Sibyly

Ve starých dobách a v mytologické tradici mnoha národů se hovoří o tom, že věštkyně byly ženy, které lépe slyšely poselství bohů než muži. V antické tradici byly sibyly milenkami Apollónovými. Úspěšné sibyly měly k Apollónovi dobrý vztah a byly uctívány i svými spoluobčany. Stýkaly se s bohy legitimním způsobem podobně jako milenky Diovy.

Sibyla je řecko-římské slovo pro označení věštící ženy (sibulla). Pokud jde o jeho skutečný původ, vedou se o tom četné spory. Mohli bychom toto slovo vztáhnout k asyrsko-byblosskému základu sibtu ve významu stará, stařena. Podle jiné tradice se v západní Asii odpradávna tradovaly prorocké verše nazývané sibylliakoi. Byly tak údajně pojmenovány po věštkyni z Marpessu u Tróje, která věštila v hádankách a své věštby zapisovala na listy rostlin. Podle ní se potom všem věštkyním a prorokyním říkalo sibyly – tentokrát už s malým s.

Nejznámější z nich byla sibyla jménem Hermophila. Žila v jeskyni s pramenem v Erythrai v Malé Asii. Její předpovědi se dostaly do Cumae (Kúmé či Kýmé) v Itálii a začalo se jí říkat Kúmská (též Kumejská nebo Kumanská). Její věstecké knihy psané v jazyce plném symbolů si našly cestu až do Říma. Zde je od ní chtěl koupit římský král Tarquinius Superbus. Její cena se mu však zdála velmi vysoká. Jenomže Sibyla odmítla slevit. Místo toho spálila tři knihy. A pak ještě tři. Nakonec král koupil zbývající tři knihy za cenu všech devíti. Shořely v roce 83 př. n. l. při požáru Iovova chrámu na Kapitolu, kde byly po celou dobu uchovávány. Bylo do nich nahlíženo při rozhodování o důležitých státních otázkách.   Nejčastěji bývá Sibyla Kúmská  ztotožňována s královnou ze Sáby, patrně však neprávem. O této nejvýznamnější panovnici starověku toho víme jen velmi málo, o to více místa však zbývá pro dohady. Podle tradiční biblické verze se o této královně dovídáme v souvislosti s její návštěvou krále Šalamouna, jemuž se svojí moudrostí přinejmenším vyrovnala.

Časem chtěly mít různé kraje svou vlastní Sibylu a jejich počet proto záhy stoupl na deset. Křesťanský středověk jich uznával  12 jako protějšky ke dvanácti starozákonním prorokům. Z tohoto pohledu byla pro středověk nejvýznamnější Sibyla Kúmská (podle některých Tiburská), která předpověděla císaři Augustovi, že za jeho vlády se narodí dítě, které bude větší než všichni římští bohové. Církev proto  jejich výroky interpretovala jako předpovědi křesťanské události a Sibyly pak jako zvěstovatelky Kristova příchodu.

Vzhledem ke své významnosti se Sibyly rychle staly námětem umělců. Na výběr jich měli celkem dost (ovšem nelze vyloučit, že některé jsou jen různě pojmenovaná jedna a táž. Možná byla dokonce jen jedna jediná, kterou si přivlastňovali v celém Středozemí za účelem zvýšení oblastní prestiže) . Kromě nejčastěji zobrazované Sibyly Kúmské známe také Perskou, Lybijskou, Erytrejskou, Delfskou, Samoskou, Kymerskou, Evropskou, Tiburskou, Agrippinskou (patrně zkomolenina Egyptské), Helespontskou a Frýžskou. Mají rozmanité atributy. Obvykle drží knihu, jednu z těch, v nichž byla zaznamenána jejich proroctví. Perská mívá lucernu a hada pod nohama, Lybijská svíčku či pochodeň, Erytrejská lilii Zvěstování, Kúmská misku (někdy ve tvaru mušle), Delfská trnovou korunu. Všechny mají turban na znamení jejich orientálního původu.

Michelangelo jich v Sixtinské kapli namaloval celkem pět; jsou to vesměs majestátní postavy (výška fresek se pohybuje mezi 268-290 cm), vysunuté do popředí při okrajích klenby v nejrůznějších pozicích a společnost každé z nich dělá dvojice roztomilých putti. Vyzařuje z nich pradávná ženská moudrost. Delfská sibyla je mladá dívka, Eritrejská a Libyjská jsou zralé ženy, Perská a Kúmská stařeny, ze kterých vyzařuje moudrost stáří.
Společně s proroky mají Sibyly symbolizovat lidské pokolení. V Michelangelově pojetí jsou to hrdinové ducha, kteří se mocí svých psychických možností a vnitřní velikosti stali povolanými vůdci lidstva. Z nesmírné umělcovy fantazie tak vzešlo pět mýtických žen s různou osobností.

Zdroje:

Wikipedie, internet: Strop Sixtinské kaple, Sibyla, portál časopisu Spirit , portál o umění Grande Arte

Literatura: Michelangelo (David Spence, Grada Publishing, 2010), Toulky světem malířství – průvodce dějinami výtvarného umění (Wendy Beckettová, Fortuna Print 2002), Slovník námětů a symbolů ve výtvarném umění (James Hall, Paseka 2008)

Jiné: Sibyly, Jan Bouzek (text přednášky, 1996), Sibyly, Lucie Vavříková (bakalářská diplomová práce, 2009)