Příběh tarotu

Počátky tarotu se stejně jako všechny jiné počátky ztrácejí v mlze a v šeru. Otázka počátku, přesněji řečeno přesného počátku, člověka vždycky vzrušovala, dnes možná mnohem víc než před dávnými věky. Má-li totiž něco svůj jasně daný a uznávaný počátek, má to i legitimitu, což ovšem neznamená, že by věci bez přesného počátku neexistovaly, jsou pouze snadno zpochybnitelné a tedy podezřelé. Což je někdy výhoda a někdy na škodu. Slovo počátek tedy nejspíše souvisí se slovem počítat, počítat neboli měřit čas. Podle egyptských legend naučil člověka měřit a počítat čas bůh Thovt, kterému Řekové říkali Hermes Trismegistos. Byl prý jedním z těch několika tajemných Strážců, kteří nějakým zázrakem přežili zánik Atlantidy. A podle esoterní tradice je také Hermes Trismegistos tím, kdo dal lidstvu TAROT…

Tarot je dnes populární téma znovu objevené v 70-tých letech 20. století. Lidí, kteří se jím v nějaké míře zabývají, přibývá a těch, kteří na něj narazili ať už na internetu nebo v časopisech či v televizi, rovněž. Nicméně jeho stáří, původ i účel je obestřen tajemstvím a nejspíše už to tak zůstane. Poodhrnout roušku tohoto tajemství s námi můžete i vy…

Pokud jde o historicitu tarotu existují vedle sebe dvě linie: esoterní a historická, rozuměj vědecká, protože svou historii de facto mají obě. Esoterní tradice odvozuje tarot z tajných nauk, jejichž existence údajně sahá až do bájné Atlantidy a vede přes Herma Trismegista, židovskou kabalu a středověkou alchymii až k dnešku. Historická tradice se poctivě drží písemných záznamů, které lze dnes najít v různých kronikách a manuscriptech. Lze tak se 100% jistotou říci, že tarotové karty nespatřily světlo světa před rokem 1442 (našeho letopočtu samozřejmě), což je ovšem jediná jistota, kterou historikové mají. Stalo se tak pravděpodobně na dvoře ferrarského vévody, neboť ve zdejších účetních knihách čteme, že 10. února 1442 obdržel „mistr Jacomo, malíř zvaný Sagramoro“ honorář za vytvoření čtyř balíčků karet, které obsahovaly běžné čtyři barvy hracích karet (poháry, meče, mince, hole) a trumfy. Karty se však nedochovaly a mohou se tak pyšnit prvenstvím jen v tom, že o nich máme nejstarší písemný záznam.

Pokud se soustředíme na hrací karty, z nichž tarot nejspíše vzešel, dostaneme se v prostoru i v čase ještě o něco dál, možná až do Číny, kde si hrou v karty, kterou údajně v roce 1120 samy vymyslely, krátily čas konkubíny v císařském harému. O nějakých 250 let později už se o kartách (ne právě lichotivě) zmiňuje jistý Johannes a dokonce vyjmenovává jména některých listů. Nicméně žádné z těchto karet se nedochovaly.
Vůbec nejstaršími dochovanými hracími kartami (tedy ne tak úplně tarot) je asi 300 exemplářů z celkem asi 20 různých karetních her, které vznikaly zhruba od roku 1441 v okruhu vladařských milánských rodů Visconti a Sforza; v pramenech jsou tyto karty poněkud nepřesně označované jako Visconti-Sforza tarot. Ve skutečnosti lze za historicky první (a zároveň) dochované tarotové karty považovat pouze tři sady v různé míře kompletní:

– Brella-Brambilla Tarocchi

– Cary-Yale Tarocchi

– Pierpont-Morgan-Bergamo

První karty byly zcela určitě záležitostí bohatých resp. šlechtických vrstev. Byly ručně malované, zdobené zlatem a podobně jako votivní obrazy v kostelích vyjadřovaly finanční zařazení a mocenské postavení svého objednavatele. Jedněmi z prvních takových karet je i tzv. Tarot Karla VI.  16 dochovaných obrazů malovaných vaječnou temperou a zdobených zlatem uchovává ve svých sbírkách Francouzská národní knihovna.

Druhou částí záhadného příběhu tarotových karet je otázka, zda dnešní sada 78 obrazů tvořila původně jednu hru (či co to bylo) nebo dvě. Zdá se, že druhá možnost je pravděpodobnější. Čtyři barvy – již zmíněné poháry, meče, mince a hole – od každé po deseti kartách plus tzv. hlavové karty, tedy to, co dnes známe jako Malou arkánu tarotu (a moderní žolíkové karty), zřejmě přišly do Evropy odněkud z Orientu. Podle některých odvážných teorií je dokonce přinesli až z Indie tehdy neznámí a exotičtí cikáni, kteří se tu objevili někdy ve 14. století; společný časový rámec je ale, zdá se, to jediné, co cikány s tarotovými kartami spojuje. Dlouhou dobu byly obrázky na těchto kartách víceméně abstraktní, obsahovaly v podstatě jen patřičný počet symbolů, sem tam nějaký ten ornament… Naproti tomu hlavové neboli dvorní karty byly jediné ilustrované s obrázky (možná skutečných) pomazaných hlav. V duchu strategie čím méně srozumitelné, tím více záhadné a čím záhadnější tím lépe „nakecáte klientovi cokoliv“, proplouvaly tyto karty časem i Evropou a v kapsách královských i císařských vojáků prošly Evropu i svět. V roce 1910 napadlo dva britské okultisty, či spíše jednoho okultistu a jednoho vydavatele knih, že k nezáživným obrázkům vymyslí drobné scénky založené na tehdy se rodící psychoanalýze. Základem se staly tzv. archetypy, které objevil a popsal C. G. Jung. Zjednodušeně řečeno jsou archetypy archaickou (tedy velmi dávnou) vývojovou vrstvou lidského vědomí. V této vrstvě existují všem lidem společné vzorce chápání skutečnosti. Proto mají dávné mýty i moderní pohádky tolik shodných rysů. A proto je tarot tak univerzální…

Příběh druhé části balíčku zvané Velká arkána tarotu je neméně záhadný. Historicky lze rozlišit dvě vývojové větve – již zmíněnou italskou s kořeny na ferrarském dvoře a francouzskou, z níž se odvozuje dodnes velmi známý a populární tarot Marseilleský. Velkou arkánu tvoří 22 obrazů, což je sice jediné, ale o to hůře zpochybnitelné pojítko s kabalou, na němž postavili své teorie esoterici 19. století s Éliphasem Lévim v čele. Avšak největší záhadou, která z tarotu dělá to, co je, či spíše to, čím se stal, není ani tak skutečnost, že je obrazů 22, jako to, co je na nich… Máme tu císaře a císařovnu, blázna a kejklíře, papeže, slunce, měsíc, kardinální ctnosti a dokonce chtíč! Co to má být?! Společenské spektrum sociálních vrstev? Astronomická příručka? Tahák na zkoušku z teologie? Ani jedno a možná všechno dohromady. Právě to, jak trefně jednotlivé postavy na obrázcích vystihují různé typy lidského chování, myšlení a komunikace, které přesahuje kulturní rámec i historické období dělá z tarotu hádanku i klíč k ní zároveň. Velká arkána je tedy nejpravděpodobněji myšlenkovým konstruktem rodící se evropské renesance a humanismu. Zrcadlí se v ní jak dobová společnost a kultura, tak i úroveň tehdejších znalostí, které stavěly na mnohem starších poznatcích antické kultury, astrologie a kabaly. Renesanční touha po dokonalé kráse, souměrnosti a úměrnosti a snaha propojit stejné se stejným do jednoho univerzálního, a tedy dokonalého, systému se neuvěřitelně přesně potkala v naší moderní době s psychologií a sebepoznáním. Můžeme tedy jen doufat, že na cestu tarotem se bude vydávat stále více nadšených poutníků.

Zdroje a doporučená literatura: odkazy v textu; Encyklopedie tarotu, Bohumil Vurm, Praga Mystica 2012; Čertovy obrázky v historii a současnosti, Vendula Smilová, diplomová práce 2007, str. 9-20;