Nymfy nacházející Orfeovu hlavu (1900)

Postava Orfea, mýtického pěvce a nejlepšího hudebníka starověkého světa, provází umělce všech možných oborů již od antiky, prostupuje středověké umění, setkáváme se s ní v novověké kultuře a její stopy v umělecké tvorbě můžeme najít prakticky až do současnosti. Orfeův mýtus se v umění objevuje poměrně často, neboť řada umělců se s ním velmi snadno dokázala ztotožnit. Vnímali jej jako předobraz někoho, kdo se odlišuje a za tuto svou odlišnost je nakonec roztrhán na kusy. Jeho cesta do podsvětí je obvykle chápána jako způsob zasvěcení, poznání tajemství života i smrti. A v neposlední řadě v něm viděli také paralelu Krista, zejména scénu, kdy k sobě Orfeus svým zpěvem přiláká zvířata a ptáky.

Námětem Waterhouseova obrazu se stala závěrečná část báje o Orfeovi. Orfeus byl synem thráckého krále a múzy Kalliopé. Lyru mu věnoval sám Apollón. Orfeovou manželkou se stala  víla Euridika. Jejich pozemské štěstí však nemělo dlouhého trvání. Euridiku uštkl had a její duše odešla do říše stínů. Zoufalý Orfeus se rozhodl ji odtamtud přivést. Svým zpěvem dokázal okouzlit i samotného Háda, vládce mrtvých a za odměnu si směl Euridiku odvést zpátky na svět. Ovšem pod podmínkou, že se cestou nesmí ani jednou ohlédnout. Aby se ujistil, že mu Euridika stačí v tempu, Orfeus se neovládl, ohlédl se a ztratil ji navždy. Od té doby se vyhýbal lidem, a zvláště ženám. Toulal se po horách i hlubokými lesy a zpíval smutné písně.  Jednoho dne narazil na vyznavačky Dionýsova kultu. Rozvášněné vínem a rozzuřené jeho netečností na něj házely kameny, až ho zabily…

„Bakchantky roztrhaly jeho mrtvé tělo a rozházely je po lese. Umělcovu hlavu a lyru hodily do řeky. A hle, div divoucí! Lyra teskně lkala, jak ji unášely vlnky, mrtvá ústa zpívala i po smrti a říční břehy jim žalostně odpovídaly. I moře se utišilo, poslouchalo ten žalostný zpěv a jedna vlnka druhé šeptala jméno Eurydičino, jež měl pěvec na rtech, když umíral. Pozůstatky po něm doneslo moře z Thrákie až na ostrov Lesbos.“

Rudolf Mertlík, Starověké báje a pověsti

„Pochází z tohoto světa? Ne, z obou říší vzrostla jeho širá přirozenost. Zručněji ohýbá větev vrbovou ten, kdo kořeny vrb prozkoumal dost.
Když jdete spát, mléko a s chlebem mísy na stole ať nejsou; vábí zemřelé.
Ale on, zaklínač, prý mísí jejich zjevení ve všechno uzřelé
pod mírnými víčky vašich zřítelnic;
Kouzlo rulíku a routy pravé víc mu není než nejjasnější zření.
Platný obraz mu nemůže zkalit nic; ať z hrobů pochází to či ze světnic, slaví džbán, sponu i prsten pěním“.

Rainer Maria Rilke, Sonety Orfeovy

Zdroje a odkazy:  Orfeův odraz v umění, bakalářská práce (str. 28 a násl.) L. Beránková, 2012;  Orfika (orfické básně a mýty); wikipedie, internet