Strom Jišajův / Registr 3
Datum publikace: 15. 2. 2018 Rubrika: Katedrála v Chartres, Tajemství katedrál, Vitrážová oknaIzajáš – Šalomoun – Micheáš
V druhé úrovni větví Stromu sedí Davidův syn a nástupce Šalomoun. Proslavil se zejména svou moudrostí a schopností dobře vládnout jakož i výstavbou výjimečného jeruzalémského chrámu, v němž byla uchovávána Archa úmluvy. O jeho moudrosti svědčí nejen rozkvět země, obchodu a rozvoj sídelního města Jeruzaléma, ale i fakt, že za 40 let jeho vlády nepoznala země válku – a to je v dějinách výjimečné. Po jeho smrti se však v důsledku sporů mezi jeho syny rozdělilo království na dvě části: na severní Izraelské a jižní Judské.
V levém půlkruhu tohoto registru vidíme Izajáše, dalšího z velkých starozákonních proroků, jenž předpověděl příchod Spasitele: „Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je S námi Bůh)“ (Iz 7, 14). Jako období jeho působení se uvádí roky 781 – 687 př. n. l. v severním i jižním izraelském království. Jeho osobě se připisuje autorství biblické knihy Izajáš, případně jen autorství její první části, tedy kapitoly 1-39. Byl synem blíže neznámého Amosa, který byl podle rabínské tradice z královského rodu. Za ženu si vzal „prorokyni“ (8,3) – není jasné, zda je tak zvána pro svůj vlastní prorocký dar či jen proto, že je ženou proroka – a měl s ní dva syny, kteří stejně jako on nesou symbolická jména. Ve svých dílech Izaiaš navazuje na proroka Ozeáše, který psal o „síle a lásce“. Pro své myšlenky nebyl příliš oblíbený u ortodoxního kněžstva a některých králů. Izaiašovo dílo bylo nalezeno v Kumránu v rozsahu asi sedmimetrového svitku. Je však pravděpodobné, že kniha byla sepsána v různých dobách v rozsahu až 200 let.
Na pravém panelu je podle jmenovky vyobrazen Micheáš. Byl jedním z dvanácti malých proroků. Je mu připisována biblická Kniha Micheáš, která je též hlavním zdrojem informací o jeho osobě a působení za judských králů Jótama, Achaze a Chizkijáše. Jeho působení se překrývalo s působením proroka Izajáše. Jeho prorocký pohled do budoucnosti se naplnil: r. 586 př. n. l. je zničen Jeruzalém. V exilu bylo jeho proroctví chápáno jako splněné. V jeho knize se střídají kletby sesílané na adresu zkažených měst a předpovědi pohrom a trestů, jež se snesou na nehodné, se slovy plnými naděje na obnovu Jeruzaléma a na milost, kterou Hospodin udělí svému lidu. Stěžejním bodem Micheášových proroctví je ohlášení příchodu Mesiáše, Spasitele znesvářených a nositele míru. Měl by pocházet z rodu Davidova a narodit se v Betlémě: „A ty, Betléme efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli, jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných“ (Mi 5,1).
Archa Úmluvy
byla truhla obsahující nejcennější židovské náboženské předměty: Desky zákona obsahující desatero, Áronovu hůl a manu. Její popis je součástí 25. kapitoly biblické knihy Exodus. Schrána úmluvy byla Izraelci brána do bitev v průběhu dobývání Izraele, například při obléhání Jericha, i později, při hájení Izraele před nepřáteli. Byla uchovávána v Jeruzalémském chrámě a ztratila se po zničení chrámu v roce 587 př. n. l.
Šalomounův chrám
známý také jako První chrám, je podle Bible prvním židovským chrámem v Jeruzalémě. Podle židovské tradice byl první chrám zbudován králem Šalomounem (970–931 př. n. l.) na Chrámové hoře.
Nejsvětějším místem svatyně byla velesvatyně, ve které byla Archa úmluvy. Po celý rok bylo toto místo z úcty odděleno oponou, aby ji lid nemohl spatřit. Do velesvatyně bylo povoleno vstoupit jen veleknězi, a to pouze v jediném dni v roce (v Den smíření — Jom kipur). Před velesvatyní se nacházela svatyně, kde se na pozlaceném oltáři obětovalo kadidlo. Naproti oltáři pak stála menora. V místnosti byl ještě pozlacený stůl s předkladnými chleby. Do tohoto prostoru mohli vstupovat jen kněží z rodu Áronova. Kněží museli přicházet bosí jakožto projevení úcty Hospodinově svatosti. Kromě kněží se chrámové služby účastnili také levité. Při putování pouští byli odpovědní za přesun celého příbytku Hospodinova, později jejich služba nabyla těchto forem: levité se stali ochrannou stráží svatyně a měli na starost chrámovou hudbu.
Podobu prvotního chrámového vybavení můžeme jen odhadovat, jsme odkázáni jen na slovní popis, protože většina vybavení byla zničena při prvním zničení Chrámu.
Druhý Chrám byl zbudován navrátilci z babylonského zajetí, vedenými Zerubábelem z Davidova rodu, zhruba sedmdesát let po zničení prvního Chrámu. Umožnil to edikt nového pána Babylonie, perského krále Kýra II., jímž se vyhlašovala náboženská svoboda. V druhém Chrámu již chyběla Archa úmluvy (ve svatyni tak zůstal jen kámen, na kterém schrána stála), nádoba s manou (která byla uchovávána z putování Izraele do Kanaánu) a Áronova hůl. Z prvního chrámu tak zůstala zachována jen menora.
Chrám, který byl zbudován navrátilci z Babylóna byl však jednoduchý a prostý. Herodes Veliký (74 př. n. l. – 4 n. l.) jej proto roku 19 př. n. l. nechal přestavět a proměnil jej v honosnou stavbu (čímž si do jisté míry získal přízeň židovského lidu). Herodův chrám byl zbudován ze zelenkavého a bílého mramoru. Vylepšování a rozšiřování Chrámu pokračovalo i po Herodově smrti — téměř až do zániku Chrámu. Druhý Chrám stál do 10. srpna 70, kdy byl vypálen římským vojskem vedeným Titem. Chrám pak již nikdy nebyl obnoven.
Zdroje: Wikipedie, Les vitraux de Chartres
Zpět