Tenkrát v Marseille

Datum publikace: 31. 7. 2017 Rubrika: TAROT

 

V minulém díle jsme si řekli něco málo o historii prvních hracích a tarotových karet, v dnešním povídání se podíváme trochu podrobněji na několik zásadních tarotových souborů, z nichž moderní tarot vzešel…

Prvním typem dodnes oblíbených tarotů je tzv. Marseilleský tarot. Na první pohled zdánlivě neumělé obrázky mají v 21. století nemálo obdivovatelů a na překážku jim není ani to, že stejně jako všechny tehdejší taroty nemá obrázkovou malou arkánu. Omezuje se pouze na 22 velkých arkán a 16 dvorních karet, ostatní karty malé arkány jsou označené pouze patřičným počtem holí, mečů, pohárů nebo mincí. Základem předlohy byl dřevoryt, proto jsou rysy postav jakoby tvrdé a neobratné, právě to však dodává kartám zvláštní kouzlo. Než však vývoj došel až k těmto obrázkům, trvalo to nějakou dobu. První francouzské taroty se objevily v okolí Marseille někdy kolem roku 1500 a podle moderních výzkumů se má za to, že je přinesli z Itálie francouzští vojáci, kteří se vrátili z válečného tažení krále Karla VIII. (1484) a Ludvíka XII. (1499). Drobná zmínka o těchto kartách se také objevuje v románu Gargantua a Pantagruel fr. spisovatele Francoise Rabelaise.

Zajímavou sadou, z níž se dochovalo 38 listů velké arkány je vůbec nejstarší francouzský tarot od Catelina Geoffroye z roku 1557; má atypické pojmenování barev: místo pohárů, mincí, mečů a holí, se zde objevují pávi, papoušci a lvi, od čtvrté barvy se však žádná karta nedochovala, takže čtvrté označení neznáme; avšak v Německu se již v roce 1544  objevuje podobná karetní sada bez trumfů německého rytce a ilustrátora Virgila Solise, která jako čtvrtou barvu jmenuje „opice“.

S rozvojem tiskařských technik (dřevoryt) a zejména s nástupem knihtisku se karty rychle šíří.  Ze 17. stol. jsou známy 3 karetní hry, všechny z Paříže; anonymní Tarot de Paris, druhý nejstarší ve Francii, z něhož se dochovalo všech 78 karet, pak tarot Jeana Nobleta (autor původního designu, tak jak ho známe dnes, který připomíná italskou komedii dell´arte ), z něhož chybí mečová 6, 7, 8, 9 a 10 a konečně opět kompletně dochovaný soubor, který sestavil a navrhl Jacques Viéville, oba z roku 1650; Nobletovy karty vykazují milánský vliv, druhé dvě sady odpovídají kartám z boloňské oblasti. Typický vzhled tarotu de Marseille se poprvé objevuje zhruba v polovině 18. století (1760 dílna kartýře Nicolase Convera), výjevy na kartách se stále více vzdalují původním italským předlohám, objevují se zvířecí motivy a malebné scény. Jednotlivé sady se už ve své době začínají v detailech lišit.

Ve stejné době se ve Francii objevují také první tzv. okultní sady a začíná se příběh tarotu spojený s hermetismem, alchymií, kabalou, svobodným zednářstvím a dalšími tajnými naukami. Průkopníkem této linie byl fr. alchymista amatér řečený Eteilla (což je přesmyčka jeho jména Jean Francois Alliette (ca. 1724 – 1792)), který navrhl a vydal svou vlastní po sobě pojmenovanou sadu Eteilla tarot. Pan Aliette si dal na své sadě skutečně záležet, a aby ho nikdo nemohl nařknout, že opisoval, kompletně přejmenoval listy velké arkány, pohrál si i s jejich pořadím (takže Blázna umístil až na konec a postupku malé arkány uspořádal přesně obráceně, tj. od králů směrem k esům). Sice ho to vyřadilo z konkurenčního boje mezi vydavateli tarotů (dnes je prakticky zapomenutý), ale místo toho se zařadil do historie. V jeho stopách pak šla řada dalších „učenců“, mezi nimi i Arthur Edward Waite, jehož dodnes patrně nejznámější a nejoblíbenější balíček s obrázky  Pamely Colman-Smithové se objevil v roce 1910.

O tarotovém balíčku, který vešel všeobecně ve známost pod názvem Rider-Waite, což je spojení jmen autora A. E. Waitea a nakladetele Ridera, už bylo napsáno velmi, ale opravdu velmi mnoho. Co je však z hlediska historie tarotu zcela zásadní, je fakt, že to bylo vůbec poprvé, kdy se objevila ilustrovaná malá arkána. Právě tento originální nápad totiž umožnil transformovat původně okultní záležitost určenou pouze prověřeným vyvoleným až na moderní terapeutickou pomůcku a tarotové karty jako takové  mohly zahájit své vítězné tažení světem. Rider-Waite tarot je základní surovina, z níž se „vaří“ skoro všechny moderní sady.

Samotné obrázky mají velmi zvláštní náboj. Na první pohled vypadají velmi jednoduše, téměř jako dětské omalovánky, což mnohé vykladače tarotu trochu odrazuje; zdají se jim málo tajemné, málo magické, ale opak je pravdou. Ve skutečnosti jsou obrázky doslova prošpikovány drobnými symboly, které se navíc v rámci celého balíčku odkazují jeden ke druhému. V žádné jiné sadě nic podobného nenajdete. Zkoumat Waiteovu sadu právě z tohoto úhlu pohledu je nesmírně zábavné a způsobuje to, že se vám téměř nemůže okoukat, protože postřehnout všechny detaily naráz a komplexně je takřka nemožné. Pokud s tarotem začínáte, zkuste to nejprve s touto sadou, pokud už nějakou dobu brázdíte nekonečné vody tarotových moří a máte dojem, že už vás nic nepřekvapí, vraťte se na začátek a začněte znovu s Rider-Waiteovým tarotem.

Třetí nejvýznamnější tarotovou sadou je Tarot Aleistera Crowleyho, mága a okultisty, který původně vzešel s anglického okultního spolku Zlatý úsvit. Okultní spolky byly velmi rozšířené zejména na přelomu 19. a 20. století, jejich oblíbenost možná souvisela se stále se zrychlujícím životním stylem v důsledku technického rozvoje, na který lidská psychika nebyla ještě připravena, a tak hledala zklidnění v něčem nehmotném a iracionálním. V závěru 19. století se objevuje tzv. theosofie, jejímž hlavním šiřitelem byla Theosofická společnost Heleny Petrovny Blavatské založená v roce 1875. Blavatská patřila k hlavnímu proudu novodobých okultistů, prohlašovala o sobě, že má významné parapsychologické a léčitelské schopnosti; zanechala po sobě také několik proroctví (ale kupodivu žádný tarot). Tato duchovní hnutí založená na esoterické spiritualitě, okultních jevech, mystice a tajemných rituálech se odvolávala na východní náboženské tradice a spolu se svobodným zednářstvím historii tarotu rovněž ovlivnila.

Crowleyho tarotu se říká také Thothův tarot, což odkazuje na staroegyptskou mytologii. Ve srovnání s tarotem Rider-Waite je Crowleyho tarot mnohem odvážnější, vášnivější a nespoutanější, a to jak ve své symbolice, tak v malířském ztvárnění. Hraje barvami a tvary, které jsou dokonale sladěné a je radost se na něj podívat. Symbolika je modernější, mystičtější a složitější než u Rider-Waite tarotu. Ve srovnání s ním jsou Crowleyho karty obohaceny navíc ještě o symboly z astrologie a kabaly a všechno je navzájem velmi důmyslně propojeno. Crowleyho tarot v sobě skrývá silnou přitažlivost a jeho majitel mu obvykle zůstane už navždycky věrný. Autorkou obrázků je Lady Frieda Harrisová, anglická aristokratka, malířka a umělkyně. Crowleyho a svůj tarot stvořila ve svých 60 letech, což jen dokazuje, že v životě nikdy není na nic pozdě.

Všechny výše uvedené tarotové sady však nejsou jen mrtvé artefakty spirituální historie a grafického designu, jsou hlavně v pravém slova smyslu RODIČI moderních tarotů. Na jejich symboliku, provedení, typický design se odvolávají mnozí moderní autoři tarotových karet a téměř vždy se setkají s nadšenou odezvou. Asi nejdále ve své oslavě fenoménu jménem tarot zašlo italské nakladatelství Lo Scarabeo, když stvořilo svůj Lo Scarabeo Tarot. Na jeho obrázcích se prolínají všechny tři tarotové tradice dohromady, obrázek vydá za spoustu slov…

 

   

6 mečů – Rider-Waite, Crowley, Lo Scarabeo

 

   

9 mečů – Tarot de Marseille, Rider-Waite, Lo Scarabeo

 

Doporučeno ke studiu:

Evelin Bürgerová/Johannes Fiebig, TAROT – Cesty štěstí, Eugenika 2001 (a pozdější vydání)

Webové portály  www.albideuter.de kompletní sady k prohlížení, jako bonus pár důležitých informací z historie tarotu v němčině a (pro angličtináře)  www.tarot-heritage.com – trochu náročnější, ale je tu asi úplně všechno 🙂

Zpět