Mona Lisa
Datum publikace: 12. 9. 2017 Rubrika: DĚJINY UMĚNÍ, Obrazy
KOLIKRÁT MALOVAL LEONARDO DA VINCI SVŮJ NEJSLAVNĚJŠÍ OBRAZ? BRZY VYRAZÍ NA VÝSTAVNÍ TURNÉ PO CELÉM SVĚTĚ PLÁTNO, KTERÉ BY MOC CHTĚLO BÝT DALŠÍM ORIGINÁLEM.
Text: Naďa Klevisová, převzato z Hospodářských novin, magazín Víkend 23.11.2012
Švýcarská nadace z Curychu letos na podzim oznámila, že vlastní Monu Lisu, kterou namaloval Leonardo ještě dříve než tu, jež visí v Louvru.
Zpráva o „mladé Moně Lise“ samozřejmě způsobila pozdvižení. Švýcaři nezaváhali a své tvrzení podpořili tlustou publikací se zlatou ořízkou a uspořádali v Ženevě bombastickou tiskovou konferenci. Sjely se stovky novinářů a znalců, ale jeden důležitý muž chyběl. Profesor Martin Kemp z Oxfordu, který jako jediný na světě směl pravou Monu Lisu vyndat z rámu, se na konferenci nedostavil. Místo toho vydal prohlášení, že „mladá Mona Lisa“ není Leonardovým dílem. Jediným jeho vyobrazením manželky florentského kupce s hedvábím je podle Martina Kempa obraz v Louvru. Švýcarské překvapení se tedy nepovedlo, i když majitelé obrazu svou bitvu nehodlají vzdát.
Století objevů
Nejslavnější obraz všech dob je starý více než 500 let. Teprve 21. století vneslo však do jeho historie nové, až převratné poznatky.
V roce 2004 se pod povrch originálu v Louvru mohl s pomocí nejmodernějších technologií podívat tým kanadských vědců a objevil průsvitný závoj těhotných a šestinedělek na Giocondině hlavě. Do té doby o něm nikdo neměl tušení.
V roce 2005 přinesla náhoda další překvapení. Pracovník univerzitní knihovny v německém Heidelbergu otevřel prvotisk Ciceronových dopisů a na jedné z jeho stránek objevil poznámku připsanou v říjnu 1503. Florentský kancléř Agostino Vespucci, kterému knížka tenkrát patřila, si v ní zapsal, Leonardo vždycky maluje jen hlavu a horní část těla, „jako na obraze Lisy del Giocondo“. Svět měl tedy konečně jistotu, koho v Louvru obdivuje.
O tom, že na obraze je znázorněna Gioconda, se totiž do té doby jen spekulovalo. Zrovna tak to ale mohl být Leonardův autoportrét nebo portrét jeho matky, jeho mladého milence či některé prominentní kurtizány. Nápadů bylo do té doby vysloveno hodně, ve své knize o Moně Lise je krásně popsal londýnský profesor Donald Sasoon.
Rok 2006 přinesl další objev. V Dulwich Gallery v Londýně vystavili kopii Mony Lisy, kterou pořídil neznámý francouzský umělec v době, kdy byl Leonardův originál na světě už zhruba sto let. V 18. století patřila tato kopie anglickému malíři Joshuovi Reynoldsovi a ten věřil, že vlastní originál. Není divu – je to velmi krásný obraz. Dnes je v soukromých rukou, na veřejnosti se objevil v roce 1902 a pak až po 104 letech. Na výstavě v Dulwich Gallery všichni užasli nad krásou jeho barev.
Originál v Louvru je teď pod nánosy laku posmutnělý. Jak ale napovídá zářivá kopie, kdysi býval plný sytých tónů s jasným, modrým nebem! Portrét by potřeboval vyčistit, ale nikdo na to nemá dost odvahy, protože kdoví, jestli by se tím nezničil úžasně hladký povrch malby, jaký dovedl vytvořit jen Leonardo.
Gioconda s jinýma očima
O největší překvapení, doslova o rozruch století, se letos (2012) v únoru nakonec postarali odborníci z madridské galerie Prado. Ze svých depozitářů totiž vylovili Monu Lisu, která zřejmě vznikala ve Florencii zároveň s Leonardovým obrazem, nejspíš přímo v jeho ateliéru.
Novodobý příběh Mony Lisy z Prada začal zhruba před dvěma lety, když se na nejvýznamnější španělskou galerii obrátili odborníci z pařížského Louvru a požádali ji o zapůjčení jedné ze známých kopií Mony Lisy. Španělé tedy vytáhli z depozitáře tu svoji paní Giocondu, o které neměli příliš vysoké mínění, protože byla zneuctěna nánosem černé barvy v pozadí, a pustili se do průzkumu a restaurování. A pak už se nestačili divit… Když ještě před výstavou přijeli přijeli do Paříže a ukázali tam fotografie zrestaurovaného obrazu, přítomní fascinovaně vydechli. Z pozadí zmizelo devadesát procent nánosu laku a černé barvy, takže Gioconda je výraznější, výraznější a pravděpodobně věrnější modelu než samotný originál v Louvru. Na kopii z Prada je třetí manželka florentského kupce mladší, což odpovídá i skutečnosti ( bylo jí málo přes dvacet, když seděla modelem). Na originálu z Louvru naopak působí pod tíhou potemnělých laků jako žena středního věku se zvláštíma zešikmenýma očima bez obočí! Je to Mona Lisa s jinýma očima. Také její šat je barevnější a jsou na něm víc vidět detaily. Největší úžas ale vzbudilo pozadí. Pod černým nátěrem objevili restaurátoři jemnou, mistrovsky provedenou toskánskou krajinu, do detailu shodnou s pozadím z Louvru, které prokazatatelně namaloval Leonardo.
Kdo stínoval mistra
Do té doby si v Pradu mysleli, že obraz, zapsaný ve španělských královských sbírkách od roku 1666, je malován na dubové desce, a tak ho považovali za vlámskou kopii. Italští malíři zkrátka na dub nemalovali. Teď ale znalci prozkoumali desku a zjistili, že to je ořech, strom, který se vedle Leonardova oblíbeného topolu v Itálii běžně užíval. I Leonardo na něm maloval, například krásnou Dámu s hranostajem, která je teď v Krakově.
Vzrušení stoupalo. Co je to vlastně za kopii? Kdy a kde vznikla? Jedna z moderních metod, infračervená reflektografie, dává možnost spatřit všechny podkresby a změny, které malíř na obraze udělal. A na tomto obraze odhalila, že všechny úpravy jsou totožné s těmi, které v roce 2004 zaznamenal průzkum originální Mony Lisy. Co z toho plyne? Někdo nepochybně Leonarda při malování Mony Lisy „stínoval“, cokoli udělal mistr, to vzápětí provedl i on. V Leonardově ateliéru tak od roku 1503 souběžně vznikaly dva obrazy podle téhož modelu.
Proč? Možná proto, že Leonardo už předem věděl, že nedodrží termín. Malíř byl znám tím, že touží po dokonalosti, a tak na obrazech pracuje dlouhé roky. Co když si chtěl s Monou Lisou „hrát“, dokud nebude úplně spokojen, a tedy si ji ponechat? Pro objednavatele by tu pak byl druhý portrét. Je to jen spekulace, ale svět starého umění je plný tajemství a nezodpovězených otázek, takže se stává živnou půdou pro spoustu odvážných hypotéz. Francesco del Giocondo se každopádně originálu Mony Lisy nedočkal. Leonardo si obraz odvezl do Francie a nikdy se od něj neodloučil.
Ďáblíkovo dílo
Vytváření několika variant k obrazu nebylo v Leonardově době nic neobvyklého. Vznikly zde další verze třeba obrazu Svaté Anny, Panny Marie a malého Krista s beránkem. Malovali je Leonardovi žáci. Znalci se dnes domnívají, že Monu Lisu z Prada vytvořil nejspíš mistrův oblíbenec přezdívaný Salai neboli Ďáblík, vlastním jménem Gian Giacomo Caprotti. Anebo ji mohl namalovat další oblíbený žák, Francesco Melzi. Právě Salaiovi, který byl Leonardovi oddaný od deseti let, kdy k němu nastoupil jako učedník, a ke konci jeho života ho následoval do Francie, odkázal Leonardo svůj majetek i obrazy. Ty pak Salai, včetně originálu Mony Lisy, prodal francouzskému králi. Jak se dostala do Španělska kopie, která je teď v Pradu, dosud nikdo nezjistil.
Španělům při průzkumu kopie zbývalo ještě vysvětlit, kde se na tak jemném a delikátním renesančním obraze vzala černá plocha místo pozadí. Podle listu Art
Newspaper si odborníci myslí, že ho začernil někdo v polovině 18. století, třeba proto, aby mu v interiéru ladil s dalšími díly. V březnu 2012 odcestovala španělská Mona Lisa do pařížského Louvru, aby zažila svůj velký okamžik. Poprvé po pěti stech letech se totiž znovu setkala s tou, vedle níž v Leonardově dílně vznikla. Rázem je z ní ta nejcennější ze všech zhruba čtyřiceti známých kopií.
Zřejmě, asi, možná
Leonardova výstava v Louvru skončila letos (2012) koncem června a pouhé tři měsíce na to, ohlásila nadace Mona Lisa Foundation z Curychu další senzaci. Její verze Mony Lisy, kterou dlouho nikdo neviděl, protože ležela skoro půl století v sejfu švýcarské banky, byla prý „prozkoumána a analyzována“ a teď nastal čas prezentovat výsledky. Marketing a PR byly tak bombastické, , že by se za ně nemusel stydět výrobce nejluxusnějšího zboží.
Ve snaze „rebrandovat“ (rebranding; změna obchodní značky) tento obraz jako Leonardovu mladší Monu Lisu lidé z nadace a s ní spojení odborníci ukázali patetické video o krásách a hodnotách obrazu a knihu za 99 dolarů, jejímž hlavním autorem je irský obchodník s poštovními známkami Stanley Feldman. Členy nadace jsou také spíš lidé z obchodních kruhů než historici umění. Hlavní celebritou konference měl být „poradce“, šachový velmistr Anatolij Karpov, ale ten se pod vlivem znechuení, jež projevili praví znalci, raději omluvil. V interview pro internetový portál Huffington Post pak Alessandro Vezzosi, ředitel Leonardova muzea z jeho rodného Vinci, připustil, že tiskovka byla předčasná. Důkazy, že jde o pravého Leonarda, nejsou přesvědčivé.
Neznámo kdo, neznámo kde
Na obraze sedí mladá žena před pozadím hodně odlišným od toho v Louvru. Na první pohled má jednu vadu na kráse: chybí jí záhadný úsměv Mony Lisy z Louvru. Portrét objevil údajně v roce 1913 v jednom panském domě v Somersetu sběratel a obchodník Hugh Blaker. V první světové válce ho prý odvezl do muzea v Bostonu. V roce 1962 si ho koupil americký sběratel Henry Pulitzer a okamžitě ho dal pod zámek. Když zemřela Pulitzerova partnerka, mělo ho získat nejmenované „mezinárodní konsorcium“, pro něž nadace pracuje od loňského roku.
Otazníků je řada. Například: Kde přesně našel Hugh Blaker ten obraz? Neví se. Zbývá prý naděje, že se třeba najdou jeho deníky a tam to bude napsáno. Jak to, že je tato Mona Lisa namalovaná na plátně, když Leonardo vždycky používal dřevo? Největší znalci Leonardova díla zůstávají skeptičtí. Překapení se prý můžeme dočkat spíš od dosud zevrubně neprozkoumaných kopií Mony Lisy, které jsou v majetku malých muzeí.
„Pokud víme, obraz není na prodej,“ prohlašuje ve zmíněném videu švýcarský právník Markus Frey, člen představenstva nadace. Loni však už portrét dvakrát ukázali v Japonsku. A příští rok ho chtějí začít vystavovat po světě, především v Číně. O Leonardově autorství mluví lidé z nadace zatím jako o „odvážné pracovní hypotéze“. Co kdyby ale nějaký oligarcha, který touží po vlastní Moně lise, uvěřil, že se Leonardovo autorství nakonec potvrdí? Těžko říct, kolik by ho „mladá Mona Lisa“ mohla stát. Ta pravá samozřejmě na prodej nikdy nebyla. Ví se jen to, že před výstavou v USA v roce 1963 byla pojištěna na 100 milionů dolarů. Dnešní ekvivalent je 650 až 700 milionů.
Zpět