Dekapitace neboli oddělení hlavy od zbytku těla je nejsnazší způsob usmrcení (nejen) člověka. Na své pouti dějinami se lidstvo setkalo s usekáváním hlav teprve po zvládnutí technologie umožňující výrobu sečných zbraní (poprvé v době bronzové na přelomu 3. a 2. tisíciletí př. n. l.). Je jisté, že byly zaznamenány případy (a jistě ne vzácné), kdy tělo oddělené od hlavy vykazovalo i po oddělení jisté známky „života“. Jednalo se vesměs o poslední záchvěvy umírajících nervů a svalové křeče, nicméně se nabízela otázka: hýbe-li se tělo (zabitého hada, drůbeže, ryby), vnímá i hlava? Vidí? Slyší? K děsuplným představám byl jen krůček, a tak se s useknutými, mluvícími a zcela na těle nezávisle fungujícími hlavami můžeme setkat v mýtech mnoha kultur na celém světě. Co tedy hlava, resp. její ztráta, představovala?
Vzhledem ke svému umístění na vrcholu těla byla hlava odjakživa vztahována k horní sféře, k nebesům. Jako orgán je nositelem vědomí, JÁ a jako taková je spojována s identitou, ať už vlastní nebo cizí; to byl také jeden z důvodů, proč byla hlava oddělována od těla: buď za účelem znemožnění identifikace anebo naopak jako důkaz pro identifikaci. Odříznout někomu hlavu také znamenalo (jak se v mnoha kulturách věřilo) znemožnit mu vstup do říše mrtvých. V mnoha legendách po celé Evropě bloudí nešťastné duše v marné snaze svou hlavu opět najít. Protože hlava byla spojována s identitou a osobností jejího nositele, byla to důležitá a velmi uctívaná trofej, symbol vítězství. Věřilo se, že spolu s hlavou získá přemožitel i schopnosti poraženého bojovníka. To je zřejmé zejména u kultů lebky. Kult lebky byl rozšířený už v pravěku a ve víceméně nezměněné formě se udržel až do příchodu křesťanství, které jaksi nebylo schopné ho úplně potlačit. Nebylo totiž čím tuto prastarou víru v moc lebky nahradit. A tak jako mnoho pohanských tradic, přešla i tato do nového „moderního“ náboženství a projevila se v uctívání lebek svatých. Lebka byla často používána i jako rituální nádoba. Souvislost mezi lebkou a nádobou existuje ve všech indoevropských jazycích: něm. Kopf (hlava) je stejného základu jako anglické cup (šálek, pohár – např. Davis Cup) – to vše je z lat. cupa = 1. hlava 2. nádoba. České slovo lebka má souvislost s lub, původně nádoba z kůry. Lebka má velmi blízko k nádobě či poháru. Jednou z hlavních trofejí při sportovních střetnutích je pohár. Mezi vítězem držícím triumfálně pohár a válečníkem držícím hlavu poraženého není v zásadě podstatný rozdíl. Sport můžeme chápat jako náhražku války i náboženství. Z poháru se pije, stejně jako se pila krev z lebek. A v celé Skandinávii se při přípitku neříká “Na zdraví!”, ale “Skol” – tj. lebka.
Na hlavě jsou umístěné všechny lidské smysly, je tedy nade vší pochybnost, že je ze všech částí lidského těla nejdůležitější a k jako takové k ní lidé od počátku přistupovali. Hlava byla symbolem moci, zejména s bohatou kšticí (viz Samson, jenž ztratil veškerou svou sílu poté, co mu zrádná Dalila ustřihla vlasy), oholená hlava byla naopak symbolem pokory (u kněžích). Indická Kálí nosila v jedné ze svých čtyř rukou uťatou hlavu na znamení, že je vládkyní nad životem i smrtí.
Hlava byla symbolem myšlení a rozumu. Řecká bohyně moudrosti Athéna se zrodila, jak jinak, z Diovy hlavy – vyskočila mu z čela (mimochodem po úporné migréně). Mluvící hlavy v mýtech odkazují na vědění a tajemství (v moderní podobě např. sci-fi román A. R. Běljajeva Hlava profesora Dowella) a naznačují tak představy o možnostech uchování těchto znalostí i po smrti. Orfeova hlava potom, co byl roztrhán zdivočelými vyznavačkami kultu boha Dionýsa, doplula k ostrovu Lesbos, kde byla po léta uctívána v chrámu a pronášela věštby (ke značné nelibosti boha Apollóna, který měl v Řecku na věštění monopol).
Hlava byla chápána jako symbol, resp. sídlo duše. V mnoha pověstech se lze setkat s tím, že po setnutí hlavy, vyletí z krku duše a zamíří k nebi. Z odseknuté hlavy Gorgony Medúsy, resp. z jejího krku, takto vyletěl Pegas, jenž se stal symbolem umělecké inspirace a básnického umění. Medúsina hlava byla navíc zvláštní ještě jednou věcí: i po smrti si uchovala svou kouzelnou moc – každého, kdo na ni pohlédl, proměnila v kámen… Podobně jako u hlav, které po smrti mluvily (viz Orfeus), je tím naznačena jistá forma nesmrtelnosti… Hlava bez těla odkazuje také na zřeknutí se všeho tělesného a příklon k duchovním záležitostem; k mnoha středověkým svatým se váže legenda, v níž figuruje právě ztráta hlavy (sv. Diviš, sv. Nicaise).
V Bibli, ve Starém zákonu, se setkáme hned s několika uctívanými hlavami. Král David, přemožitel Pelištejce Goliáše, bývá jen málokdy zobrazován jinak, než s jeho uříznutou hlavou v jedné a mečem v druhé ruce. Ve skutečnosti ho však zabil prakem, z něhož vystřelil kámen a zasáhl obra rovnou doprostřed čela, do místa, kam je umisťováno tzv. třetí oko. To se ovšem ke vzoru všech středověkých panovníků moc nehodilo, a tak si tradice skutečnost trochu upravila. Příběh se vykládá jako vítězství lsti nad hrubou silou, přeneseně jako vítězství rozumu (inteligence) nad tělem, i když hodně velkým. Hlava je zkrátka to hlavní. Další useknutou hlavou je ta, již nosil na krku vojevůdce Holofernes. O hlavu ho připravila krásná Judita, která se nemohla smířit s tím, že Holofernova armáda obléhá židovské město Betúlii, v němž žila. Pozvala se na návštěvu do jeho stanu, okouzlila ho svými půvaby a když zmožen vínem usnul, uřízla mu hlavu, kterou pak ve vaku odnesla do Betúlie, kde ji ukázala představeným města. Hlava byla vystavena na hradbách, takže Holofernovi vojáci na ni viděli a v hrůze prchli. Neméně slavný je i případ Jana Křtitele, který kázal v časech krále Heroda. V jednom ze svých kázání odsoudil Héróda za zavržení manželky a následný sňatek s vlastní švagrovou. Héródés ho za tuto kritiku nechal uvěznit, aby horká hlava Jana Křtitele trochu vychladla. Jenomže králově nové manželce Jan vadil mnohem více, než králi. Když si všimla, že král pokukuje po její dceři Salomé, nabídla mu, že mu Salomé zatančí. Salomé pak nařídila, aby za svůj tanec žádala Janovu hlavu. Dostala ji na stříbrném podnose….
Zdroje: Kult hlavy, seminář pro protohistorii, FF UK Praha, Mluvící hlavy, bakalářská práce, B. Sojková, 2013, Scienceworld, Jan Křtitel, Slovník námětů a symbolů ve výtvarném umění, James Hall, Paseka 2008, wikipedie, internet
Zpět