Tajemství stavitelů katedrál / Část pátá: Já jsem světlo světa! /1
Datum publikace: 18. 9. 2017 Rubrika: Tajemství katedrálPodle diplomové práce „Kouzlo vitráží“ Lucie Korábové
Není to nic jiného, než dům Boží. Je to brána nebeská. (Gn 28,17)
„Zážitek, který vzbuzuje v dětské duši pohled na gotickou katedrálu, patří k nejpůsobivějším zážitkům, jejichž živoucí vzpomínku si každý uchová po celý život. Kdo by nebyl okamžitě u vytržení, unesen, ohromen, neschopen odpoutat se od podivuhodného půvabu, od magické záře, nesmírnosti a závratě, vyzařující z tohoto spíše božského než lidského díla?“ píše v úvodu své knihy Tajemství katedrál tajemný Fulcanelli. Jejich architektura vzpínající se k nebi a světlu byla pojímána jako velký protiklad k ponurému obrazu světa v románském umění a zároveň se stala výrazem nadcházejícího věku, v němž ve městech uvnitř panujícího středověkého feudálního systému získávalo vliv a význam vzestupující měšťanstvo. Mocná katedrála překypující symboly ovlivnila obraz města i život občanů.
K celkovému dojmu z katedrály nepřispívá jen architektura a vznosná konstrukce nebo kamenné sochy. Silný účinek na diváka mají i nezměrně krásné vitraje, jimiž proudí do nitra chrámu světlo filtrované různými barvami a které celkový dojem z interéru ještě více umocňují. Slovo vitráž i vitraj se používá odnepaměti. Pod těmito názvy si každý představí barevné kousky skla, ale neuvědomí si, že každý pojem je ve skutečnosti odlišný. Vitráž je výraz převzatý z francouzského „le vitrage“ – z původního latinského slova vitrum, což znamená sklo. Je to obecný název pro skleněné okenní uzávěry a respektive i pro dekorativní prvky plochého barevného i nebarevného skla. Vitraj – počeštěný francouzský výraz le vitrail, což doslova znamená prosklené okno, je zvláštní označení, jež bývá používáno jedině pro středověkou historickou malbu na skle, vnímanou jako samostatný umělecký obor. Vitraj je původní středověká technika, která čerpala z technologických možností své doby. Největší rozvoj zaznamenala v gotice.
První sklo ve své nejprimitivnější podobě byla malá sklíčka vyráběná z rozžhaveného křemene nalitého na ploché kameny. Jednotlivé části byly ukládány do otvorů v masivních olověných deskách. Spojováním těchto kousků skla olovem do větších ploch vznikla vitráž. To, co na začátku bylo otázkou technickou, se ukázalo být i lákavou výzvou pro umělce. Umožnilo jim to vytvářit z okenních výplní průhledné obrazy. Samotnou výrobu skla ovládali již Egypťané. Féničané zase přispěli k jejímu rozvoji vynálezem sklářské píšťaly. Předchůdci středověké vitraje byly výrobky starověkých Římanů, kteří se v umění zpracovávání skla zdokonalili v alexandrijských sklárnách. Protože tehdy neuměli skláři zhotovit velké tabule skla, bylo nutné zasadit malé díly do velkého, ale pevného celku. Původní sklářský produkt vznikal z vyfouknuté baňky, která se ještě rozžhavená následně zploštila mezi kovovými destičkami. Tato kolečka mají silnější střed, sklo se nechávalo v původním tvaru a vsazovalo se do olověného profilu. Později se do těchto profilů vsazovaly i tabulky vzniklé rozříznutím a rozválením vyfouknutého skleněného válce.
Nové věci a vymoženosti začaly vznikat od druhé poloviny 12. století. Umožňovala to situace ve společnosti, jež byla příhodná pro hledání a experimentování, zejména v kraji Ile-de-France. Umělecký vývoj podnítil opat Suger z opatství Sainte-Denis reformami architektonických prvků. Vytváření monumentálních obrazů z barevného skla nabylo dokonalosti v období gotiky. Barevné skleněné výplně patřily v té době k běžnému vybavení významných církevních staveb. Až do poloviny 12. století měly kostely relativně malá okna, takže poskytovaly malbě na skle místo jen pro několik scén nebo jednotlivých figur. Barevná skleněná okna, která jsou pro katedrály tak charakteristická se zasazovala do stavby až po dokončení kostela, protože cenné malby na skle byly nejdražší dekorativní prvky. Zřejmě proto se vitraje neobjevují v profánních stavbách. Pro většinu světských staveb byly finančně nedostupné.
Motivy zvěrokruhu ze západní růžice katedrály Notre Dame v Paříži
O vitrážích se uvádí, že jsou dílem výborných mistrů, kteří byli sezváni z různých regionů, ale konkrétní jména chybí. Důvod této anonymity zřejmě vězel v novém kolektivním charakteru práce. Na poměrně malém prostoru kolem Paříže se pohybovalo mnoho umělců, kteří se nechávali zaměstnat na menších i větších stavbách. Společnou hrdostí se jim stalo kolektivní dílo, kde se vzájemně přizpůsobovali jeden druhému a jedinečný talent dali k dispozici pro zdárný výsledek celku. V katedrále vrcholné gotiky se ocitl člověk v jiném světě, daleko mystičtějším a záhadnějším. Jeho pozornost okamžitě upoutala barevná okna, která v šeru zářila jako drahé kameny. Jenže skla v katedrále sice propouštějí barevně filtrované světlo, ale přes jejich malovanou vrstvu ven nevidíme. Okna fungují spíše jako pestrobarevné stěny, které vymezují vnitřní prostor a ozvláštňují ho něčím vizuálně neobyčejným.
Motivy zvěrokruhu ze západní růžice katedrály Notre Dame v Paříži
Detail západní růžice v katedrále Notre Dame v Paříži
Fotodokumentace ke knize PhDr. Petera Kováče „Katedrála v Chartres“, portál Stavitelé katedrál
Popis a plán všech oken katedrály v Chartres (francouzsky)
Jak fotografovat vitraje v katedrálách
Česká televize Toulavá kamera, reportáž o vitrážích
Zpět