Tajemství růže
Datum publikace: 20. 9. 2017 Rubrika: Symboly a symbolika
„Langdon usoudil, že bude lepší nepouštět se do výkladu nejzajímavější ze všech vlastností pentagramu, kterou je grafický důvod jeho přiřazení k Venuši. Jemu samotnému vyrazilo dech, když se jako mladý student astronomie dozvěděl, že Venuše na své oběžné dráze opíše každé čtyři roky dokonale pravidelný pětiúhelník. Starověkým učencům učaroval tento poznatek natolik, že se Venuše a potažmo pentagram staly symboly dokonalosti a krásy.“
Dan Brown, Šifra mistra Leonarda
Každý dnes ví, že je růže symbolem lásky. Mnozí z těch, kteří se zajímají o esoterní směry, vědí, že růže byla významným symbolem alchymistů. Věřící vědí, že růže je symbolem Panny Marie. Dobře zasvěcení botanikové a pěstitelé růží mohou, stejně jako historikové, vědět, že růže byla v jiných dobách pokládána za pohřební květinu. A bylinkáři růži znají jako léčivou rostlinu s antivirovými a antibakteriálními účinky a zdroj vitamínu B1, B2, C, P a K. Ale proč je růže odjakživa květinou Venušinou? Protože je Venuše bohyní lásky? Možná. Velekněžka v mém nitru se ozvala a já začala tušit, že je za tím něco víc. A to tušení mě dovedlo až k nečekaným souvislostem.
Růže se na zemi objevily společně s mnoha jinými kvetoucími druhy rostlin před několika desítkami milionů let. Když se před stovkami tisíc let objevil člověk, růže ho pramálo zajímaly. Teprve až s nástupem prvních civilizací se růže stává vyjádřením náboženských představ. Kvůli své vůni, kráse a půvabu (a navzdory trnům) je růže jednou z nejčastěji se vyskytujících symbolických rostlin. Na západě má podobnou úlohu jako lotos v Asii. Je to symbol lásky a náklonnosti, krásy, plodnosti a úcty k mrtvým.
Podle jedné indické básně se bohyně Lakšmí zrodila z rozvíjejícího se růžového poupěte a stala se bohyní krásy. Podobně řecká Afrodíta se zrodila společně s touto květinou, a sice z mořské pěny. Jiná báj vypráví, že je růže pozůstatkem ranních červánků, případně, že vznikla z Adonisovy krve. Podle křesťanské legendy vyrostla první růže pod křížem z kapek krve ukřižovaného Ježíše. Muslimové věří, že vyrostla z kapek potu, které uronil prorok Mohamed při výstupu do nebe. Římané a Germáni spojovali růže se smrtí, patrně proto, že rychle vadnou. Všechny staré kultury růži ctily jako královnu květin a pavažovaly ji za dar bohů. Za to, čím je růže dnes, vděčí Peršanům. Vlastně by se dalo říci, že tím, čím je Holandsko pro tulipány, tím byla pro růže Persie, tedy dnešní Írán. Peršané pěstovali růže ve velkém. Znali tajemství růžové vody i oleje. Růže pro ně byla symbolem božství. Běžně se tu vyskytovala růže stolistá (Rosa centifolia), zatímco v Evropě byla známá hlavně růže šípková. Kolem roku 330 př. n. l. dovezli vojáci Alexandra Velikého do Evropy žlutou perskou růži (Rosa persica), která měla na rozdíl od domácích druhů odlišně zbarvený střed a zkadeřené okvětní lístky, a chaldejskou růži, podle dnešních botaniků Rosa gallica L. (zvaná také keltská).
Podstata souvislosti růže a bohyně Venuše, či Afrodity, zřejmě neleží v růži samotné, byť je její květ na první pohled smyslný, ale v podivné a tajemné ne-souměrnosti založené na čísle pět. Pro tuto domněnku svědčí i fakt, že Afrodítě byla připisována i sasanka s rovněž pětilistým květem. Pětka je jaksi „oblíbeným číslem“ při uspořádání živé přírody. Prostupuje životem rostlin i tvary zvířat; okvětních lístků bývá obvyhle pět, prstů či drápů na končetinách ptáků a savců včetně člověka je také pět, nemluvě o mořských hvězdicích, jejichž těla mají tvar pěticípé hvězdy. Ještě zajímavější je zjištění, že neživá příroda je naopak založena na číslech 2, 3, 4 a 6, což je reprezentováno v krystalických mřížkách minerálů a nerostů. Pětka, pěticípá hvězda a pětiúhelník je však něco, co lidi fascinovalo už v dávných dobách.
Změny v uspořádání noční oblohy lidé registrovali od samého počátku. Nejprve samozřejmě Měsíc a pak i ostatní planety. Jedna z nich byla obzvlášť výjimečná – Venuše. Její pouť po obloze musela nějak souviset s příchodem jara a obnovou přírody, neboť již první civilizace ji spojovaly s bohyní plodnosti, lásky a války. S trojjedinou Velkou matkou, bohyní, která byla stejně dobrá a laskavá jako zlá a trestající. Venuše byla také dvojitá. Nad obzorem ji bylo možné spatřit krátce před východem Slunce jako Jitřenku a večer, krátce po západu Slunce jako Večernici. Babylóňané ji nazývali Ištar a zobrazovali ji s osmicípou hvězdou. Její původ je však mnohem starší. Sahá až k Sumerům, první skutečné civilizaci, která se objevila v oblasti mezi dvěma řekami – Eufratem a Tigridem, v Mezopotámii. Sumerská Ištar se jmenovala IR.NI.NI, což (podle asyrologa Zecharri Sitchina) doslova znamená „Silná a sladce vonící paní“ (zajímavá shoda, že?).
Irnini byla dcerou boha Měsíce Sína a zamiloval se do ní sám nejvyšší bůh, kterému Sumerové říkali AN (nebo ANU) – „Ten z Nebes“. Původní piktogram jeho jména byla 
. An měl ve městě Uruku mohutný zikkurat (stupňovitá věžovitá stavba) nazývaný E.AN.NU – „Dům Anův“. Na samém vrcholu stál jemu zasvěcený chrám, kam sestupoval. Svou milenku Irnini učinil v tomto chrámu hlavní kněžkou a udělil jí titul IN.AN.NA – „Anova milovaná“. Později Innanu „zdědili“ Babylóňané. Řekové a Římané ji nazývali Afroditou a Venuší (která nakonec dala planetě „moderní“ jméno), Féničané jí říkali Astarté nebo Ašera. Pozornému posluchači neunikne, že ozvěnu jejího jména, můžeme slyšet v dnešních slovech estrella, star, stern – tj. „hvězda“. Rovněž hebrejské jméno Ester může pocházet z Ištar, slovesný kořen -str- může mít tyto významy: „maskovat se, skrývat se, být zahalený, zahalit se“. Planeta Venuše má velmi hustou atmosféru s velkou oblačností a také vypadá jako zahalená, zahalená do mraků…
Asi nejvíce pozoruhodná je na Venuši trajektorie její oběžné dráhy vzhledem k poloze Slunce. Doba jejího oběhu kolem Slunce je velmi podobná době oběhu Země. Obě planety se čas od času ocitnou na stejné úrovni, utvoří konjunkci. Tato konjunkce nastane během osmi let celkem pětkrát a pokaždé na jiném místě ekliptiky. Místa těchto setkání tvoří vrcholy pentagramu, o němž se zmiňuje Dan Brown ve svém románovém bestselleru. Venuše obíhá po své dráze mezi Zemí a Sluncem a střídavě se k Zemi přibližuje nebo vzdaluje. Její pohyb tak vytváří fantastický obrazec:
Je tohle skutečný původ kultu růže? Věděli snad naši předkové něco, co podle našich dnešních představ vědět neměli?
V sumerském náboženství hrál ústřední roli mýtus O sestupu bohyně Innany do podsvětí. Příběh poněkud připomíná podobnou zápletku v antickém mýtu o Persefoně a Démétér; zřejmě symbolicky vysvětluje střídání úrodné a neúrodné části roku. V souvislosti s planetou Venuší je však zajímavé, že se v mýtu možná odráží i jeden astronomický úkaz – a sice fáze Venuše poprvé (alespoň v novověku) pozorované Galileiem v roce 1610. Na své cestě projde bohyně sedm bran a v každé bráně sejme jednu část oděvu (korunu, náušnice, zlatý pás atp.), až stojí před svou sestrou Ereškigal, vládkyní podsvětí zcela nahá a zemře (dvě sestry – Jitřenka a Večernice, jedna vládne dni a světu živých, druhá noci a světu mrtvých). V tu chvíli se do událostí vloží bůh EA (nebo ENKI) a pomocí chleba života a vody života vrátí Inannu zpět do světa živých. Mýtus dobře ilustruje ještě jeden, mnohem vzácnější úkaz, a sice přechod Venuše přes Slunce. 
Z obrázku (vlevo) je patrné, že Venuše vstoupí na pozadí slunečního kotouče na levém kraji a posunuje se k pravému, který je (vzhledem k náklonu její roviny ekliptiky vůči rovině Slunce) níž. Takže Inanna (Venuše) skutečně jakoby sestupovala do podsvětí. Celý úkaz trvá obvykle šest hodin. Ovšem sedmička byla v Sumeru mnohem významnější číslo, tak proto asi těch sedm bran. Úkaz se po osmi letech opakuje, tentokrát v horní polovině slunečního disku, načež následuje pauza 105,5 (nebo 121,5) roku dlouhá.
Je to opravdu jen náhoda? Anebo mýtus původně vysvětloval „pouhý“ přírodní úkaz? Ale komu? A proč? Byla snad astronomie pro starověkou zemědělskou kulturu tak důležitá? Možná že naši předci jen potřebovali ujištění, že tak jako se objevují a mizí objekty na obloze (Venuše, Měsíc), musí se i příroda kolem nich obrodit, vegetace zmizí, aby se na jaře s příchodem Venuše zase narodila. Jak dole, tak nahoře. Možná to zase není tak nepochopitelné. Více nepochopitelné je, jak jsme se my stali vůči přírodě nevšímaví a po šesti tisících letech znovu objevujeme „zázrak“ odehrávající se nad našimi hlavami.
Zdroje: Internet: wikipedie, www.pannacz.com, astro.cz, zcu.cz
Literatura: Mezopotamské mýty (Henrietta McCallová, Levné knihy 2006), cyklus Kroniky Země (Zecharia Sitchin, Dobra 2002), Tajemství čísel (F. C. Endres/A. Schimmel, Eugenika 2000)
Zpět