otěhotněla. Jindřich bez dalších servítek nechal své manželství prohlásit za neprávoplatné. Levobočků měl spoustu. Teď potřeboval legitimního dědice. Svatba se konala 25. ledna 1533, 1. června téhož roku byla Anna korunována na anglickou královnu a 7. září 1533  porodila – dceru. Jindřichovo zklamání předznamenalo její konec. Třebaže otěhotněla ještě několikrát, žádné dítě nedonosila. Spontánní potraty zřejmě byly bezprostředním důsledkem jejího soustavného stresu, že to zase bude jen dcera. Její hysterické výlevy vyháněly Jindřicha z její ložnice a ten velmi snadno a velmi rychle našel útěchu jinde:“Má žena mi nerozumí“. Když se na scéně objevila Annina dvorní dáma Jana Seymourová, začal hledat způsob, jak se Anny zbavit. Od dubna do května 1536 byla vyšetřována ze závažných zločinů velezrady, cizoložství a incestu. Důkazy proti ní vypáčili z mnoha mužů ze dvora na mučidlech. S odvoláním na to dobré, co mezi nimi bylo, nechal Jindřich poslat pro kata do Francie, kde se popravovalo elegantním mečem a nikoli těžkou sekerou jako v Anglii. Anna smrt přijala s pokorou. Nakonec, svou roli naplnila beze zbytku. Její dcera Alžběta se stala jednou z největších panovnic v (nejen anglických) dějinách.

zpět nahoru

 

  Marie Stuartovna (1587), Do rukou Tvých, Ó Pane, poroučím ducha svého.

http://www.mystudios.com/artgallery/paintings/134001-134500/134450/size1.jpg„Ve Vašem duchu se nebesa překonala,
Příroda s uměním do Vaší krásy dala
Vše nejkrásnější, z čeho se krása skládá…“

Byla ženou, ale žila dobrodružný život mušketýra. Její krása byla opěvována soudobými básníky. Její milostná dobrodružství byla zvěčněna na papír a hrána na divadle. Byla ubohou obětí mocenských intrik své vzdálené tety Alžběty I. Byla mučednice. Litovaná a uctívaná. Chtěla přece jen milovat! Její příběh je dojemný už tím, že se vdovou poprvé stala už v osmnácti a pak ještě dvakrát. Dožít se po jejím boku důchodového věku zřejmě nebylo jednoduché. Zda-li to bylo dobou nebo její královskou krví lze těžko říci. Nutno však dodat, že její doba byla nesmírně složitá. Kromě nebezpečných chorob zmítaly Evropou také náboženské války. Všichni se sice modlili ke stejnému Bohu, ale názory na to, jak a v jakém jazyce (tedy jestli latinsky nebo tak jak vám jazyk narostl) by se to mělo dělat nejlépe, se různily. Jablkem sváru byl hlavně prodej odpustků, který kritici nazývali kupčením se spásou, čímž ovšem také skutečně byl. A protože nejmocnější institucí tehdejšího světa byla církev, potažmo katolická, vědět kdo kam patří, bylo skutečně klíčové. Zvlášť pokud jste se narodili do královské kolébky.

Marie Stuartovna byla katolička s francouzskou výchovou. Anglie vyznávala protestantství a s Francií byla ustavičně na kordy. A milovala Alžbětu. Koneckonců Alžběta byla za Anglii vdaná. Stejně jako Anna Boleynová, které říkali „králova děvka“, si ani Marie přízeň Anglie moc nezískala. Na rozdíl od Skotska, které ji milovalo od první chvíle, kdy se stala jeho královnou, a to jí bylo šest dní. Byla si toho vědoma, a tak se o anglický trůn ani nesnažila usilovat. Což bylo zřejmě mnohem více podezřelé, než kdyby nedělala nic jiného. Pro svůj vlastní klid ji tedy Alžběta raději internovala. Život v domácím vězení vzrušením neoplýval. Marie si krátila čas dopisováním se svými fanoušky. Neustálé střídání poslů s poštou Alžbětu znervózňovalo ještě víc. Infiltrovala tedy k Marii špeha, který jednomu z jejích příznivců vnukl myšlenku na odstranění královny Alžběty. Vzpápětí se objevily dopisy, v nichž onen sympatizant navrhuje Marii královraždu, tedy spíše královnovraždu,  a Marie mu údajně dává svůj souhlas. Na základě této skutečnosti byla zatčena a obviněna ze spiknutí, podpory katolické opozice a usilování o královnin život. Originály dopisů se záhadně ztratily a Marie, resp. její právníci, je ani během svého procesu vůbec neviděla. Historikové se tedy dodnes dohadují, zda vůbec existovaly a zda-li nebyly Marii prostě podstrčeny…

Její poprava vstoupila do dějin jako neskutečný horor. A všechno je to pravda, protože tohle prostě nevymyslíte. Ukázalo se, jak velkou službu poskytl Jindřich VIII. Anně Boleynové tím, že ji nechal stít po francouzsku – mečem. V případě Marie Stuartovny to byla těžká anglická sekera. Kat ťal napoprvé tupějším koncem, takže nebožačka dlouze sténala. Hlavu se podařilo oddělit až na potřetí. A když ji katův pomocník chtěl zvednout a ukázat lidu, hlava spadla na zem a v ruce mu zůstaly jen její vlasy, neboť královna Skotska nosila poslední léta svého života paruku…

S podepsáním jejího rozsudku smrti Alžběta velmi dlouho váhala. A věděla proč. Pomazaná hlava panovníka totiž byla až dosud právně nedoktnutelná. Popravou Marie Stuartovny tedy vznikl historický precedens, díky němuž mohl být později popraven anglický král Karel I. (Mariin vnuk) a následně francouzský král Ludvík XVI. a Marie Antoinetta.

zpět nahoru

 

  Marie Antoinetta (1793), Promiňte pane, neudělala jsem to schválně.

Byla módní ikonou své doby. Její vkus určoval, co se bude nosit na královských dvorech celé Evropy příští sezónu. Její největší vášní prý byly boty, měla jich neuvěřitelných 5 000 párů!  Pro historii se stala nejslavnější obětí Břitvy národa, jak Francouzi v hrůze gilotinu nazývali (kromě mnoha jiných názvů)…

Marie Antoinetta – její róby byly úchvatné …

http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/0/02/Marie-Antoinette%3B_koningin_der_Fransen.jpg  http://i638.photobucket.com/albums/uu107/Carolinaguedes/lisabethVige-Lebrun-Marie-Antoinett.jpg  http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/6/68/Marie-Antoinette_par_Elisabeth_Vig%C3%A9e-Lebrun_-_1783.jpg  

Marie Terezie kladla ve výchově důraz na hudební vzdělání svých dětí. Hudební znalosti tak měly daleko hlubší než znalosti z historie, zeměpisu, matematiky nebo přírodopisu. Zásadní bylo, aby zvládly dvorní etiketu, osvojily si zdravé stravovací návyky a vybudovaly si patřičnou sebedůvěru. Dívky nesměly zanedbávat svůj zevnějšek, nesměly se stejně jako chlapci čehokoliv bát (jak psala císařovna ve svých instrukcích – ani nesmyslů jako hromů, blesků, ohně, čarodějnic či duchů). Měly být zdvořilé vůči všem včetně služebnictva – svým důstojenstvím a nestrannou vlídností měly zachovávat čest rodu, aniž by někoho urážely.

Marie Antoinetta byla štíhlá s jemnými rysy a hladkou růžovou tváří. Podobala se otci Františku Štěpánovi. Měla široké čelo, velké, od sebe dosti vzdálené oči a jako luk prohnuté rty. Po matce zdědila královsky modré oči. Její půvab předčil i její sestry. Byla hezká, s pěknou postavou, žensky jemná, spontánní i šarmantní. Lehce si kohokoli získala. Postrádala však matčino pevné sebeovládání i výjimečnou inteligenci. Přesto jako nejkrásnější dívka rodiny mohla očekávat nejvýhodnější a nejatraktivnější sňatek. Nabídka přišla v jejích 13 letech. Kancléři Kounic a de Choiseul se v rámci upevnění vazeb mezi Rakouskem a Francií shodli, že Antonie by byla nejlepší nevěstou pro francouzského dauphina Ludvíka, budoucího krále Ludvíka XVI. Rakouský dvůr pro takový sňatek doslova hořel. Pro bezvýznamnou nejmladší arcivévodkyni by to byla závratná partie.

Vdávala se ve stříbrných šatech 19. dubna 1770 v 18 hodin v augustiniánském kostele ve Vídni. Nepřítomného ženicha zastoupil její bratr Ferdinand. Ve středu všeobecné pozornosti zářila budoucí francouzská královna jako drahokam. O dva dny později Antoinetta nastoupila do jednoho z velikých kočárů. Do nového života si odvážela jen některé soukromé cennosti a svého mopsíka.

Léta běžela. Z plaché, pasivní a bojácné dívky se stala tvrdá, bezohledná, rozkošemi zhýčkaná osobnost. Pro své poddané nikdy nic neudělala, nikdy nepořádala charitativní akce, nikdy se na ně ani nezeptala. Jejím výrazným rysem se stala nutkavá potřeba utrácet. Denně vyhazovala spoustu peněz za Trianon, oblečení, šperky, účesy, pera, přátele. Když si pořídila spoustu parády (jen počátkem roku 1775 za ni utratila téměř milión livrů), musela pořádat plesy, aby ji měla kde předvést. Jen plesy konané během prvních tří měsíců roku 1775 stály více než 100.000 livrů. Král s královnou výdaje nepovažovali za přehnané; Ludvíkův ministr financí Turgot byl ale jiného názoru. Aby se finance ozdravily, bylo zapotřebí omezit výdaje a ministr v první řadě potřeboval, aby s ním královští manželé souhlasili a chovali se podle toho. Ludvík měl sice snahu, ale ukázalo se, že je příliš slabý, než aby svou vůli dokázal prosadit.

14. července 1789 padla Bastilla. Uprostřed krvavé revoluce se rodil nový svět. Marie Antoinetta už do něj nepatřila. Následující čtyři roky strávila v nekonečných obavách o své děti, manžela a život. Skončil 16. října 1793 ve 12:15 hod pod gilotinou. Když vstupovala na popraviště, nechtěně prý šlápla katovi na nohu. „Promiňte, pane, neudělala jsem to schválně,“ pronesla.

zpět nahoru

 

  Madamme du Barry (1793), Ještě chvíli, ještě malou chvíli!

http://www.batguano.com/vlbmdubarry.jpgByla dítětem lásky – její matka Anna Bécu, proslulá svým bujným poprsím, pracovala čas od času pro klášter kajícníků třetího řádu sv. Františka ve městě a s jedním z bratrů, Gomardem de Vaubernier s řádovým jménem Ange (fr. anděl), počala dítě. Dceruška dostala jméno M arie-Jeanne a po své matce zdědila krásu, nenucenost a přirozenost. Od přírody dostala milou a nekonfliktní povahu a od Pánaboha velkou porci štěstí.

Svobodné matky to ani tenkrát neměly snadné nemluvě o společenském statusu, a tak se její matka Anna snažila co nejrychleji najít a získat muže tzv. „s dobrou pověstí“ a zajistit sobě i svému dítěti jméno a jakous-takous bezúhonnost. Podařilo se jí to v roce 1749, kdy se provdala za Nicolase Rançona.

Tehdy pětiletá Jeanne byla poslána na vychování do kláštera sv. Aury na předměstí Paříže. Klášterní život se jí příliš nelíbil, s její veselou povahou se neslučovala ani odloučenost ani pravidelný a hlavně přísný klášterní režim. Nicméně zde strávila devět let a získala znalosti nezvyklé i ve vysokých společenských kruzích. Milovala knihy, naučila se kreslit a zpívat. Jako základní kapitál pro život rokokové krásky to bylo víc než dost. V patnácti byla úžasná. „Je vysoká a má dokonalou postavu. Nádherné plavé vlasy, sčesané z vysokého čela, krásné oči s dlouhými řasami a oválný obličej s malými pihami na tváři ji činí neskonale přitažlivou,“ vzpomínal na ni jistý pamětník.

Následující roky se sice protloukala všelijak, ale její hvězda stoupala stále výš. Začínala jako komorná, byla kadeřnicí – vymyslela dokonce několik účesů a volný drdol, později nazvaný  „á la du Barry“, ji proslavil, byla prodavačkou, řídila i luxusní nevěstinec. A hlavně šla z postele do postele. V roce 1763 poznala hraběte Jeana du Barry. Svatoušek to rozhodně nebyl a počestný už vůbec ne, ale měl peníze a titul, což pro dvacetiletou Jeanne bylo zásadní. Uvedl ji ke dvoru ve Versailles, kde v roce 1768 potkala v zámeckých zahradách „úplně náhodou“  krále Ludvíka , toho jména patnáctého. Stárnoucí král zrovna truchlil po své metrese Madame de Pompadour, s níž strávil posledních dvacet let svého života. Byl v depresi a jeho mužná síla se vytrácela. Jeanne mu vlila novou krev do žil. Král vzplál. Madame du Barry byla zkušená milenka. Znala praktiky, o kterých se králi ani nesnilo. Jednala s ním bez předsudků, předvedla mu všechno své umění. Měla také zemitý smysl pro humor. A parfémovala si přirození, což krále fascinovalo.

Hrabě du Barry ji promptně provdal za svého bratra, aby měla titul a byla pro dvůr a veřejnost alespoň trochu přijatelná. Marně. Její postavení u dvora, kterému byla oficiálně představena 22. dubna 1769, bylo svízelné, ale bojovala s tím statečně. Králově přízni se však těšila pouhých pět let, do roku 1774, kdy Ludvík podlehl nákaze neštovic.

A zas na další štaci. Nejdřív rok v klášteře, než se politická situace rozkolísaná smrtí krále opět uklidnila. A potom nový kolotoč veselí a radovánek až do osudného roku 1789. Jeanne si dlouho dobu vůbec neuvědomovala, co se s jejím světem děje. Ve své podstatě byla naivní a politika ji nikdy nezajímala. Toho, že šlechta z Francie zoufale utíká, si nevšímala. Přišli pro ni v září 1792. Byla obviněna ze styku s nepřáteli Francie, z finanční podpory kontrarevoluce, z nepřátelství k revoluci, z mrhání státních peněz a z mnoha dalších zločinů. 7. prosince 1793 byla odsouzena k trestu smrti gilotinou. Poprava byla stanovena na příští den v 11 hodin dopoledne. Její smrt vešla do dějin. V době, kdy oběti revoluce vystupovaly na osudné lešení statečně, hrdě a vzpurně, ona křičela, prosila o smilování a bránila se. Její úpěnlivé poslední výkřiky: Encore un moment, monsieur le bourreau, un petit moment („ještě chviličku, pane kate, maličkou chvilku“) vzbudily v Pařížanech velké dojetí.

zpět n ahoru

 

  Charlotta Cordayová (1793), Mám právo být zvědavá! Nikdy jsem to neviděla!

 http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/6/68/Charlotte_Corday.PNG „13. července 1793, Marie-Anne Charlotte Cordayová občanu Maratovi: Žádám Vás tímto o laskavost, neboť jsem velmi nešťastná…“

napsala v dopise, který načmárala na tržnici pár minut předtím, než vstoupila do jeho bytu s úmyslem ho zavraždit. Přijal ji. A ona ho probodla. Alespoň tak celou událost interpretoval na  jednom ze svých nejslavnějších obrazů francouzský neoklasicista Jac ques-Louis David a udělal tak z Marata mučedníka revoluce. Ve skutečnosti byl důvod, ze kterého Charlottu přijal, mnohem pragmatičtější: slíbila mu seznam zrádců revoluce, které je třeba zatknout a popravit…
Charlotta pocházela ze zchudlé šlechty. Ve třinácti letech jí zemřela matka, a tak ji otec poslal na vychování do kláštera v Caen v Normandii. Klášter byl roku 1790 zrušen a Charlotty se ujala její teta, u níž pak žila až do onoho dne, kdy se rozhodla odjet do Paříže a zbavit Francii krutého tyrana…
Jean-Paul Marat vystudoval medicínu a zpočátku se intenzivně věnoval vědecké práci, zejm. ve fyzice a chemii, ale zabýval se také filozofií a sociologií. Vedle toho měl ještě lékařskou praxi. Po vypuknutí Velké francouzské revoluce však všeho nechal a naplno se vrhl do politiky. Stal se fanatickým zastáncem teroru proti šlechtě a vládnoucím vrstvám. Marat trpěl kožní nemocí a od bolestí si ulevoval bylinnými koupelemi. Proto také Charlottu přijal ve vaně. Jeho tělo objevila služebná a ihned spustila poplach. Charlotta byla okamžitě zatčena, odsouzena a o dva dny později popravena. Svůj osud nesla statečně až do konce. Proslulý kat Charles-Henri Sanson ve svých pamětech vzpomínal:

„Čím víc jsem se na ni díval, tím více jsem od ní nemohl odtrhnout oči. Nebylo to pro její krásu, která byla vskutku nevšední, ale zdálo se mi nemožné, že celou tu dobu zůstává tak klidná, odvážná (…) a stále jsem se ujišťoval, jestli neomdlela. (…) Když jsme dorazili na Náměstí Revoluce, stoupl jsem si před ni, aby neviděla gilotinu. Ale podívala se na mě a řekla: ´Vždyť mám právo být zvědavá. Nikdy jsem to neviděla.´ „

zpět nahoru

 

  Mata Hari (1917), Tanec jako báseň

Byla obdivovaná, obletovaná a populární. U nohou jí ležela celá Paříž nebo přinejmenším její mužská část, a přesto nebo právě proto neměla v životě na růžích ustláno. Mata Hari, vlastním jménem Margaretha Gertruida Zelle, se ráda halila do závoje výjimečnosti, realita však byla trpká…

    

Narodila se v holandském Leeuwardenu 7. srpna 1876. Její otec, obchodník s klobouky, zkrachoval, matku ztratila záhy. Se svými sourozenci vyrůstala u příbuzných. V 18 se provdala, aby unikla bídě a provinčnosti. Její manžel byl sice o 21 let starší armádní důstojník, ale splňoval jeden zásadní předpoklad: mohla s ním odcestovat někam hodně daleko – konkrétně na Jávu a Sumatru. První roky všechno klapalo, i když manželství nebylo ideální. V roce 1903 jim zemřel za dodnes neobjasněných okolností prvorozený syn. Poté Margaretha rodinu opustila a vrátila se do Evropy.

Byla krásná a měla bujnou fantazii. Vyprávěla, jak se do ní jako třináctiletého sirotka zamiloval anglický důstojník, unesl ji a nakonec pojal za svou choť. Jindy zase, že je původem z Indie, že její matka byla chrámová kněžka a tanečnice a že se své taneční umění naučila už v dětství. Začala si říkat Mata Hari, což v malajštině znamená slunce. Stěžejním tanečním vystoupením byla divoká taneční improvizace pro vybranou pařížskou společnost v Národním muzeu asijského umění, během které postupně odkládala závoje a do zákulisí odcházela úplně nahá. Obecenstvo bylo v šoku a Mata Hari dobyla Paříž. Díky své vstřícné a bezprostřední povaze navazovala celkem snadno známosti s muži. V její náruči se střídali důstojníci, zahraniční politici, byznysmeni a další vlivní muži té doby.

Okouzlena sama sebou a svým úspěchem nastupuje v roce 1906 do angažmá ve Vídni, které jí vyjednal francouzský impresário Gabriel Astruc. Jenže očekávaný úspěch se nedostavil. I tak si nepřestává věřit. Balí kufry a vrací se do Paříže.

Kdo chvíli stál, již stojí opodál, říká klasik. Za tu chvíli, co byla pryč, se s orientálními tanečnicemi roztrhl pytel a Mata Hari ve svých jedenatřiceti neměla na to, aby konkurovala mladším a neokoukaným kolegyním. Stahuje se proto z výsluní a uchyluje se na venkov po boku dalšího ze žhavých milenců. Vydrželo jí to kupodivu několik let. V roce 1914 otrávená nudným poklidem života na venkově se vydává do Berlína. Získává angažmá v jednom berlínském divadle a seznamuje se se zaměstnancem policejní prefektury. Aby to lépe znělo i vypadalo, přesněji řečeno aby ona lépe vypadala, udělá z něj ve svém podání nejprve „šéfa berlínské policie“ a později dokonce „šéfa německé špionáže“. První výstřely první světové války však tuto kapitolu ukončují, divadlo i její kontrakt je zrušeno a Mata Hari se ocitá zcela bez prostředků.

Po návratu do Holandska potkává svého „osudového muže“: Karla Kramera, německého konzula v Haagu a prostředníka německé výzvědné služby. „Nežádám Vás, abyste se stala špiónkou, ale abyste prostě a jednoduše jen schraňovala informace,“ oslovuje ji v listopadu roku 1915. Odměnou přislibuje 20 000 franků. Pro Mata Hari jde o neodolatelnou nabídku. Bere peníze i tři flakóny s neviditelným inkoustem a stává se agentem H 21…

V následujících třech letech se bohužel ukazuje, že pro tento druh lidské činnosti nemá ani dostatečné vzdělání ani inteligenci, nemluvě o schopnostech. Zato má spoustu nereálných a romantických představ. Zaplétá se stále víc, pracuje pro dvě strany, německou a francouzskou, cestuje po Evropě, sbírá i předává informace, ovšem (z vojenského i taktického hlediska) pochybné hodnoty. V roce 1917 už jí mají všichni dost, a  tak je 13. února zatčena a během neveřejného procesu trvajícího pouhé dva dny odsouzena k trestu smrti zastřelením.

Brzy po její popravě se objevily vášnivé diskuse. Opravdu nosila ve své hlavě informace natolik nebezpečné, že bylo třeba ji popravit? Těžko říct, byla válka. Jisté je jen to, že byla naivní a o světě měla přehnaně romantické představy. Sama sebe viděla jako románovou hrdinku a nenechala si ujít žádnou příležitost, aby tuto svou představu naplnila. Zůstaly po ní deníky, objevené v roce 1930 u její bývalé uklízečky, šaty v nichž vystupovala, dokumenty z jejího procesu, fotografie… Představa, že se o ní píše ještě sto let po její smrti, by se jí určitě líbila.

zpět nahoru

 

 

 

Zdroje: wikipedie (viz odkazy v textu),  habsburk.wz.cz, www.stastnezeny.cz, royal-history.sweb.cz, www.ptejteseknihovny.cz, Neštěstí krásné kurtizány – článek/Novinky.cz, www.agresorka.cz, www.rozhlas.cz, článek/Aha-online, článek/www.femina.cz, ivyh.wz.cz

 

 

Zpět