Tajemství stavitelů katedrál / Část třetí: Skrytá symbolika/2

Datum publikace: 14. 9. 2017 Rubrika: Tajemství katedrál

My dnes na výzdobu katedrály hledíme trochu jinak než jejich tvůrci a současníci. Je to pro nás symbol, který má kromě zjevných alegorických významů ještě význam skrytý a ten se snažíme pochopit. Symbolem může být cokoliv, předmět, jméno, obraz, a to vše může být v běžném životě zcela obvyklé, ale obsahuje-li tento předmět význam navíc k významu běžnému, něco neznámého nebo pro nás skrytého, je to symbol.

Symboly člověk vytváří jak v náboženství, tak v umění. Navzájem propojená historie náboženství zasahuje až do prehistorických dob a je doložena symboly, které nám naši předkové zanechali, protože je považovali za významné a působivé, a které dodnes neztratily žádnou z těchto vlastností.

Podle Fulcanelliho, jsou katedrály kamenným metaforickým popisem Velkého Díla alchymistů, tedy výroby Kamene mudrců.  Ve svém Tajemství katedrál píše:

„Všechny chrámy mají apsidu obrácenu na jihovýchod, průčelí na severozápad, zatímco příčné lodi, tvořící ramena kříže, směřují ze severovýchodu na jihozápad. Je to nezaměnitelná, jednou pro vždy stanovená orientace, aby lidé věřící a světští, vstupujíce do chrámu od západu, kráčeli přímo ke svatyni s tváří obrácenou tím směrem, odkud vychází slunce, k Orientu, k Palestině, kolébce křesťanství. Opouštějí temnoty a jdou ke světlu.

Důsledkem tohoto uspořádání je, že jedna ze tří růžic, zdobících příčné lodi a hlavní chrámovou předsíň, nikdy není osvětlena sluncem; je to růžice severní, paprskovitě se rozbíhající na průčelí levé příčné lodi. Druhá plane v poledním slunci; to je růžice jižní, rozvíjející se na pravé příčné lodi. Poslední růžici prozařují barevné paprsky západu; je to velká růžice nad hlavním portálem, převyšující velikostí a leskem své postranní sestry. Tak na průčelí gotických katedrál následují barvy Díla podle kruhového vývoje počínajícího v temnotách – znázorněných nepřítomností světla a černou barvou – k dokonalosti světla rubínového skrze barvu bílou, pokládanou za «prostřední mezi černí a červení . Prostřední růžice chrámových předsíní bývala ve středověku nazývána Rota, kolo. Nuže kolo je alchymickým hieroglyfem času, nutného k vaření matérie mudrců a tudíž vaření samého.“

Alchymie byla vědou patřící k hermetickým naukám. Slovo hermetický  označovalo něco uzavřeného, tajného, přístupného jen zasvěcencům, kteří k zapovězenému znali klíč. Za zakladatele hermetismu je považován egyptský bůh Thovt , který byl podle tradice jedním z prvních zasvěcenců a část svého vědění předal lidstvu sepsané na tzv. Smaragdové desce. Mimochodem k jeho atributům patřil kromě jiných i již popisovaný ankh. Řekové tohoto boha ztotožnili se svým Hermem (poslem bohů) a označovali ho jako Hermes Trismegistos, tedy Třikrát velký/mocný, čili Největší/Nejmocnější.  Hermetickou nauku lze poměrně obtížně interpretovat. Zásadní ale je, že v těchto spisech jde zcela explicitně o něco jiného, než o co usiluje filosofie: „Zatímco cílem filosofie je porozumění, hlavním cílem hermetismu je transformace jedince.“  Filosofickým základem hermetismu je mystický a těžko srozumitelný text ze zmíněné Smaragdové desky, který měl významný vliv na středověkou alchymii. Zřejmě z nepochopení se tedy středověcí alchymisté snažili o přeměnu fyzickou, tedy transmutaci prvků, a nikoli duchovní, tedy transformaci jedince.  V Janově evangeliu se píše: “Od Boha byl poslán člověk, jménem Jan. Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví. Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka” (J 1, 6-9). Toto světlo by mohlo být oním zlatem, o jehož získání se pokoušeli první alchymističtí zasvěcenci. O této spirituální alchymii jasně hovoří v 16. století působící německý lékař a alchymista Gerardus Dorneus, když píše (Clavis alchimiae): “Aurum nostrum non est aurum vulgi – Naše zlato není obyčejným zlatem. Tímto symbolickým zlatem je duchovní proměna člověka, mystické spojení jeho protikladů (contiunctio oppositorum) v dokonalou jednotu (unio mystica). V kabale je tento mystický proces vyjádřen přeměnou Adama – Beliala (člověka po pádu) v Adama – Kadmona (člověka božského).”

Středověká katedrála by potom v tomto smyslu symbolizovala jako celek onen alchymistický tyglík, jehož hieroglyfem je právě latinský kříž a v jehož nitru dochází k přeměně prvotní materie na zlato stejně jako se v nitru katedrály původně nevědomý člověk duchovně proměňuje  na někoho osvíceného a kultivovaného.

V katedrále se objevuje také symbolika číselná. Symbolika čísel nepatří do nejstarších náboženských představ. V náboženství přírodních národů ji nenajdeme. Začíná se vyskytovat až na určitém, poměrně vyvinutém kulturním stupni, kdy už člověk zná písmo a je schopen tak vysokého stupně abstrakce, aby si pro číslo vytvořil samostatný pojem – tedy nejen už „jeden kámen“ či „jeden strom“, nýbrž „jednička, dvojka“ jako taková. Je to zároveň období, kdy člověk začíná se složitější architekturou a jejím poměřováním, a kdy tedy začíná čísla i více užívat. A právě v této době, kdy člověk začíná pečlivěji měřit, dělá veliký objev: jsou-li zachovány míry nebo alespoň jejich vzájemné poměry, je možno určitý geometrický tvar nebo i celý architektonický výtvor libovolně opakovat. Znalost čísla, ovládání matematiky, dává člověku moc nad hmotou, ba nad skutečností. Z toho ovšem udělá starověký člověk náboženský závěr: číslo je něco božského, posvátného, co má samo v sobě magickou moc.

Nejstarší doklady o tom, že některá čísla byla považována za posvátná, máme ze staré Mezopotámie, od Sumerů. Zvláštního významu nabyla symbolika čísel ve staré Indii. O číslu se tam říkalo, že je brahmovské či brahmotvorné, tedy božské. O zvláště bohaté rozvinutí číselné symboliky v řecké oblasti se zasloužil především známý filozof Pythagoras a jeho žáci. Při studiu akustiky, hudby a zvuků objevil vztah čísla k tónu (teorie o tzv. hudbě sfér). Není divu, že se symbolikou čísel začali zabývat brzy i myslitelé křesťanští a středověcí. Zvláště zajímala sv. Augustina, který se ji pokusil rozvinout na základě údajů Písma. Říká doslova: „Numeri in scripturis sacratissimi et mysteriorum plenissimi“ tj. „Čísla v Písmech jsou velice posvátná a velice plná tajemství“.

Na počátku číselné řady stojí jednička. Je znamením nerozdělenosti, jednoty, sjednocení, a tak i Boha, ať už osobního jediného Boha v křesťanství či v islámu, nebo jediné všeobjímající božské prapodstaty v některých systémech panteistických. „Slyš, Izraeli, Hospodin Bůh náš, Hospodin jeden jest“ (Dt 6,4) bylo základní vyznání Božího lidu staré smlouvy a ozývá se znovu v řadě míst Starého i Nového zákona. Jediný Bůh pak znamenal i jediný chrám a jediný oltář.

Dvojka je číslo protikladu, polarity, alternativy. Křesťanské bohosloví zná dvojí smlouvu. V katedrálách proto nacházíme výjevy ze Starého a nového zákona. Apoštol Pavel mluví o dvojím člověku, starém Adamu a novém Kristu (1Kor 15,45-49). Stará dogmatika mluvila o dvojí přirozenosti Kristově, božské a lidské. Mystika rozeznávala dvojí způsob života, jeden zaměřený dovnitř a druhý navenek.

Trojka a čtyřka jako trojúhelník a čtverec. Mužský a ženský princip. Pro křesťany znamená trojka jednoznačně trojjediného boha – Boha Otce, Ducha i Syna. Katedrály mají tři portály neboli vstupy a tři kruhové růžice (severní, západní a jižní). Mají také obvykle tři lodě – hlavní a boční; plus jednu příčnou, tzv. transept. Císlo čtyři je číslem vesmírného řádu a kromě čtyř světových stran a čtyř živlů (oheň, voda, země a vzduch) je spojeno také se čtyřmi mezníky v kalendáři: dvěma rovnodennostmi a dvěma slunovraty.

Pětka to je především pět knih Mojžíšových, tedy Starý zákon. Je také číslem mikrokosmu. Pro alchymisty představuje quinta essentia, pátou esenci, bytnost, tajemnou látku a nositelku životní síly (v Číně známou jako čchi a ve starověkém Egyptě jako ka). Některé baziliky mají pět lodí, jako např. ta v Kolíně nad Rýnem.

Šestka je číslem stvoření, za šest dnů Bůh stvořil svět. Jako hexagram, dva prolínající se trojúhelníky, odkazuje na sjednocení nebe a země, makrokosmu a mikrokosmu.

Sedmička je číslo poměrně významné a jeho symbolika dost rozsáhlá. Především označuje počet dnů v týdnu; je posvátným číslem židovského zákona. Sedmiramenný svícen, menora, ve středověku symbolizoval Židy, než ho asi v 16. století vystřídal právě hexagram, nechvalně známá žlutá Davidova hvězda. Je sedm svátostí, sedm smrtelných hříchů a sedm ctností, které se dělí na čtyři ctnosti hlavní neboli kardinální, což jsou Moudrost, Mírnost, Statečnost a Spravedlnost, a na tři ctnosti božské, jimiž jsou Víra, Naděje a Láska.

Osmička je číslo prvního dne následujícího týdne a jako taková je chápána jako číslo nového počátku, znovuzrození. Svatý Augustin ji označil jako číslo Vzkříšení, proto mají křtitelnice v kostelech osmiboký tvar. Osm lidí bylo zachováno po potopě a stalo se základem nového lidstva. Ležatá osmička symbolizuje nekonečno.

Devítka je číslem hodiny, kdy Kristus vydechl naposledy, totiž v devět hodin dopoledne. Odtud v angličtině high noon, tedy pravé poledne. Je to doba hlavní oběti v chrámě.

Desítka znamená Desatero přikázání, je považována za číslo uzavřené řady a odtud za číslo dokončenosti, úplnosti a dokonalosti. Deset bylo egyptských ran, jimiž Bůh trestal faraona za to, že nechtěl Židy propustit z otroctví, deset bylo malomocných, které Ježíš uzdravil a v kabale najdeme deset nejvyšších božských emanací, zvaných sefiróty. Číslo jedenáct je na rozdíl od desítky číslem porušené harmonie, ať už se pojímá jako porušená desítka (10 + 1), nebo porušená dvanáctka (12 minus 1). Proto o ní staří vykladači říkali, že je to číslo nemírnosti, nezdrženlivosti a přestoupení zákona (Jedenácté přikázání). Dvanáct je opět číslem úplnosti a završení. Dvanáct bylo kmenů izraelských, dvanáct apoštolů, dvanáct hodin denních a dvanáct hodin nočních, dvanáct měsíců v roce. Přes součin trojky a čtyřky se opět dostáváme  k tématu sjednocení dvou protikladných principů, ženského (3) a mužského (4).

Kromě symboliky ukryté v číslech se v katedrále setkáme se symbolikou geometrickou, což odkazuje k faktu, že významnou roli, ne-li vůbec nejvýznamnější, sehrála při stavbě katedrály posvátná geometrie a princip zlatého řezu. O trojúhelníku a čtverci byla řeč již v minulém díle. Pentagram, pěticípá nevyplněná hvězda, je nejznámějším magickým znakem, jejíž jednotlivé strany se navzájem prolínají. Je obrazem člověka (2 ruce, 2 nohy a hlava). Pentagram postavený na jeden vrchol je známým symbolem, který užívají temní mágové. Původně ovšem značil vyšší stupeň zasvěcení nebo sloužil jako štít proti magickým útokům. Kruh symbolizuje ducha. Je nejuniverzálnějším symbolem magie. Jeho nepřerušená linie představuje dokonalost, věčnost a nekonečný cyklus stvoření, zániku a obnovy (Uroboros). Horizontálně dělený kruh ukazuje protiklady obsažené v magické proměně. Nižší stav skrytých schopností a vyšší stav osvícení. Tři propojené kruhy symbolizují mystickou jednotu hmoty, energie a ducha. Kruh s tečkou uprostřed se stal astrologickým symbolem Slunce a kruh, rozdělený na čtvrtiny a osminy se stal znakem času, náhody a Štěstěny, tedy znamením osudu. Kruh je také symbolem opakování (zvěrokruh). Má ochrannou funkci. V katedrále ho najdeme nad všemi portály ve formě růžice.

Původně se v kostelech svítilo pouze svíčkami. Svíce má také svůj symbolický význam: vosk je svrchovaně cudným tělem Spasitelovým, jež se zrodilo z Panny. Knot, který je uzavřen ve vosku je jeho duší, skrytou v závojích těla, světlo je odrazem jeho božství. Vnitřek baziliky má také svou symboliku. Chór a svatyně symbolizují nebe, kdežto loď je obrazem země. Ježíš je mrtev; jeho lebka je oltář, jeho rozpjaté ruce jsou chodby lodi příčné, jeho proražené ruce jsou dveře, jeho nohy jsou hlavní loď a jeho chodidla jsou předdvoří chrámové. Také portál je více než jen vchod. Portál je prahem cesty, která není měřitelná vnějími mírami. Kroky poutníka vedou pod tympanonem středního vchodu západního portálu, na kterém je znázorněn apokalyptický Kristus a v rosetě, růžici, nad portálem, Poslední soud. Krista vidíme při vstupu do kostela, Poslední soud při jeho opouštění. Je to tak proto, abychom si uvědomili, jak pomíjivý je život na tomto světě a abychom si to uvědomovali jak při vstupu do kostela, tak při vstupu zpět do vnějšího světa.

 

Panorama interiéru ve 360° – katedrála Notre-Dame v Paříži

(klávesy: ctrl pro oddálení, shift pro přiblížení)

Severní růžice katedrály Notre-Dame v Paříži

(kliknutím fotografii zvětšíte pro detailní prohlížení)

 

 

Zdroje:  symbolika čísel převzata z portálu www.pastorace.cz, Fulcanelli, Tajemství katedrál

 

Zpět