Symbolika labutě
Datum publikace: 20. 9. 2017 Rubrika: Symboly a symbolika
Labuť. Neznám nikoho, kdo by se nad tímto krásným ptákem alespoň na pár okamžiků nezastavil v němém úžasu nebo radostném vytržení. Labuť to je krása, elegance a jemnost, touha, pravda a láska, ticho, čas a prostor, neposkvrněnost, zranitelnost, smutek. Křídla andělů jsou původně labutí…
Labuť byla vždy symbolem čistoty, dokonalé lásky, odvahy a čistého svědomí. Labuť (angl. Swan) se často objevuje v legendách jako dívka. Někdy se stane, že peříčko labutě ukradne lovec a nechce nechat labuť (dívku) odejít, tím že jí schová peří (jako šaty). Ona si ho pak musí vzít za manžela. Jednoho dne dívka-labuť to peří najde a opustí manžela i svou dosavadní situaci a vrátí se domů, aby se připojila ke svým sestrám labutím. V jiném případě chce lovec labuť zabít, ona ho prosí, aby ji ušetřil, a za odměnu mu řekne, že když udrží její tajemství po celý rok, tak si ho pak vezme. Lovec však není schopen tajemství nevyzradit, a tak jeho milovaná labuť odletí a nechá ho se zlomeným srdcem. Což je samozřejmě smutné. Celá mytologie labutí je smutná…
Labuť provází člověka v mýtech odnepaměti. Velkého zářivě bílého ptáka, který létá v hejnech ve tvaru „V“ si lidé nemohli nevšimnout. Vyobrazení labutě nebo jiného podobného ptáka se objevují už v paleolitu. Později byla labuť vztahována ke kultu plodnosti (kdo někdy viděl, jak svá mláďata vozí na zádech a vůbec, jak pečlivý je to rodič, nijak se tomu nepodiví). Zásadní roli hrála v egyptském stvořitelském mýtu, neboť snesla tzv. „kosmické vejce“, z něhož se vylíhl vesmír, podobně jako v řeckém mýtu o holubici – bohyni Eurynomé.
Ornitologové rozlišují celkem devět druhů labutí vyskytujících se různě na celém světě od východu po západ a od severu po jih. V evropském prostoru se běžně objevují druhy tři: labuť velká (cygnus olor), labuť zpěvná (cygnus cygnus) a labuť malá (cygnus columbianus), přičemž v severních zemích (severní Německo, Británie, Irsko, Skandinávie, Finsko…) je běžnější druh migrující labutě zpěvné, zatímco ve zbytku Evropy žije (obvykle trvale po celý rok) labuť velká (v angličtině nazývaná „němá“) a labuť malá. Labutě byly nejspíše navzájem zaměňovány, nicméně symbolika mýtů odráží nejvíce způsob života labutí zpěvných.
V našem evropském prostředí se labuť objevuje v několikerém kontextu. Přirozeným životním prostředím labutě jsou mokřiny, bažiny, stojaté a pomalu tekoucí vody s dostatečně zarostlými břehy vhodnými ke stavbě bezpečného hnízda. Pták se tudíž pohybuje jak po vodě, tak po zemi a díky své schopnosti létat i ve vzduchu. Zahrnuje v sobě tedy tři ze čtyř základních živlů: vodu, zemi a vzduch. Za druhé je to pták, který migruje, přilétá na jaře, když sluneční paprsky začínají sílit a odlétá na podzim, když slábnou. Proto byla labuť primárně slunečním symbolem. Spojením s Apollónem, bohem slunce a světla (ale také hudby a umění vůbec) se její symbolika dále rozšířila (labutě byly např. považované za nositelky duší zemřelých básníků) a labuť se stala symbolem cyklu, opakování, roku. Každý rok labutě táhly Apollónův vůz, na němž odlétal do severní země Hyperborejců. Vzdálené severní kraje bez trvalé přítomnosti tepla a slunce byly zároveň metaforou pro „onen svět“, proto labutě patřily také k zádušnímu kultu. V severském prostředí odlétající labutě ohlašovaly přicházející zimu, období hladu, strádání a umírání. Možná právě proto jsou příběhy o labutích tak smutné. Motiv dívky, která po nějaké době nalézá svůj ukradený šat, obléká jej a opouští lovce, to není nic jiného než labuť, která se připojuje k hejnu a mizí na jih…
Nejvíce komplexních představ a mýtů o labutích v evropské kultuře se samozřejmě objevuje v antice. Antika také položila etymologický základ pojmenování tohoto ptáka ve většině evropských jazyků; latinské cygnus, francouzské le cygne ale kupodivu také německé der Schwan a anglické the swan, pochází z řečtiny: kyknos, tj. labuť.
Kromě Apollóna, patřila labuť Afroditě, a to pro svou eleganci a krásu. Byla symbolem erotické lásky a zároveň – díky své bělostné barvě – také panenskosti. I Afroditin vůz táhly labutě, jak můžeme vidět na vyobrazení fresky pro měsíc Duben v Palazzo Schiffanoia.
Asi nejslavnější antickým mýtem je příběh Léda a labuť mnohokrát od té doby interpretovaný v malířství, sochařství i literatuře… Vládce bohů Zeus byl uchvácen krásou spartské královny Lédy. Přemýšlel, jak by se mohl Lédy zmocnit a zároveň nepopudit svou partnerku Héru. Jednou se Léda procházela kolem řeky. Zeus se rychle proměnil v krásnou labuť, aby upoutal zájem půvabné královny. Léda se podivila: „Ty jsi tak hezká, kde ses tu vzala?“ Labuť po těchto slovech zamířila ke břehu, vystoupila na zem a načepýřila se před spartskou vládkyní. Léda poklekla a něžně pohladila labuť po šíji. Převtělený Zeus jí stočil labutí krk do klína a dával najevo svou náklonnost. Dle jiných verzí příběhu se Zeus v labutí podobě nechal naoko pronásledovat velkým orlem, aby mohl v náruči Lédy najít ochranu a snadněji se s ní sblížit. Nic netušící Léda se laskala s labutí, obdivujíc její krásu. Náhle se Zeus v podobě labutě vztyčil a zmocnil se nebohé královny. Zneuctěná a nešťastná Léda se vrátila do královského paláce ale nikomu o tomto strašném zážitku neřekla. Zanedlouho se královně narodily čtyři děti. Kastór (Castor) a Klytaimnéstra byli dětmi krále Tyndarea. Ze styku s bohem Diem vzešly dvě děti Polydeukés (Pollux) a Helena. Únos Heleny se stal později záminkou k rozpoutání Trojské války.
Zleva: Leonardo da Vinci, Auguste Clésinger (1814-1883, fr. sochař), Francois Boucher
V raném a vrcholném středověku nebylo zobrazování labutě v křesťanské symbolice nijak obvyklé. Od pozdního středověku se ale umírající labuť a zejména „labutí píseň“ stává symbolem trpícího Krista na kříži a labuť obecně pro svou bělost symbolem čistoty a nevinnosti Panny Marie. S tím souvisí i představa, že hříšné duše klesaly do pekla v podobě černého havrana a pokřtěné duše neposkvrněné hříchy stoupaly do nebe jako holubice nebo labuť. V Anglii také labuť poprvé začíná být chována jako okrasný pták a stává se vyhledávanou ozdobou jezírek v zahradách a parcích. Jako symbol ctnosti, důstojnosti, učenosti a lásce k harmonii, jak byla ve středověku chápána, se labuť hojně uplatnila v heraldice či na vývěsních štítech hostinců.
V období středověku patří labuti významné místo i v mytologii. Legenda o labutím rytíři (viz Lohengrin) byla populární v celé západní Evropě a máme ji doloženou v mnoha literaturách, mj. francouzské, anglické, německé, španělské, italské, ale třeba i islandské. Příběhy o labutím rytíři můžeme rozdělit do dvou hlavních okruhů – první z nich, který se poprvé objevuje jako chanson de geste někdy kolem roku 1200, se zaměřuje na rytířovo dětství a vytváří paralelu k mýtu o dívce hledající své bratry zakleté v labutě (něm. pohádka Šestero labutí; v českém prostředí pracuje s podobným motivem pohádka Sedmero krkavců). Druhý okruh vypráví o dospělém labutím rytíři s tajemným původem, který připluje na loďce tažené labutěmi a ožení se s krásnou dívkou pod podmínkou, že se nikdy nezeptá na jeho jméno. Slib je brzy porušen a rytíř na labutí loďce odplouvá stejně náhle a nečekaně, jako se objevil. Motiv bytosti „odjinud“ přicházející do světa lidí a očekávající lásku a důvěru pro změnu připomíná antický mýtus o Amorovi a Psýché nebo pohádku o Malé mořské víle… Motiv labutích rytířů se v průběhu středověku stále vrací a díky Wolframovi von Eschenbach se stává i součástí legend kolem Svatého grálu. Podle těchto legend, přicházejí labutě na svět konat dobro, proto byla labuť častým erbovním symbolem.
Asi nejznámějším motivem spjatým s labutěmi, který prochází od antiky celou evropskou kulturou, je labutí píseň. Poprvé se objevuje v Aischylově dramatu Agamemnón z roku 458 př. n. l., v němž Klytaimnéstra ukazuje na Kassandru a říká: „když si naposled / jak labuť žalně zapěla, / tu leží, jeho [Agamemnonova] láska.“ Zda přirovnání ke zpívající labuti vymyslel Aischylos sám, nebo zda pro své drama využil již dříve známé metafory, nevíme. Jisté ale je, že obraz okouzlil mnoho pozdějších básníků a již v antice se stává známým a hojně užívaným motivem – najdeme jej například v Platónově Faidónovi. Během 3. stol. př. n. l. se sousloví „zazpívat labutí píseň“ stává příslovím. O století později se u Artemidora objevuje gradace motivu – labuť zpívá pouze jednou, teprve těsně před svou smrtí, a její píseň je překrásná a melancholická. Motiv labutí písně přebírá i jedna finská pohádka, v níž labuť soupeří se slavíkem ve zpěvu. Slavík s daleko krásnějším hlasem vítězí a labuť mu nabídne přenést ho na svých zádech do jižních zemí. Nad mořem ho ale shodí do vody a utopí. Bůh nato rozhodne, že od té doby bude labuť zpívat jen ve chvíli těsně před svou smrtí.
Zdroje: Symbolika labutě ve finské poezii – diplomová práce, M. Švec 2012, Souhvězdí labutě – nebeský pták v mýtech
Zpět