Tajemství stavitelů katedrál – Část šestá: Já jsem světlo světa! /2

Datum publikace: 18. 9. 2017 Rubrika: Tajemství katedrál

Podle diplomové práce „Kouzlo vitráží“ Lucie Korábové

Sklo bylo v období gotiky ještě velmi vzácným materiálem a jen velmi bohatí lidé si mohli ve svých domech dovolit skleněná okna. Většina soukromých domů měla pouze dřevěné okenice na zavírání a místnosti tak byly dosti tmavé. Barevná okna kostelů, která už sama o sobě zářila, musela lidem připadat jako opravdový zázrak. Dodávala člověku pocit, že stojí v uzavřeném prostoru proniknutém tajemnými silami. Gotika považovala vitraj za nutný doplněk architektury. Měla dvojí funkci: prosvětlují vnitřní prostor a vyprávějí příběhy. Tehdejší filosoficko-náboženské pojetí, považovalo světlo za krásu samu o sobě. Světlo bylo nejzřetelnějším projevem Boha v hmotném světě.

Barevná okenní skla patří k naprostým novinkám gotických sakrálních staveb. Jejich užití bylo umožněno až díky nové stavební technice. Nejvyšší kvality dosáhla barevná gotická okna ve Francii. Jsou nejen nejcennějšími prvky katedrály, ale také lomem dopadajícího světla přispívají ke ztvárnění základní myšlenky katedrály jako obrazu božího nebeského místa. Mají tedy především symbolickou funkci. Navíc jsou velmi dekorativní a témata obrazů sloužila k poučení věřících, kteří byli negramotní a nemohli si přečíst Písmo svaté.

Technika lití, válcování a řezání skla a tvorba barevných skel se rychle zdokonalovala – už na počátku středověku byli stavitelé schopni pomocí olova a skla uzavřít libovolně velký okenní prostor. Magická barevnost světla procházejícího pestrobarevně zasklenými okenními plochami předurčila používání vitráže na dlouhá staletí především do chrámů, klášterů a kostelů.

„Techniky barvení skla byly ovšem produktem tehdejší alchymie, a proto zůstávaly dlouho utajeny. Tyto teorie šířili dílem skláři sami, aby utajili skutečnou techniku barvení, dílem lidé, kteří si zářivou a sytou barevnost skel nedovedli jinak vysvětlit. Optický efekt barevných skel, zesílený ještě drobnými nehomogenitami ve hmotě skla a nestejnou silou tabulek, vyvolával ono barevné mihotavé jiskření, působící dojmem nadpřirozeného světla. Odpovídal tak mystickým sklonům středověkého člověka, který považoval světlo za jednu z božských materií a předurčil použití barevného skla výhradně pro okna chrámových prostorů.“  (LOSOS, L. Vitráže. Praha: Grada Publishing, 2006. 1. vydání. str. 11)

Jakkoli vypadají chrámová okna jako malba na skle, ve skutečnosti se jedná o mozaiky sestavené z různě velkých a různě barevných kousků skla. Tehdejší technické podmínky ještě neumožňovaly na skle malovat nebo uplatnit na jediném kousku skla dvě nebo více různých barev. To znamenalo co barva, to zvláštní střep skla. Zobrazované motivy nebyly malované, ale pracně skládané z jednotlivých barevných políček.

Skleněná mozaika se skládala na dřevěné desce velikosti budoucí vitraje. Na desku se nakreslila figurální scéna včetně dekorace. Na plochu se pak rozmístily kousky tabulového barevného skla, rozřezané pomocí rozpáleného železného hrotu. Jejich barva i tvar odpovídaly podobě oděvu, těla, obličeje nebo předmětů. Přípravná kresba pod sklem prosvítala, takže stačilo uchopit štětec a naznačit detaily tmavou krycí barvou. U  tváří  se dokončil obrys očí, nosu a úst, eventuálně vystínovat jemné detaily. Takto pomalované kusy barevného skla se vkládaly do rozpálené pece.

Umělec si předtím poznačil pozici jednotlivých dílů a po vypálení je opět sestavil  dohromady a napevno spojil pomocí olověného pásku tvořící výrazné  kontury. Poté je vsazoval do lišt, které dělaly v ploše okna více méně hustou olověnou síť, jež byla pružná, takže dobře vzdorovala náporům. Vznikl tak nezničitelný obraz, odolávající slunečnímu žáru, dešti a větru.

Podstatnou roli hraje barva. Ta funguje jako základní vyjadřovací prostředek  s větším významem než samotný znak či použitý prvek. Viollet-le-Duc objevil, že vitraje mají vlastní barevné zákonitosti: „Světlo pronikající kouskem skla totiž vytváří specifické efekty. U modrého skla se hodně rozostří okraje, modré záření ovládne bezprostřední okolí a potlačí černé linie, které vyznačují jednotlivé detaily. Naopak při průchodu světla žlutým sklem se kontury tvarů  jeví jako ostré a bez rozmazání. Také červené sklo udrží přesný tvar černé kresby, má jednotlivý a sytý tón, ale původní barevný odstín v určité vzdálenosti mizí a z dálky se jeví  jako červenohnědá skvrna. V závislosti na tom, jak se tóny zelené a oranžové blíží modré, žluté nebo červené, nabývá sklo více či méně vlastností tří základních barev. Optické zákonitosti museli umělci 12. a 13. století vzít v úvahu při komponování vitrají.“  (KOVÁČ, P. Katedrála v Chartres. Praha: EMINENT, 2007). Každá barva má jiný odstín ráno, v poledne, večer. Vše je dáno působením světla a vzájemným kontrastem ploch okolo. Robert Sowers: „Světlo opravdu proniká mnohem intenzivněji modrou skleněnou plochou než červenou nebo žlutou, a to dokonce i tehdy, pokud je modř hodně tmavá. Když vitraje zalijí naplno přímé sluneční paprsky, rozsvítí se červeně téměř jako krvavé rubíny, zatímco modrá částečně ztrácí svoji chromatičnost, působí spíše jako průsvitná, téměř bílá barva. Ve stínu nebo při soumraku  červeň zhnědne, a modrá naopak nádherně září. Okna by tak měl divák studovat v různých hodinách dne a za různého počasí.“ (KOVÁČ, P. Katedrála v Chartres. Praha: EMINENT, 2007).  Také technické nedostatky, jako jsou nerovný povrch s bublinkami a různými nečistotami, drobné praskliny i odlišná tloušťka skla vytváří chvění a dodávají vitraji neuvěřitelně krásné efekty. Jednotlivé části nestejně reagují na světlo a barevný tón je odlišně hluboký. I kresba detailů a tmavá modelace ploch jinak propouští světlo, takže odstíny jsou pokaždé jiné. Autor barevné vitraje si musel postavy, předměty rozdělit na jednotlivé části (hlava, ruka, část šatu, …), ve kterých budou použita skla různých barev.

Gotika se od ostatních slohů liší především tím, že je to vrcholně spirituální sloh. Tvorba, stavba katedrály, není stavitelovo dílo, vizitka, pomník. Je to jeho způsob jak oslovit Boha. Stavba není stavěna jen se záměrem oslovit nebo ohromit diváka, publikum, kolemjdoucí. Gotickému umělci nevadí umístit vitraj na místo, kde ji nikdo neuvidí a nerozezná, co je na ni vyobrazeno. Převládá víra, že vždycky ji mohou vidět andělé. A krása je hodnotou i sama o sobě, ponechaná v prostoru mezi nebem a zemí. Vitraj se nestává krásnou tím, kolik lidí kolem ní projde a podívá se na ni. Krásná je tím, že je. I tam, kde ji lidské oko vidět nemůže.

<<

Fotografie vitrají:

Le Mans:

Popis jednotlivých oken, katedrála Le Mans (anglicky)

Bonbónek: vitráž jako patchwork (francouzsky) 🙂

 

Zpět