Původně byl tarot používán k věštění budoucnosti, podobně jako mariášové, cikánské nebo jiné karty. Jeho skutečný původní účel však není znám.
Dnes je k tarotu přistupováno mnoha různými způsoby, nejčastěji jako k pomůcce, při osobnostním rozvoji, přibývá i psychologů a koučů, kteří jej používají při práci s pacienty a klienty, neboť obrazy na kartách mají obvykle hluboký psychologický účinek.
Technicky vzato je tarot karetní systém, který zahrnuje 78 karet a je rozdělen do dvou částí. První z nich jsou takzvaná
neboli trumfy. Jedná se o 22 symbolických obrazů, z nichž každý má dnes své číslo a název*. Na nejstarších dochovaných kartách tarotu žádná čísla ani jména napsána nebyla. Velká arkána mají tradiční jména a jsou číslovaná od jedné do dvaceti jedné. Karta Blázen nemá číslo žádné, nebo je označována nulou. To je také karta, která byla zřejmě převzata z tarotu do dnešních her, i když někteří badatelé tuto souvislost neuznávají. Je to Žolík, The Jolly Jocker neboli divoká karta, která může zastoupit jakoukoliv hodnotu a barvu.
* Blázen, Velekněžka, Císařovna, Císař, Velekněz, Milenci, Vůz, Síla, Poustevník, Kolo štěstí, Spravedlnost, Viselec, Smrt, Mírnost, Ďábel, Věž, Hvězda, Měsíc, Slunce, Soud, Svět (více info viz Významy karet)
Druhou část tarotu tvoří 56 karet, které jsou v podstatě obdobou našich dnešních karetních her (bridž, žolíky, mariášky). Tato část se nazývá
a je rozčleněna do čtyř barev či druhů, které se nazývají meče (píky, zelené), hole (žaludy, kříže), poháry (srdce, červené) a mince (kule, kára). Každá barva má čtrnáct karet. Čtyři jsou takzvané dvorní: páže, rytíř, královna a král. Zbylých deset tvoří eso (jednička), dvojka, trojka, čtyřka, pětka, šestka, sedmička, osmička, devítka a desítka. Jak napovídá struktura Malých arkán, byla tato část tarotu odvozena ze středověkých karetních her, které jsou starší než Velká arkána. Je tedy zřejmé, že dvě části tarotu – Velká a Malá arkána – vznikly odděleně a byly na počátku 15. století sloučeny do jedné hry.
Podle Bohumila Vurma je člověk zrozen do hmotného světa jako nevědomý (Blázen), aby objevoval jeho skrytá tajemství a smysl života (Velekněžka). Na počátku jsou mu průvodci matka a otec (Císařovna a Císař), později různí učitelé (Velekněz). Nejcennějším darem je svobodná vůle, která umožňuje opravdové rozhodování (Milenci). Jeho mladé a hrdé Ego mu dodává odvahu nutnou k překonání překážek (Vůz). Jeho činy však podléhají spravedlivé odplatě (Spravedlnost). A tak musí být pevný, moudrý a často osamocený ve svém hledání (Poustevník) a nenechat se zviklat kolísavostí osudu (Kolo štěstí). Jeho vnitřní síla (Síla) mu umožní nejen jednat s okolním světem, ale i hluboké vnitřní poznání (Viselec) jistot, které nepodléhají žádné změně (Smrt). Umírněnost jeho konání a myšlení (Střídmost) mu umožní překonat veškerá pokušení a extrémy hmotného světa (Ďábel). A bude schopen rozeznávat i v neštěstí (Věž) smysl svého osudu a pomocnou rukou anděla strážného (Hvězda), který ho chrání před temnotami (Měsíc) a vede ho směrem ke světlu (Slunce). Jeho životní cesta vrcholí přeměnou (Soud), kterou dosáhne harmonizací svého nitra s okolním světem (Svět). Stává se tak osvíceným a jeho vědomí je totožné s vědomím světa (vyšší aspekt karty Blázen). Jestliže tohoto osvícení nedosáhl, je mu dána další příležitost v příštím životě a celá cesta se znovu opakuje (Blázen).
Stejně jako původ tarotu, tak i jeho pojmenování je poněkud matoucí a nejasné. Na počátku 15. století v Itálii bylo 22 trumfů (Velká arkána) nazýváno trionfi (vítězství). Obecně se názvem trumfy označují karty vyšší hodnoty. Trumfy jsou též známy jako „atouts“ ve francouzštině nebo „atutti“ v italštině.
Na počátku 16. století byl výraz trionfi nahrazen slovem tarocchi (v jednotném čísle tarocco). Italský výraz tarocchi a francouzský taraux se již na samém počátku 16. století objevily současně. Tarocchi (čti taroky) a taraux zahrnují obě části tarotu, tedy všech 78 karet. Název tarot pravděpodobně vznikl francouzským přepisem italského slova tarocchi.
Výraz trumf, který je používán pro dvacet dva symbolických karet tarotu, je odvozen z latinského triumfi a znamená triumf, vítězství. Dnes se namísto výrazu trumfy nejčastěji používá název Velká arkána. Výraz arkán je odvozen z latinského slova arcanum a v češtině znamená tajemství.
Přestože o genezi tarotu bylo napsáno mnoho knih a studií, jeho původ není znám. Navzdory tomu, že je dnes tarot jednou z nejpopulárnějších okultních disciplín, jeho kořeny jsou zahaleny rouškou tajemství. Často se setkáváme s názory, které autoritativně a mnohdy i přesvědčivě určují přesný původ tarotu, avšak žádný z nich nelze považovat za dostatečně průkazný. Jde většinou spíše o zbožné přání než o jistotu. Neznámý původ však nikterak tarotu neubírá na přitažlivosti. Záhady spojené s jeho původem jenom umocňují jeho vliv. Je velmi pravděpodobné, že Malá arkána mají původ v Asii, snad v Persii, Indii nebo Číně. Naproti tomu Velká arkána vznikla ve středověké Evropě, ke konci 14. století nebo na začátku 15. století, na některém panovnickém dvoře. Jednou z možností je císařský dvůr Karla IV. a jeho syna Václava IV. v Praze. Trumfy (trionfi) mohly být inspirovány stejnojmennými básněmi Francesca Petrarcy, se kterým měl císař Karel důvěrné kontakty. Nejčastěji jsou obě části tarotu dávány do souvislosti se starým Egyptem, kabalou, židovskou abecedou a numerologií. O těchto souvislostech se však dozvídáme až na konci 18. století, a u zrodu těchto souvztažností nestál egyptský mudrc Hermes Trismegistos, nýbrž Francouz jménem Court de Gébelin.
Zatím nejstarší nalezený záznam o tarotu, přesněji řečeno o trumfech (trionfi), se nachází v účetních knihách rodiny d’Este, která vládla v severoitalském městě Ferrara. 10 února 1442 obdržel „mistr Jacomo, malíř zvaný Sagramoro“ honorář za vytvoření čtyř balíčků karet, které obsahovaly běžné čtyři barvy hracích karet (poháry, meče, mince, hole) a trumfy. Z Ferrary pochází i další zmínky o trumfech. O několik let později se objevují záznamy i v Miláně, odkud také pocházejí nejstarší dochované tarotové karty, takzvané Visconti tarot a Visconti-Sforza tarot.
Výraz trionfi byl používán nejen pro karty vyrobené pro nějakou významnou příležitost jako svatba, vítězství v bitvě či uzavření míru, ale i pro velkolepé oslavy pořádáné při takových příležitostech. Oslavy nazývané též Trionfi, vítězoslavné průvody, byly v polovině 15. století velice oblíbené.
Výraz trionfi použil také Benátčan Jacopo Antonio Marcello pro karty vyrobené v Miláně. Jejich výrobu zadal milánský vévoda Filippo Maria Visconti a zhotovitelem byl malíř Michelino Molinari da Besozzo (asi 1377 – asi 1456). Doprovodný text ke kartám napsal vévodův učitel Martiano da Tortona (asi 1370–1423/1425). Karty se bohužel nedochovaly, nicméně doprovodný text ano. Karet bylo pravděpodobně 60. Jednalo se o čtyři krále, čtyřicet číslovaných karet a šestnáct trumfů, na nichž byla namalována antická božstva. Martiano da Trotona byl nejen osobním učitelem vévody, ale zřejmě také astrologem a byl znám pro svou výjimečnou znalost řecké mytologie.
Nejstarší dochované tarotové karty (carte da trionfi) jsou ručně malované. Jsou známy pod jménem Visconti nebo Visconti-Sforza. Pojmenování získaly od vladařských rodin z italského města Milána, pro něž byly namalovány někdy v letech 1410–1450. Oba rody jsou identifikovány podle erbů objevujících se na některých kartách. Různá muzea a sběratelé mají ve svých sbírkách více než deset nekompletních verzí.
Zřejmě nejstarší z dochovaných „trionfi“ karet, takzvaný Cary-Yale tarot (též Visconti-Modrone tarot nebo jen Visconti tarot), byl vytvořen neznámým malířem. Objednavatelem karet byl pravděpodobně, jako v případě nedochovaných karet od Michelina Molinari da Besozzo, milánský vévoda Filippo Maria Visconti (1392–1447). Dochované karty jsou uloženy ve sbírce americké Yale University ve státě Connecticut. Je pravděpodobné, že byly namalovány u příležitosti vévodovy svatby s Marií Savojskou (1411–1469), která se uskutečnila v roce 1428.
Autorem nejznámějšího a nejobsáhlejšího z nejstarších dochovaných tarotů, takzvaného Visconti-Sforza tarotu (též Pierpont-Morgan Bergamo tarot), je nejspíš malíř Bonifacio Bembo. I když někteří badatelé uvádějí možnost, že jím byl Francesco Zavattari. Tento tarot vznikl nejspíše v letech 1451–1453. Ručně malované karty zahrnují téměř všechny karty tarotu. Karty Ďábel a Věž se buď nedochovaly, nebo nikdy nebyly jeho součástí. Stejně jako v případě Cary-Yale tarotu žádný z dochovaných dvaceti trumfů nemá číslo ani jméno. 74 karet se nachází v různých institucích. 35 karet je v Morganově knihovně a muzeu v New Yorku, zbylé jsou v italských sbírkách, 26 v Akademii Carrara a 13 v Casa Colleoni. Je možné, že tyto karty byly namalovány u příležitosti svatby potomků z rodin Visconti a Sforza. Nemanželská dcera vévody Filippa Viscontiho Bianca Maria Visconti a Francesco Sforza se stali manželi v roce 1441.
Ručně malované, a tudíž drahé karty tarotu byly zřejmě výsadou šlechticů. Populárnější verze ve formě dřevořezů se objevily v druhé polovině 15. století. Dalšímu rozšíření pomohlo zdokonalení tiskařské techniky. Zavedení tiskařského lisu, původně asi čínského vynálezu, otevřelo tarotu cestu k dobytí světa. Tarot se v tištěné formě dochoval v různých městech Francie. Nejpopulárnější z nich pochází z jihofrancouzského města Marseille, které mu dalo jméno, Marseillský tarot.
Text: Bohumil Vurm, Encyklopedie tarotu, 1. díl, Praga Mystica 2012
Zpět