Tajemství stavitelů katedrál / Část druhá: Skrytá symbolika/1

Termín katedrála má dnes dvojí význam: architektonický a církevně-právní. V architektuře označuje gotický několika lodní kostel, většinou s rozvinutým opěrným systémem, s vysokým chórem, kolem kterého probíhá ochoz, často lemovaný kaplemi. Z církevně-právního hlediska je katedrálou nazýván každý kostel, ať už postavený v jakémkoli slohu, který je sídelním kostelem biskupovým. Název katedrála je odvozen od slova katedra, jak se původně nazývalo učitelské křeslo biskupovo, které se ve feudálním světě změnilo v biskupský trůn. Označení biskupského kostela se různí podle zemí. Katedrálou se nazývá ve Francii, Čechách, Španělsku a někdy i v Anglii. Münster, monastery z latinského monasterium se nazývá biskupský kostel v Německu a v Anglii. Dóm z latinského domus Domini, je název používaný v Německu a v Itálii.

Půdorys velkých církevních staveb středověku, tím, že půlkruhová nebo oválná apsida s kůrem byla napojena na kříž tvořený podélnou a příčnou lodí, nabývá formy egyptského kříže nazývaného ankh, latinsky crux ansata. Egyptský Ankh je v současnosti velmi populární. Je znamením života (původně hieroglyf pro život, též narození, znovuzrození a oživení nebo nesmrtelnost). Slučuje solární, falický i vaginální symbol. Představuje posvátnou tradici a vědění získané magickým zasvěcením. Má též druhé poetické jméno: Klíč k Nilu. Každý jednotlivý prvek katedrály sám o sobě je neúplný a rozporný, teprve v celku se protiklady slévají v harmonii. Z toho vyplývá, že katedrála, jako souborné umělecké dílo, byla založena na jednotné koncepci. Chrám, ať křesťanský nebo jiný, se nestaví jako nějaký supermarket nebo výrobní hala. Místo budoucí stavby se určovalo podle toho, zda  má  „božské“  vlastnosti. Lépe řečeno „zemské“ vlastnosti. Léčivé prameny, telurické proudy, kromlechy, menhiry a jiná posvátná místa jsou středisky energií Matky Země, jsou silami, které se snaží spojit se svým nebeským, „božským“ protějškem, který působí v opačném směru. A teprve jejich spojením dostává místo ráz místa posvátného, léčebného, povznášejícího ducha k Bohu, místem, kde duch proniká hmotou. Do katedrály se chodí pro dar Matky Země katedrálou spojený s darem nebes.

Při zakládání chrámu musel nejprve osvícený muž místo budoucí stavby označit a opatřit dedikací, tj. formulí v posvátném jazyce, jejíž písmena udávala určité číslo v kabalistickém smyslu. Tato čísla a jejich vzájemné poměry určovaly délku a šířku posvátného obvodu. Míry, orientace a čísla byly předány staviteli, který podle nich postavil stavbu odpovídající jeho schopnostem.

Když bylo vyměřeno místo, musela se navrhnout vlastní stavba. Klasické katedrály jsou většinou navržené na bázi trojúhelníka nebo čtverce. Trojúhelník často představuje základní trojice. Začátek, střed, konec; zrození, život, smrt; Otce, Syna, Ducha svatého apod. Dva propletené trojúhelníky tvoří Šalamounovu pečeť, Davidovu hvězdu. Ta symbolizuje nerozlučnou jednotu nebe a země. Postavíme-li trojúhelník na jeden vrchol, označuje Lunu a ženskou tvůrčí sílu. Je též symbolem vody a introvertní povahy. Stojí-li trojúhelník na základně, představuje Slunce a touhu po přiblížení se božství. Je též plamenem, ukazuje na extrovertní povahu a mužskou tvůrčí sílu. Může být i falickým symbolem pro některá mystéria. Čtverec je symbolem hmoty. Představuje stabilitu, řád i konečnost hmotného světa. Postavíme-li ho na jeden vrchol, označujeme tím pomíjivost hmoty a přizpůsobivost ducha hmotě. Kruh ve čtverci je znakem osobní celistvosti. Spojení ducha (kruh) a těla (čtverec) je výchozím bodem pro magické operace.

Místo vybrané pro katedrálu mělo kupodivu hlubokou návaznost na rozmístění dalších kostelů zvláště pak kostelů se stejným zasvěcením. Jak si všiml Louis Charpentier, nachází se na území někdejší belgické Galie (tedy bývalé provincie Champagne, Pikardie, Ile-de-France a Neustria) řada katedrál z 12. – 13. století zasvěcených Panně Marii, Matce Boží. Jsou rozmístěny tak, že přímo v terénu vytvářejí téměř přesný obraz souhvězdí Panny, ovšem zrcadlově převrácený. Souhvězdí se totiž už od antických dob zobrazovala tak, jak bychom je viděli z vnějšku pomyslné hvězdné sféry (pozoruhodné, nemyslíte?).

Středověk, doba vypjatého mysticismu, sledoval tradici zjevenou Kristem a vyjadřoval se symbolickou řečí. Obrazy a sochy v katedrále byly pochopitelné i pro nevzdělance . Myšlenka vyjadřovat se symbolicky v křesťanských chrámech byla formulována na synodu v Arrasu v roce 1025: „Čeho neznalí čtení nemohou pochopit písmem, budiž jim vštěpováno malbou nebo sochou“. Středověký obraz nikdy neopakuje zrakový vjem, ale vždy předpokládá, že viděné je doplněno poznaným. Středověk dobře věděl, že všechno viditelné je pouhým znamením a tělem neviditelného