Merlin

Jako literární postava se Merlin vyskytuje prakticky ve všech zpracováních Legendy o králi Artuši i mnoha dílech, která tuto legendu využívají jen jako svůj rámec nebo naopak epizodu. Historicky první zmínka o Merlinovi je v díle velšského kněze Geoffreye z Monmouthu, který je také autorem samotného přepisu jména Merlin.

Jeden z nejvýznamnějších zdrojů artušovských příběhů je keltská mytologie. Sami Keltové jsou jedním ze záhadných národů, protože po sobě nezanechali žádné písemné památky. Keltské národy však přežily v některých částech Britských ostrovů a smísily se s ostatním obyvatelstvem. Díky tomu přežily i některé jejich legendy ústním tradováním. Tyto keltské mýty jsou plné silných válečníků, mocných králů a jejich hrdinských činů. Některé však byly zapomenuty, nebo se staly součástí jiných příběhů. Právě mýty o králi Artušovi jsou toho vcelku jasným příkladem.
Téměř každé místo v artušovských pověstech, kde se objevují nějaká kouzla a magie mezi dvorskými romancemi o statečných rytířích, má svůj původ u Keltů. Tak i postava kouzelníka Merlina má svůj původ v osobách druidů. Keltští druidové byli pravděpodobně kněžími, soudci, kouzelníky a královskými poradci. Zvláště poslední dvě úlohy přesně odpovídají Merlinově činnosti v celé legendě. Původně měl asi tyto vlastnosti waleský prorok Myrddin, ze kterého se přenesly na Merlina. Mnozí badatelé se na základě toho domnívají, že Merlin byl skutečnou osobou – jedním z posledních druidů. I jeho postava podlehla christianizaci a původní keltský druid se stal prorokem svatého grálu a pomáhal při hledání této křesťanské relikvie.

LEGENDA O MERLINOVI

příběh kouzelníka Merlina a krále Artuše  (převzato z webu merlin.euweb.cz)

Za tisíc let od vzniku legendy o Merlinovi a králi Artušovi se jejich příběhy obohatily o velké množství různých epizod a dnes už je téměř nemožné sepsat všechny příběhy, které se jich týkají. Proto se zde pokusíme popsat alespoň tu nejzákladnější verzi legendy o Merlinovi.

Celý příběh začíná v 5. století v Británii za vlády tyranského krále Vortigerna. Násilím se zmocnil vlády a vyhnal právoplatné následníky trůnu bratry Ambrosia Aureliana a Uthera ze země. Vládce však byl slabý a království se začínalo rozpadat. Situaci vyřešil pozváním saských vojsk pod vedením bratrů Hengista a Horsy, kteří mu měli pomoci potlačit nepokoje a udržet hranice království. Sasové pomohli Vortigernovi nejen s nepřáteli, ale i s královskými povinnostmi. Jejich síla narůstala a král se začal obávat o svůj život. Na radu svých kouzelníků utekl do Walesu, kde si chtěl v horách na Dinas Emrys postavit nedobytnou pevnost. Začala stavba věže.

Veškeré zdi, které byly přes den postaveny, však v noci vždy zmizely nebo bylo vše nalezeno v troskách. Král postavil stráže, ale ty nic nezpozorovaly a ráno mohli opět začít se stavbou od základů. Vortigern tedy opět povolal své kouzelníky a požádal je o radu. Ti došli k závěru, že základy věže udrží pohromadě jedině krev muže, který neměl smrtelného otce. Vojáci vyslaní králem prohledávali království až přišli do města Caer Myrddin (Caerfyrddin, v překladu Merlinovo město, dnešní Carmarthen), už téměř bez naděje na úspěch procházeli ulicemi. Najednou uslyšeli hádku dvou chlapců, ze které vyrozuměli, že jeden z nich nemá žádného otce. Vojáci se zaradovali a vyhledali matku chlapce, princeznu Dyfedu, která žila v klášteře. Ta jim potvrdila, že její syn nepochází ze spojení se žádným mužem. A tak byl sedmiletý chlapec Merlin předveden před krále Vortigerna. Jeho kouzelníkům se Merlin vysmál a odhalil pravou příčinu hroucení věže. Hluboko pod základy stavby leželi dva spící draci, jeden červený a druhý bílý. Když byli vykopáni, probudili denním světlem a pustili se do boje. Červený drak symbolizoval lid Británie a bílý zastupoval Vortigerna a nepřátele Sasy a Pikty. Červený drak porazil v boji bílého a na svá zranění také zemřel. Merlin z jejich zápasu vyčetl budoucí osud Vortigerna i celého světa. Podle Merlinova proroctví ještě téhož dne přistál u anglických břehů Ambrosius Aurelianus a zaútočil na královské pevnosti. Sám Vortigern byl v jedné z pevností při dobývání zaživa upálen.
Ambrosiovi se podařilo vyhnat saská vojska a stal se novým právoplatným Nejvyšším králem. Začala obnova země po dlouhých letech zmatků a bojů. Na paměť svého vítězství chtěl Ambrosius postavit velkolepý památník, který by přečkal věky a navždy připomínal jeho triumf. Požádal tedy Merlina a ten se hned pustil do práce. Spolu s královým bratrem Utherem odjel do Irska, kde stál na hoře Killaraus mohutný kruh vysokých kamenů. Merlinovi se podařilo kameny pozvednout a přenést přes moře do Británie. Znovu je postavil na pláni nedaleko dnešního města Salisbury. Ambrosius Aurelianus však zemřel před dokončením stavby a byl Merlinem pochován právě pod nový Tanec obrů neboli dnešní Stonehenge. 
V okamžiku jeho smrti se na obloze objevila zářící hvězda s mohutným ohonem ve tvaru draka. Nový král  Uther byl podle toho nazván Pendragon, což znamená dračí hlava. Sasové využili nezkušenosti nového krále a znovu zaútočili. Utherovi se je podařilo porazit a na oslavu vítězství a své korunovace uspořádal hostinu pro všechny velmože své říše. Na slavnost byl samozřejmě pozván i králův věrný spojenec vévoda Gorlois z Cornwallu, který přijel se svou manželkou Ygernou (Igrain), údajně nejkrásnější ženou Británie. Král se do ní okamžitě zamiloval a prokazoval jí různé pozornosti. To neušlo jejímu manželovi, takže ihned po hostině odjeli, aniž by požádali krále o propuštění. Když druhý den Uther zpozoroval zmizení milované ženy, poslal za Gorloisem posly, aby se okamžitě vrátil. Vévoda odmítl a králi nezbylo nic jiného, než proti němu zahájit válku.
Gorlois zanechal manželku na svém nedobytném hradu Tintagel a sám odjel na jiný hrad Dimilioc, kde se chystal na bitvu. Král Uther Pendragon pevnost oblehl, ale samou touhou po Ygerně se ani nedokázal účastnit bojů. Jeho rytíř Ulfin mu navrhl, aby vyhledal kouzelníka Merlina, ten určitě situaci vyřeší. Merlin uzavřel s králem dohodu – umožní mu strávit jednu noc s Ygernou a král mu za to dá do výchovy chlapce, který bude té noci počat. Král okamžitě souhlasil a ještě té noci byl proveden jejich plán. Merlin dal králi podobu Gorloise a společně s Ulfinem se také proměnili ve vévodovy rytíře. Všichni tři dojeli na mořské pobřeží, kde stál vysoko na skále hrad Tintagel. Moře ho obklopovalo po všech stranách a jediný přístup byl po úzké pěšině, kterou by ubránili tři muži proti celé armádě. Král Uther se ani nezastavil a ihned vjel do hradu. Byl bez obav vpuštěn. Té noci byl počat budoucí král Artuš. Vše by proběhlo bez problémů, kdyby vévoda Gorlois na Dimiliocu nezpozoroval nepřítomnost krále a nerozhodl se zaútočit. V boji byl však zabit a několik jeho vojáků okamžitě vyrazilo oznámit smutnou zprávu manželce. Jaké bylo jejich překvapení, když našli na Tintagelu svého pána zdravého po boku Ygerny. Vévoda se jejich zprávě vysmál a rychle odjel z hradu, aby se za chvíli vrátil ve své skutečné podobě jako král a vítěz. Byl uzavřen mír a na jeho upevnění se Uther Pendragon oženil s Ygernou. Když se jejich společné dítě narodilo, bylo ihned odevzdáno Merlinovi. Ten je předal vévodovi Ectorovi z Divokého lesa, jehož manželka vychovávala malého Artuše společně s vlastním synem Kayem. Nikdo nevěděl o jeho skutečném původu a tak byl opatrován Merlinem mimo dosah intrik královského dvora.
Uther Pendragon však po čase zemřel a nezanechal po sobě žádného legitimního a uznaného mužského dědice. Mnoho mužů se svévolně prohlásilo za krále a pracně udržená říše se začala rozpadat. Merlin musel zakročit. Na Vánoce svolal všechny rytíře do Londýna na turnaj, kde měl být odhalen pravý král. Ráno se na náměstí objevil kámen s kovadlinou. V kovadlině byl zaražen meč a u něj nápis : „Kdo z tohoto kamene a kovadliny meč vytáhne, bude králem Anglie podle práva i rodem.“ Mnozí se o získání meče pokoušeli, ale nikomu se to nepodařilo.
Na turnaj se přijel podívat i vévoda Ector se svým synem Kayem a chráněncem Artušem. Kay se chtěl zúčastnit klání, ale nechal doma svůj meč. Poslal tedy Artuše zpět, aby mu ho přinesl. Artuš si vzpomněl na meč v kameni. Došel na náměstí, hladce ho vytáhl a donesl nevlastnímu bratrovi. Kay se podivil a všichni se ke kameni vrátili. Artuš ho na Ectorovu žádost znovu zarazil do kamene,ale nikdo ho opět nedokázal vytáhnout. Jedinému Artušovi se to podařilo a když ještě přišel Merlin a prozradil všem tajemství jeho původu, nezbylo jim nic jiného, než uznat ho za svého právoplatného krále. Artuš se ujal vlády po svém otci a pod svou vládou sjednotil Anglii, Skotsko i Wales. S Merlinovou pomocí a radou vybojoval mnoho bitev a přemohl mnoho nepřátel. Největší vítěznou bitvu však vybojoval proti Sasům na Mons Badonicus, čímž odrazil jejich útoky na velmi dlouhou dobu a své zemi zajistil mír, který nepoznala po stovky let.

V jednom ze soubojů se Artušovi zlomil jeho meč vytažený z kamene. Merlin ho tedy zavedl k jezeru v jehož středu čněla z vody paže držící  nádhernou zbraň. Artuš po ní okamžitě zatoužil. Najednou se objevila krásná dívka, Dáma z jezera a majitelka meče. Král ji o něj požádal a ona mu ho darovala. Meč se jmenoval  Excalibur  a  Artuš  ho nosil až  do své poslední bitvy, kdy byl vhozen zpět původní majitelce do jezera.

Na začátku Artušovy vlády naléhalo mnoho rytířů na krále, aby se oženil. Nechtěli zažít další spory o dědictví trůnu a tudíž si přáli co nejdříve mužského dědice. Artuš už sice dítě měl, ale utajované. Zplodil ho se svou nevlastní sestrou Morgause v době, kdy ještě nevěděl o svém původu. Tento syn Mordred měl podle Merlina způsobit Artušovu smrt, ale přesto ho nechal naživu. Později se Mordred stal plnoprávným královským rytířem. To však nemohlo vyřešit problém manželství. Artuš se rozhodl pro Gueneveru, dceru krále Leodegranse, i přesto, že ho před ní Merlin varoval. Na jeho radu tentokrát nedbal a slavila se svatba. Jako svatební dar dostal od otce nevěsty Kulatý stůl. Merlin ho vytvořil pro Uthera Pendragona a ten ho daroval Leodegransovi. Mohlo okolo něj sedět 150 rytířů (údaje o počtu se liší), kteří si u něj byli navzájem rovni. Nikdo nemohl říci, že sedí na přednostním místě. Merlin sezval nejlepší rytíře z celého království a jejich jména se objevila napsaná zlatými písmeny na stolcích okolo něj. Kulatý stůl se stal symbolem Artušova dvora a od něj rozhodoval král všechny záležitosti království. Mladý vládce se rozhodl postavit i nové sídlo. Hrad dostal jméno Camelot. Na něj byl převezen i Kulatý stůl a hrad se tak stal stálým sídlem celého dvora, odkud podnikali rytíři své výpravy.

Se svými rytíři prožil král mnohá dobrodružství. Jednoho dne přivedl král Pellinore na Artušův dvůr jezerní pannu Vivianu (také Nimue). Stalo se něco, co nikdo neočekával – Merlin se do ní bláznivě zamiloval. Oba byli neustále spolu a on ji naučil všechna svá kouzla. Tušil svůj blížící se konec a proto svěřil Artušovi mnohá tajemství budoucnosti. Do té doby se král vždy řídil kouzelníkovými radami, ale od té chvíle se bez nich musel obejít. Merlin věděl, že bude pohřben zaživa, ale přes všechnu svou moc tomu nemohl nijak zabránit. S vílou Vivianou cestoval po světě a ona ho donutila přísahat, že svá kouzla nikdy nepoužije proti ní. Nakonec se vrátili zpět do Anglie. Merlin jí chtěl ukázat mocné kouzlo skryté pod kamenem. Když pod něj vešel, uvěznila ho tam Viviana svými kouzly. Podle jiné verze okolo něj postavila Skleněnou věž nebo ho učinila neviditelným pro všechny kromě ní. Možná už se chtěla zbavit starého nebezpečného kouzelníka, možná ho chtěla mít navždy jen pro sebe. Merlin zůstal pohřben zaživa.
Později se vrátil mezi živé. Po Artušově poslední bitvě proti synovci a zároveň synovi Mordredovi u Camlannu ho společně se třemi královnami provázel na ostrov mrtvých Avalon. Na něm se měl Artuš uzdravit ze svých smrtelných zranění a vrátit se do své země, až jí bude nejhůře.